Každý boj za občanská práva a rovnost závisel na svobodě projevu.
Podle mých zkušeností všichni podporují právo na svobodu projevu, pokud se jedná o jejich vlastní projev nebo projev lidí, se kterými souhlasí. Většina projevů však spadá mimo tuto kategorii. Většina lidí by se zeptala: proč podporovat právo lidí říkat věci, které nenávidíte, kterých se bojíte nebo které považujete za nebezpečné?
To je intuitivně rozumná otázka. Něco z toho, co někteří lidé říkají, se mi líbí, spousta toho, co se říká, je mi lhostejná a myslím si, že by nám všem bylo lépe, kdyby se něco z toho, co se říká, nikdy neříkalo. Byl bych rád, kdyby Kanye West už nikdy neřekl ani slovo. Byl bych rád, kdyby Donald Trump navždy mlčel.
V roce 1968, když rasista George Wallace, demokratický guvernér Alabamy, kandidoval jako kandidát třetí strany na prezidenta Spojených států, jsem hájil jeho právo promluvit na stadionu vlastněném městem New York poté, co mu tehdejší starosta zakázal tuto tribunu používat. V té době neexistoval nikdo, jehož projevem bych pohrdal více než Wallaceovým. Považoval jsem ho a jeho kandidaturu za reálné nebezpečí pro základní práva, která jsem se celý život snažil chránit. Nebyl to ani ojedinělý případ. Mnoho řečníků, jejichž právo na projev jsem během 34 let svého působení v American Civil Liberties Union (ACLU) hájil, vyjadřovalo názory, s nimiž jsem nesouhlasil a z nichž některé jsem považoval za bigotní a nebezpečné.
Proč jsem to tedy dělal? Proč hájit právo lidí vyjadřovat své názory, když by tito lidé, kdyby k tomu získali moc, zlikvidovali mé názory a možná i mě?
Pro mě je odpověď strategická. Nikdy si nemohu být jistý, kdo bude mít politickou moc. Nikdy si nemohu být jistý, že jediní lidé, kteří budou zvoleni, budou souhlasit se mnou. Vím – protože se to už mnohokrát stalo – že politickou moc získají lidé, kteří, pokud budou moci, budou jednat tak, aby kvůli našim názorům potrestali mě nebo lidi, s nimiž souhlasím. Potřebuji tedy pojistku. Chci se pojistit proti pravděpodobnosti, že mě lidé u moci budou potlačovat nebo trestat za mé názory.
V demokracii vládne většina. To samozřejmě podporuji. Ale nechci, aby většina vládla všemu. Pokud je většina bělochů, nechci, aby většina říkala černochům, že nemohou volit. Pokud jsou u moci muži, nechci, aby říkali ženám, že nemohou používat antikoncepci. Pokud je více křesťanů než židů nebo muslimů, nechci, aby křesťanská většina nutila nekřesťanské děti odříkávat ve veřejných školách křesťanské modlitby. A pokud je heterosexuálů většina, nechci, aby mohli homosexuálům odpírat práci nebo je zavírat do vězení. Stejně tak nechci, aby měl někdo pravomoc diskriminovat transsexuály.
Žádný z těchto příkladů není vymyšlený. Všechny se v Americe děly po většinu naší historie. A pokud se nám podařilo omezit nebo ukončit takové většinové zneužívání moci, bylo to díky zákonným omezením vlády většiny. Tyto limity jsou v USA stanoveny především v dodatcích k naší ústavě, dodatcích, které chrání práva tím, že omezují demokratickou moc.
Například první dodatek Ústavy USA chrání právo na svobodu projevu a shromažďování tím, že zakazuje vládě tato práva omezovat. Tak se mi podařilo zabránit starostovi New Yorku, aby v roce 1968 zakázal Georgi Wallaceovi promluvit. Proč jsem to udělal? Protože co kdyby byl George Wallace zvolen? Vždyť už byl zvolen guvernérem Alabamy. Usiloval o zvolení prezidentem (a měl značnou podporu). Kdyby získal politickou moc, neváhal by potlačit nebo potrestat můj projev nebo projevy jiných, které jsem podporoval.
Potřeboval jsem tedy pojistku. Potřeboval jsem právně nejvyšší pravidlo, které by mu zakazovalo omezovat můj projev v případě, že by získal politickou moc. A proto jsem potřeboval zabránit tehdejšímu starostovi New Yorku, liberálovi, kterého jsem podporoval, aby využil své moci k umlčení Wallace, reakcionáře, kterého jsem se obával. Ty dvě věci spolu souvisely, protože protivníkem svobody je vždy moc. A protože moc je vrtkavá a nepředvídatelná.
V demokracii nikdy nemůžete vědět, kdo bude mít moc. Proto musí být veškerá moc omezena, aby byla chráněna svoboda, včetně svobody slova. Právě to je svoboda: zákonné omezení demokratické moci. Právo na svobodu projevu je zaručeno pouze omezením moci jakékoli vlády, která by ji mohla omezit. Tím, že bráníte právo George Wallace mluvit, když nemá moc, se pojišťujete proti tomu, aby omezil vaše právo mluvit, kdyby získal moc.
Když se město Skokie ve státě Illinois pokusilo v roce 1977 zakázat skupině neonacistů s hákovými kříži demonstrace ve svém městě, protože jejich názory hluboce urážely mnoho lidí, kteří přežili holocaust, zdál se tento zákaz více než rozumný. Co může být urážlivějšího než lidé s hákovými kříži, kteří se promenádují v blízkosti domů přeživších holocaust? Podle mého názoru máloco.
Ale můj názor není jediný.
Když Martin Luther King Jr. a jeho kolegové pochodovali po americkém Jihu, černí a bílí ruku v ruce, většina tamních obyvatel považovala Kingovu vizi integrované společnosti za hluboce urážlivou a snažila se na základě toho jeho projev zakázat.
Tyto dva případy nám mohou připadat velmi odlišné. Jsou velmi odlišné. Kdyby však urážlivost mohla ospravedlnit zákaz projevu a kdyby se o tom, co je urážlivé, rozhodovalo většinovým hlasováním, pak by v Alabamě byly zakázány pochody za občanská práva, stejně jako by v Illinois byly zakázány pochody neonacistů.
Mohly být tyto dva případy odděleny a rozhodnuty jinak? Zamysleme se nad tímto: těm samým neonacistickým pochodujícím ze Skokie byla také zakázána demonstrace v parku v Chicagu, stejně jako konkurenčním demonstrantům z občanskoprávní skupiny Martin Luther King Jr. Association. Oběma bylo zakázáno demonstrovat na základě stejného zákona. A oba zákazy byly zrušeny na základě prvního dodatku, který vládě zakazuje takový zákon prosazovat. Práva obou skupin tak byla spojena, i když jejich cíle byly diametrálně odlišné.
Nebylo – a vlastně ani není – možné to obejít. Proto cenou za to, že bylo Kingovi umožněno promluvit v Alabamě, bylo umožnit Wallaceovi promluvit v New Yorku. A cenou za zákaz Wallaceova vystoupení v New Yorku by bylo umožnit Alabamě zakázat Kingovi vystoupit v Alabamě.
Takto fungují práva na projev. Ale proč by to mělo zajímat progresivisty?
Progresivité tvrdí, že jim jde především o sociální spravedlnost. A pro mnoho progresivistů se zdá, že svoboda projevu a sociální spravedlnost jsou protiklady. Ptají se, jak obhajoba práva lidí obhajovat fanatismus přispívá k sociální spravedlnosti? Podle nich by zákaz projevu, protože jeho obsah je bigotní nebo nenávistný, sociální spravedlnost podporoval.
Takové projevy jsou překážkou sociální spravedlnosti, říkají. Jejich povolení ztěžuje vymýcení předsudků vůči ženám a lidem jiné barvy pleti, které vedly a stále vedou k zavrženíhodné diskriminaci a podřízenosti.
Rozhodně nejsem proti ukončení takové diskriminaci a podřízení. Většinu svého dospělého života jsem strávil bojem právě za to, a věřím, že ačkoli bylo dosaženo velkého pokroku, stále jsme ještě daleko ode dne, kdy budeme moci tento boj prohlásit za definitivně vyhraný. Proto je i nadále důležité bránit se obsahu rasistických projevů. Domnívat se však, že k prosazení sociální spravedlnosti je nutné dát vládě pravomoc zakazovat projevy, je střelba do vlastní nohy. Poskytnutí této pravomoci vládě škodí sociální spravedlnosti. Je to proto, že v praxi sociální spravedlnost závisí na svobodě projevu, a to vždy.
Historicky ve Spojených státech každý boj za sociální spravedlnost začínal svobodou projevu a závisel na tom, že projev iniciuje a udržuje hnutí za nápravu křivd. Například na začátku 20. století rodící se dělnické hnutí kriticky potřebovalo (a často se mu nedostávalo) právo scházet se, rozdávat letáky, demonstrovat a agitovat, aby se bezmoc dělníků změnila v úspěch proti utlačovatelským zaměstnavatelům.
Také hnutí za ukončení lynčování černochů, které vedli odvážní obhájci jako Ida B. Wellsová, bylo na počátku 20. století zcela závislé na svobodě projevu a právu publikovat. Bez těchto svobod by nebylo schopno šířit informace o epidemii lynčování na Jihu a shromažďovat a budovat proti němu odpor.
Nebo si vezměme případ Margaret Sangerové, zakladatelky Planned Parenthood. V roce 1916 byla v New Yorku téměř každý týden zatýkána za to, že rozdávala informační letáky o antikoncepci ženám, které se staly oběťmi a – ano – byly fakticky zotročeny nechtěným těhotenstvím. Počátky hnutí za reprodukční práva vyžadovaly svobodu slova stejně jako nová rostlina potřebuje vodu a sluneční světlo.
A samozřejmě v naší době by hnutí za občanská práva nemohlo ukončit legalizované rasové podřízení bez svobody slova. První dodatek chránil počáteční úsilí aktivistů upozornit na diskriminaci podle barvy pleti a získat podporu potřebnou k jejímu ukončení. Například v roce 1955 si Rosa Parksová sedla v autobuse v Montgomery v Alabamě na místo vyhrazené pro bělochy a tehdy neznámý mladý baptistický duchovní Martin Luther King Jr. se postavil na její podporu tím, že zorganizoval bojkot těchto autobusů. Nic z toho by nebylo možné bez ochrany prvního dodatku.
Totéž platilo v následujících letech pro nespočet dalších demonstrací, sit-inů a pochodů. Patřil k nim i pochod přes most v Selmě v Alabamě, který pomohl získat podporu pro zákon o volebních právech (Voting Rights Act) z roku 1965. Proto byl hrdina tohoto pochodu John Lewis zarytým zastáncem svobody projevu. Jak Lewis řekl: „Bez svobody projevu a práva na nesouhlas by hnutí za občanská práva bylo ptákem bez křídel.
A to je také důvod, proč byl Martin Luther King Jr. tak silným zastáncem prvního dodatku. Jak vysvětlil jeden z jeho nejvýše postavných spolubojovníků, Hosea Williams, celostátnímu televiznímu publiku, podporoval právo Ku-Klux-Klanu na pokojný pochod, protože, jak řekl, kdyby vládě dovolil, aby podle svého uvážení zakázala Klan v pondělí v Atlantě, použila by toto uvážení k zákazu jeho a jeho úsilí o registraci černochů k volbám na venkově v Georgii po zbytek týdne a navždy poté.
První cíl vládního omezení projevu není nikdy posledním. A to je zásadní bod týkající se práv podle prvního dodatku: pokud vládě umožníme, aby podle svého uvážení zakázala nenávistné projevy, jedinou důležitou otázkou je, kdo bude rozhodovat o tom, co je nenávistné. Můžeme si být jisti, že to nebudou ti, kdo jsou utlačováni, ani jejich obhájci. Bude to ten, kdo má politickou moc. A to budou příliš často lidé jako Joe McCarthy, Richard Nixon, Rudy Giuliani a – ano – Donald Trump. Proč by protestující za hnutí Black Lives Matter chtěli svěřit svá práva na projev Donaldu Trumpovi?
Projev, který nenávidí zastánci sociální spravedlnosti, není stejný jako projev, který nenávidí Donald Trump. A pokud by se zákaz nenávistných projevů stal legálním, mohl by to být právě Trump a jemu podobní lidé, a ne obhájci sociální spravedlnosti nebo lidé jako já, kteří by nejčastěji rozhodovali o tom, čí projev je dostatečně nenávistný, aby byl zakázán.
Omezování projevů je jako jedovatý plyn: zdá se jako dobrý nápad, když máte plyn a zasloužilý cíl na dohled. Pak se ale změní vítr a plyn se vám vrátí.
V roce 1974 se v Anglii podařilo Národní unii studentů prosadit zákaz rasistických projevů na univerzitních kampusech. Jednou ze skupin podporujících zákaz byla organizace sionistických studentů. V roce 1977 NUS rozhodla, že sionismus je formou rasismu, a zakázala sionistům mluvit na univerzitních půdách.
Vítr se obrátil.
Pokud nejste autokrat a nejste si jisti, že si udržíte moc navždy, nechcete, aby vláda měla pravomoc rozhodovat o tom, čí projevy se mají zakázat. Protože dříve nebo později to bude ta vaše.
Článek původně vyšel pod názvem Why we must fight for the right to hate na Spiked-Online. Přeložili Martin Pánek a DeepL.
