Ministr financí Eduard Janota přišel s návrhem zvýšení DPH. K tomuto kroku ho vedly odhady deficitu státního rozpočtu na rok 2010, které počítají s částkou okolo 200 miliard. Pan ministr obhajuje svůj návrh tím, že jde o jediný způsob řešení neúnosného zadlužení. Je pozitivní, že uvažuje o řešení takto hlubokého deficitu, nicméně nezadělává nám tím pan ministr na prodloužení a možná i prohloubení ekonomické recese?
Pokud by státní rozpočet dosáhl takovéhoto schodku, nezbývalo by státu, než si oněch 200 miliard půjčit a tím připravit soukromý sektor o 200 miliard, které způsobí snížení objemu soukromých investic. Je však o tolik lepší variantou připravit lidi a podniky o tytéž peníze prostřednictvím zvýšení sazby DPH? Státní deficit sice již nebude vypadat tak hrůzostrašně, nicméně dojde nejen k odčerpání peněz z ekonomiky, ale především k dalšímu znehybnění subjektů na trhu. A to ať již jde o podnikatele nebo o běžné domácnosti. DPH postihne „spravedlivě“ každého, což je v době hospodářské krize ještě nebezpečnější, než kdy jindy. Pokud zdražíme prostřednictvím DPH potraviny a veškeré spotřební zboží, jen těžko přimějeme šetřící domácnosti zpátky k normálnímu utrácení. To ve svém důsledku postihne i podniky – budou mít vlivem vyššího DPH méně obchodů, budou muset ještě více šetřit, tedy propouštět. Jedinou odpovědí ekonomiky na zvýšení sazby DPH tedy bude opět další stagnace.
O tom, že zvýšení státního dluhu o dalších 200 miliard je nebezpečné, není pochyb a řešit situaci je nutné, ovšem zvyšovat jakékoli daně k řešení nevede. Zvyšování daní v době expanze má negativní důsledky, v době recese to však platí dvojnásob. Jediné, co tedy stát může udělat a je to jediné čisté řešení, je hledání úspor. Nelze prostě říct všem ministrům: „Pánové, bylo by dobré, kdybyste každý něco ušetřil.“ Každý bude mít logicky okamžitě spoustu důvodů, proč zrovna v jeho rezortu nejsou úspory možné. Je potřeba zkombinovat plošné úspory s konkrétním rušením zbytečných státních organizací. Čím více konkrétních „úřadů na zrušení“ se podaří ministru financí najít, tím méně bolestivé může být nepopulární plošné škrtání. Ještě jsem neslyšel nějakého ministra, aby přišel a řekl třeba: „Zruším Českou plemenářskou inspekci, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů a Státní rostlinolékařskou správu!“, přitom takových míst, kde se dá šetřit, není málo.
Takové řešení deficitu je nejčistější, obzvlášť v kombinaci s plošnými škrty, které fungují na jednoduchém principu „když nemám peníze, prostě je nemám a musím to nějak vyřešit“. Zvýšení DPH je ovšem trochu zjednodušení tohoto obtížného úkolu, které sice příští rok ukáže lepší čísla, ale také způsobí prodloužení a prohloubení krize. Rozhodující ovšem je, jak se k celé věci postaví ti, kdo budou vládnout po předčasných volbách. ČSSD tvrdí, že zvýšení daní je nevyhnutelné a DPH je vhodný nástroj, přitom ovšem zapomněli ze svého programu vymazat informaci, že plánují snížit jednu sazbu DPH o 3%. Zatímco ODS přišla s poněkud nejistým prohlášením, že vždy prosazují co nejnižší možné daně. Ostatně existence programu ODS je obdobně nejistá.