Ve Finsku prý uzákoní „právo“ na internet, píše se na iHNed.cz. Nebo dokonce na rychlý internet. Ve Francii již Nejvyšší soud o tomto „právu“ také rozhodl. O zničeném pojmu právo jsem již psal na svém blogu, například v souvislosti s hanebným požadavkem EU na regulaci cen roamingu:
„Žádné právo na posílání sms, na telefonování, ani na žádnou jinou službu nebo zboží neexistuje. To jen komisařka Redingová (a zdaleka nejen ona) nechápe, co znamená pojem právo a překrucuje jeho význam k nepoznání. Zcela zničený pojem právo se pak stává nástrojem vysávání a zotročení všech, kdo něco vyrábějí a nabízejí, protože ostatní na jejich produkty mají údajně „právo“. Nemají!
Právo mám pouze na to, co jsem poctivě vyrobil, nakoupil nebo jinak získal, nikoli na to, co nemám, a přál bych si to mít. Mám právo, aby mi to, co již mám, nikdo nevzal, nikoli aby mi někdo svůj produkt nabídl za podmínek, s nimiž nesouhlasí.
Žádná telekomunikační služba neexistuje, dokud jí někdo nevyprodukuje a nenabídne. Nikdo na ní nemá žádné právo. Jak může někdo přijít s tak absurdní a nehoráznou myšlenkou, že výrobce služby, který ji za své vlastní peníze vyprodukuje a dobrovolně ji ze svého rozhodnutí ostatním nabízí, má být násilím donucen, aby ji nabízel za podmínek, které stanoví někdo jiný než on!?“
To samé platí pro „právo“ na internet a pro jakékoli další „právo“, které socialisté, komunisté či jiní kolektivisté vymyslí. Podstata je stále stejná. Perverzní morálka sebeobětování (dnes se tomu říká „solidarita“). Všichni, kdo něco mají, mají to samé financovat těm, co to nemají. Nikoli věnovat něco dobrovolně, občas, dle svého rozumného individuálního uvážení a možností skutečně nemohoucím, postiženým. Ne. Je třeba se co nejvíce obětovat! Obětovat své peníze, svůj majetek. Když ne dobrovolně, tak proti vlastní vůli, zdaněním. Čím dál víc, na každém kroku, v každé oblasti, všem, co mají méně. Proč mají méně? Na to se už nikdo neptá. A proč se má něco dávat těm, co mají méně? To je pro morálku sebeobětování nepodstatné. Podstatné je obětovat se, nesledovat svůj život, své štěstí. Uspokojovat jakékoli potřeby všech ostatních. Hlavně ne svoje.
Společenský systém, který logicky vyplývá z morálky sebeobětování, je socialismus (nezapomeňte: až uslyšíte o solidaritě, má se ve skutečnosti na mysli sebeobětování). Tuto morálku, kromě fanatiků, principiálně a důsledně nikdo nemůže uplatňovat, a také neuplatňuje, protože systematické sebeobětování znamená živoření a smrt. Je-li sebeobětování ušlechtilé a morální, nemá člověk žádný morální nárok na majetek a svobodu. Proto je svoboda pro socialisty nepodstatná. Je-li jednotlivec morálně ušlechtilý jen jako nezištný služebník společnosti, musí být neustále regulován a násilím omezován a vysáván, protože jakákoli přirozená snaha o zištné sledování vlastního života, prospěchu a štěstí ho odvádí z cesty údajné ušlechtilosti, z cesty „veřejného prospěchu“.
Morálka sebeobětování a státní regulační násilí jsou tudíž spolu nutně spojeny. Je-li něco považováno za dobro a spravedlnost, ale je nemožné toho dosáhnout dobrovolně, musí se to vynutit násilím. To si povrchní obhájci svobody bohužel neuvědomují. Volat po svobodě a ignorovat morálku, která je se svobodou neslučitelná, je beznadějné.
Sebeobětování není ušlechtilé, je naopak zvrácené, protože žít vyžaduje a znamená vytvářet hodnoty a těšit se z nich, nikoli se jich se sebezapřením vzdávat (to neznamená nepomáhat v nouzi ostatním!). Proč je tedy morálka altruismu a sebeobětování pro většinu lidí tak přitažlivá?
Dnes to či ono nesmyslné „právo“ vymýšlejí socialisté v té či oné zemi Evropské unie. Napříště bude nová „práva“, pošlapávající skutečná práva na majetek a svobodu, chrlit mnohem snadněji Evropská unie, celoplošně. Překážka, kterou tvořila suverenita států, bude značně oslabena či úplně padne.
Evropská unie socialismus nevytváří. Ten, jako ideologie, samozřejmě dávno existuje a je, díky morálce sebeobětování, v celé Evropě hluboce zakořeněn. Evropská unie se však stala velmi účinným nástrojem jeho rychlého politického prosazování napříč celým kontinentem. Byla obrovským zlem před Lisabonem a bude ještě větším zlem po něm. Cesta k socialistické (nebo nakonec islámské?) diktatuře je teď přímější.
Neříkejte, že vše je v pořádku, jaképak zlo, vždyť přece většina lidí EU podporuje. Mýlíte se. Měřítkem morálky, dobra či zla, není počet lidí, kteří mají ten či onen názor. Měřítkem morálky je život člověka. Co život podporuje, je dobrem. Co ho ničí, je zlem.
