Přechod ke svobodě ve východní Evropě nebude snadný. Prvním krokem je vyhnout se volbě špatných modelů, tj. prosperujících zemí Západu s velkým státem blahobytu.
Politické revoluce ve východní Evropě akutně nastolily otázky o vztahu mezi čtyřmi různými druhy svobody (občanskou, osobní, ekonomickou a politickou), které ekonomy, politology a filozofy trápily po staletí.
Je historickým faktem, že 1) svobodné a prosperující společnosti byly ve světových dějinách vzácné, spíše výjimkou; 2) všechny takové výjimečné společnosti organizovaly většinu svých ekonomických aktivit prostřednictvím svobodných soukromých trhů – konkurenčního soukromého kapitalismu; 3) opak není pravdou: ne všechny společnosti, které organizovaly většinu svých aktivit prostřednictvím svobodných soukromých trhů, se těšily občanské, osobní a politické svobodě (klasické Řecko a USA před občanskou válkou se svými otroky jsou staré příklady; Portugalsko za Salazara a Chile za Pinocheta jsou novější příklady); 4) politická svoboda není nutná ani dostačující pro ekonomickou, občanskou a osobní svobodu (co se nutnosti týče, Hongkong byl v těchto ohledech jednou z nejsvobodnějších společností na světě, přesto neměl politickou svobodu: Indie měla velkou míru politické svobody, avšak ekonomická svoboda byla malá a občanská a osobní svoboda jen omezená); 5) politická svoboda často vedla k omezení a ničení ekonomické a občanské svobody a k vlastnímu zániku (výrazným příkladem jsou bývalé britské kolonie „osvobozené“ po druhé světové válce).
Z těchto historických skutečností je zřejmé, že ekonomické, občanské, osobní a politické svobody nejsou vzájemně se posilující čtveřicí, která by tak elegantně splňovala hodnotu, kterou většina z nás přikládá všem čtyřem složkám.
Úplná diskuse o složitých vztazích mezi jednotlivými svobodami – a jejich souvislostech s ekonomickou prosperitou – by byla na delší pojednání. V současné době jsou zásadní otázkou důsledky politických otřesů ve východní Evropě.
Pád totalitních vlád vyvolal pochopitelnou radost ve všech zúčastněných zemích i v celém západním světě. Tento pád však také vyvolal nepřiměřená očekávání, že se v důsledku politických změn rychle zlepší ekonomická situace. Tato očekávání budou jistě zklamána a ohrozí nové, křehké politické struktury.
Některé autoritářské společnosti se poměrně rychle posunuly směrem k ekonomické a občanské svobodě – naposledy Španělsko po Francovi a Chile po Pinochetovi. Dosud však žádná totalitní společnost nedosáhla velkého stupně ekonomické a občanské svobody. Když jsem byl před více než rokem v Číně, vkládal jsem velké naděje, že by se mohla stát první. Náměstí Nebeského klidu tuto naději zničilo. Bude Polsko, Maďarsko, Československo, Bulharsko nebo Rumunsko prvním příkladem? (Východní Německo vynechávám, protože jeho budoucí sjednocení se Západním Německem z něj činí zvláštní případ.)
Přechod ke svobodě nelze uskutečnit ze dne na den. Dřívější totalitní společnosti si vytvořily instituce, veřejné postoje a zájmy, které jsou zcela protichůdné rychlému vytvoření základních ekonomických předpokladů svobody a prosperity.
Tyto požadavky lze snadno uvést, ale zdaleka ne snadno splnit.
1. Za prvé a nejdůležitější: Většina bohatství (včetně výrobních prostředků) musí být v nejplnějším smyslu v soukromém vlastnictví, aby soukromý vlastník měl širokou volnost v jeho využívání a mohl jej za vzájemně přijatelných podmínek převést na jiné soukromé osoby nebo skupiny soukromých osob. Tato podmínka implicitně zahrnuje právo každého jednotlivce směňovat jakékoli služby nebo výrobky s ostatními za jakýchkoli vzájemně přijatelných podmínek: tj. žádná kontrola mezd nebo cen, včetně devizových kurzů; žádná omezení dovozu nebo vývozu.
Toto strohé konstatování skrývá ve slovech „většina“ a „v soukromém vlastnictví“ mnoho složitostí. „Soukromé vlastnictví“ nelze definovat a priori kvůli možným konfliktům mezi právy různých jednotlivců; a nemůže být úplné kvůli nutnosti financovat a vykonávat základní vládní funkce, jako je obrana. Přesto uvádí nejdůležitější jednotlivou podmínku pro dosažení svobody a prosperity.
2. Bezpečnost soukromého majetku je implicitně obsažena v první podmínce. Pokud vlády mohou vyvlastňovat majetek a často to dělají, nebudou vlastníci majetku motivováni k dlouhodobému pohledu – k zachování svého majetku a zvýšení jeho ekonomické hodnoty.
3. Aby bylo soukromé vlastnictví bezpečné, musí být vláda úzce omezena na své základní funkce, kterými jsou udržování práva a pořádku, včetně vymáhání soukromých smluv; poskytování soudního systému, který rozhoduje o rozdílech ve výkladu smluv a zajišťuje spravedlivé uplatňování zákonů proti krádežím, vraždám a podobně; stanovení pravidel hry, včetně definice soukromého vlastnictví.
4. Relativně stabilní peněžní systém uvádím jako samostatnou položku, nikoli jako součást položky 3, a to ze dvou důvodů: a) Teoreticky mohou stabilní peníze existovat bez účasti vlády (kromě vynucování soukromých smluv). To do značné míry platilo, když základem měnového systému bylo zlato, stříbro nebo jiná komodita. b) Z praktického hlediska je hlavní bezprostřední hrozbou úspěšné reformy ve většině uvedených zemí inflace a nebezpečí hyperinflace. Měnová reforma je tedy obzvláště naléhavým úkolem.
Žádná vyspělá západní společnost nemá tyto předpoklady v plné míře, ačkoli je všechny měly v daleko větší míře, když dosáhly rychlého růstu a prosperity. Tvrdím, že kdyby se tehdy od tohoto ideálu odchýlily stejně jako dnes, nebyly by dnes „vyspělé“. Země, které se snaží napodobit úspěch Západu, udělají velkou chybu, pokud budou svou politiku odvozovat od současné situace na Západě, a ne od toho, jaká byla situace v době, kdy se západní země nacházely ve fázi, v níž se nyní nacházejí východoevropské země. Pouze naše dosažené bohatství nám umožňuje podporovat tak marnotratné a přebujelé vládní sektory. Hongkong je pro ně mnohem lepším vzorem než USA, Velká Británie nebo Švédsko.
Žádného z těchto požadavků není snadné dosáhnout. Jediné, co je jim všem společné, je drastické snížení velikosti a role vlády. Taková redukce ohrožuje téměř všechny mocenské zájmy současné společnosti. Domnívám se, že ho bude možné dosáhnout pouze v podmínkách extrémní krize a pouze tehdy, pokud bude provedeno rychle. Macbethova slova o zavraždění Duncana: „Být dokonáno, když to vykonáno, pak nejlépe to rychle vykonat,“ platí stejně tak pro zavraždění totalitní vlády.
Podrobný plán, který by určoval, jak těchto požadavků dosáhnout, není možný. Konkrétní detaily budou záviset na okolnostech jednotlivých zemí, které se značně liší, pokud jde o ekonomické uspořádání, postoje veřejnosti, sociální strukturu a politické podmínky. Je však možné uvést několik obecných poznámek.
1. Pokud jde o první podmínku – široké soukromé vlastnictví –, některé části převodu státního majetku na soukromé osoby lze provést snadno: například převod prodejem současných státních bytových jednotek těm stávajícím nájemníkům, kteří jsou ochotni je koupit (za hotovost nebo úvěr) za cenu, která odpovídá přiměřené kapitalizaci soukromého tržního nájemného (kvalifikace je nutná, protože současné nájemné je často nominální). Podobný postup je možný i u relativně malých podniků: státem vlastněných obchodů a služeb, malých výrobních podniků apod. Nejobtížnější problém představují podniky většího rozsahu – ocelárny, automobilky, loděnice, uhelné doly, železnice a podobně. Je třeba se vyhnout jednomu velmi oblíbenému řešení: prodeji podniků za výhodné ceny cizincům. To platí i pro další navrhované řešení: převod podniků na zaměstnance. Majetek byl nashromážděn na úkor všech občanů; žádná zvýhodněná skupina by neměla dostat něco zadarmo. Závazky i majetek by měly být převedeny na soukromé osoby – nikoliv převést majetek na jednotlivce a závazky ponechat státu.
Cizinci by měli mít možnost investovat a vykonávat hospodářskou činnost za stejných podmínek jako soukromé osoby; neměly by jim být poskytovány žádné zvlášť výhodné podmínky.
2. Pokud jde o bezpečnost soukromého vlastnictví, lze jí dosáhnout pouze v dlouhém období, kdy vyroste střední třída, která je nezávislá na vládě a dokáže vytvořit atmosféru úcty k soukromému vlastnictví a vlastníkovi.
3. Pokud jde o stabilní měnový systém a nepřímo i o systém volných cen, který je nutný k tomu, aby soukromé vlastnictví mělo smysl, jsou nezbytné dva kroky: za prvé, výrazné snížení vládních výdajů, aby vláda nebyla nucena tisknout peníze na financování svých výdajů; za druhé, rychlé odstranění všech kontrol nad devizovými transakcemi a cenami zahraničních měn. „Konvertibility“ lze a mělo by být dosaženo ze dne na den prostým odstraněním všech omezení podmínek, za nichž mohou jednotlivci směňovat domácí měnu za zahraniční měny. Státem pevně stanovené směnné kurzy jsou podle mého názoru nejškodlivější ze všech cenových kontrol, které nevyhnutelně vytvářejí další vnitřní cenové kontroly a zajišťují rozsáhlou korupci. Pravda o skutečné hodnotě národní měny bude bolet – ale bude také léčebná.
Přestože mnohá potřebná opatření mohou a měla by být přijata rychle, přechod ke stabilní a prosperující konkurenceschopné kapitalistické společnosti bude nevyhnutelně trvat roky, nikoli měsíce. Bude vyžadovat trpělivost obyvatelstva a víru, že se věci ubírají správným směrem. Někteří lidé a skupiny budou v tomto procesu nevyhnutelně trpět. Nicméně řeči o „obrovských nákladech na přechod k volnotržnímu hospodářství“ jsou příliš chmurné. Neexistuje žádný důvod, proč by se celková produkce nemohla začít rychle rozšiřovat téměř okamžitě poté, co budou odstraněna totalitní omezení činnosti lidí. Tak tomu jistě bylo v čínském zemědělském sektoru po velkých reformách na konci 70. let. Odstranění kontroly mezd, cen a směnných kurzů a odstranění povinného přidělování práce by mohlo přinést stejné výsledky ve východní Evropě.
Na závěr ještě jedna poznámka: rozšířené řeči o potřebě velké finanční pomoci západních vlád nově vznikajícím demokratickým vládám ve východní Evropě jsou podle mého názoru nejen nesprávné, ale i nebezpečné. Taková pomoc by přinesla mnohem více škody než užitku (stejně jako většina zahraniční pomoci v minulosti). Přechod by zpomalila, nikoliv urychlila. Přechod vyžaduje především zmenšení velikosti a rozsahu vlády, aby se soukromý sektor mohl rozšířit a převzít základní výrobní a jiné činnosti. Pomoc vládám je posiluje a povzbuzuje je, aby pokračovaly ve svých kontraproduktivních zásazích do ekonomiky a odkládaly přijetí nezbytných kroků směrem ke svobodné a životaschopné ekonomice.
Bezprecedentní politické otřesy, které s takovou radostí vítají ti, kteří věří v lidskou svobodu, mohou být předehrou ke srovnatelným hospodářským zázrakům, ale to zdaleka není nevyhnutelné. Stejně tak mohou být předehrou k pokračování kolektivismu pod jinými vládci. Vše závisí na politické vůli lidí, ekonomickém porozumění jejich vůdců a schopnosti těchto vůdců přesvědčit veřejnost, aby podpořila nezbytná radikální opatření.
Článek původně vyšel pod názvem Four Steps to Freedom v časopise National Review. 5/14/1990, Vol. 42 Issue 9, s. 33–36. Přeložil Martin Pánek a DeepL.
