V posledních letech se centrální bankéři nejvyspělejších světových ekonomik přiblížili k cíli, který se před dvaceti lety zdál být nedosažitelný: k odstranění inflace. Ve Spojených státech například vzrostl index spotřebitelských cen (CPI) v roce 1998 o pouhých 1,6 %. Centrální bankéři se však právě ve chvíli, kdy se jim prchavý cíl cenové stability přiblížil na dosah, náhle zalekli: mírná inflace – jak nám nyní říkají – je cena, kterou stojí za to zaplatit, aby se zabránilo ještě horší hrozbě, totiž deflaci neboli poklesu cen.
Deflace. Mnoho lidí si pod tímto slovem představí velkou hospodářskou krizi, kdy ceny ve většině světa dramaticky klesaly. Pokles cen byl protějškem zhrouceného odbytu, rozsáhlých bankrotů a mas nezaměstnaných dělníků. Je-li nízká inflace jedinou zárukou proti další katastrofě podobné té z 30. let, pak je to skutečně cena, kterou stojí za to zaplatit.
Pravda je však taková, že deflace nutně nemusí mít za následek depresi. Ba naopak, mírná deflace může být prospěšná, jedná-li se o správný druh deflace.
Zdá se, že ekonomové a centrální bankéři od katastrofálních 30. let minulého století ztratili ze zřetele skutečnost, že existují dva druhy deflace – jeden zhoubný a druhý neškodný. Zhoubná deflace, jež provázela velkou hospodářskou krizi, je důsledkem poklesu výdajů, zisků podniků a mezd. Přesněji řečeno, ani v tomto případě není škodlivá ani tak samotná deflace jako spíše její příčina, tedy nedostatečná peněžní zásoba. Hromadění peněz či jejich skutečný úbytek (množství peněz v americké ekonomice se v letech 1930–1933 skutečně snížilo o 35 %) způsobuje, že poptávka po zboží a službách slábne. V reakci na to jsou podniky nuceny omezit výrobu a propouštět zaměstnance. Ceny klesají nikoli proto, že je zboží a služeb dostatek, nýbrž proto, že je málo peněz.
Neškodná deflace je něčím zcela jiným. Je výsledkem zvýšení produktivity, tj. případů, kdy technologické změny nebo proměny metod řízení umožňují vyrábět větší množství konečných produktů a služeb z daného množství půdy, práce a kapitálu. Vzhledem k tomu, že zvýšení produktivity je totéž co pokles jednotkových výrobních nákladů, nemusí pokles cen konečných výrobků a služeb vyvolaný produktivitou znamenat žádný pokles výdělků, zisků nebo mzdových nákladů výrobců. Nižším nákladům odpovídají příslušně nižší spotřebitelské ceny, nikoli nižší mzdy nebo důchody. Taková deflace způsobená produktivitou je ve skutečnosti dobrou zprávou pro kteréhokoli běžného člověka.
Neškodná deflace je poměrně neznámým pojmem jednak proto, že jí moderní ekonomové věnují relativně málo pozornosti (zabývají se totiž pouze zhoubnou inflací či deflací), a jednak proto, že tvůrci měnové politiky ve Spojených státech i jinde po většinu 20. století vzniku neškodné deflace aktivně bránili. Od druhé světové války byly Spojené státy svědky častého růstu produktivity. Reálné (tj. o inflaci očištěné) jednotkové náklady na výrobu zboží a služeb jsou tak dnes přibližně o polovinu nižší než v roce 1945. Přesto se celková cenová hladina – namísto toho, aby byla poloviční oproti stavu po válce – zvýšila na více než devítinásobek své dřívější úrovně. Místo toho, aby Fed nechal ceny zboží klesat spolu s klesajícími reálnými výrobními náklady, tyto ceny uměle nafoukl tím, že ekonomiku napumpoval velkým množstvím peněz. Naposledy se zvýšení produktivity mohlo částečně a dočasně projevit v poklesu cenové hladiny v roce 1955, tedy před 44 lety. A to nebylo dílem záměru, nýbrž čisté náhody.
Pokračující neškodná deflace však není jen hypotetickou možností. Mnoho západních zemí něco obdobného zažívalo v letech 1873 až 1896, kdy zlatý standard omezoval schopnost západních vlád vyvažovat účinky zvyšování produktivity prostřednictvím měnové expanze. Ačkoli cenová hladina v jednotlivých zemích v letech 1873 až 1896 téměř nepřetržitě klesala, což způsobilo, že akademici po určitou dobu označovali toto období za první „velkou hospodářskou krizi“ na světě, všechny ostatní ekonomické ukazatele – ceny, mzdy, zisky, průmyslová výroba, obchod – ukazují, že toto období bylo dobou nebývalého růstu a prosperity. Toto období mělo jistě svůj podíl na skutečných depresích, avšak tyto cyklické poklesy byly důsledkem chybné finanční legislativy. Nezdá se, že by bylo na škodu umožnit sestupný vývoj cen, dokud by odrážel pokračující růst produktivity.
V posledním desetiletí došlo k výraznému zvýšení produktivity práce a současně také k pozvolnějšímu zvýšení celkové produktivity výrobních faktorů, takže současná doba je obdobím, kdy mohlo být bezbolestně dosaženo značného snížení nominálních životních nákladů. Světoví centrální bankéři však nebyli ochotni onen pokles umožnit.
Mylné představy centrálních bankéřů
Centrální bankéři se domnívají, že deflace je vždy škodlivá, ať už je její příčina jakákoli. Jsou za prvé přesvědčeni, že deflace je nespravedlivá vůči dlužníkům, protože arbitrárně zvyšuje reálnou hodnotu jejich dluhů; za druhé, že deflace znamená pokles mezd a zvýšení nezaměstnanosti; za třetí, že stabilní nebo pozvolna rostoucí cenová hladina je nejlepším způsobem, jak se vyhnout expanzím a recesím; za čtvrté že deflace může znamenat uměle vysoké reálné úrokové sazby, protože nominální úrokové sazby nemohou nikdy klesnout pod nulu; za páté že deflace je bolestivá pro prodávající, kteří se proto budou bránit snižování cen; a za šesté že proměnlivá míra deflace musí být zdrojem podnikatelských zmatků a chyb, kterým se lze vyhnout. Ve skutečnosti žádné z těchto tvrzení neplatí, pokud deflace odráží tempo růstu produktivity ekonomiky.
Nejprve se zamysleme nad dopady deflace na dlužníky. Předpokládejme, že v průběhu jednoho roku neočekávaně vzroste celková produktivita o 2 % a celková cenová hladina klesne o 2 %. Pak sice věřitelé získají vyšší reálnou úrokovou sazbu, než očekávali, ale dlužníci nebudou mít důvod si stěžovat: ačkoli reálná hodnota závazků dlužníků vzroste, vzroste i jejich reálný příjem, zatímco nominální splátkové zatížení, které nesou, se nezmění. Jinými slovy, dlužníci si mohou dovolit platit vyšší reálné úrokové sazby a mohli by se na takových sazbách předem dohodnout, kdyby oni i jejich věřitelé byli vybaveni dokonalou předvídavostí. Taková měnová politika, jejímž cílem je záměrně zabránit poklesu cen, by v tomto případě pouze připravila věřitele (a další osoby s fixními příjmy, včetně osob žijících ze sociálního zabezpečení) o jejich spravedlivý podíl na přírůstku produktivity, z něhož se těší všichni ostatní příjemci důchodu.
Ti, kteří přesto trvají na stabilizaci cenové hladiny jako na jediné spravedlivé politice, by měli zvážit, co taková politika znamená v případě poklesu produktivity. Při poklesu produktivity je jedinou možností, jak udržet stabilní cenovou hladinu, snížení nominálních příjmů. Pro dlužníky by pak mohlo být nejen obtížné, ale snad i nemožné splácet své půjčky. Jestliže se připustí, že zájmům dlužníků a věřitelů nejlépe vyhovuje zvýšení cen při poklesu produktivity, pak symetrická úvaha naznačuje, že stejným zájmům nejlépe vyhovuje, když se při růstu produktivity ceny sníží.
Nepravdivost přesvědčení, že deflace musí znamenat pokles mezd, již byla uvedena. Když se zvyšuje produktivita, rostou i reálné mzdy zaměstnanců. Jinými slovy, nominální (peněžní) mzdové sazby rostou v poměru k životním nákladům. Pokud se přírůstky produktivity projeví v poklesu cen produkce, pak peněžní mzdové sazby zůstanou stabilní nebo mírně porostou. (Druhý výsledek se získá, pokud ceny klesají tempem rovnajícím se tempu růstu celkové produktivity výrobních faktorů, která obvykle postupuje pomaleji než tempo růstu produktivity práce). V opačném případě – trvají-li měnové autority na tom, aby zabránily poklesu cenové hladiny – musí mít růst produktivity podobu rychlejšího růstu peněžních mezd.
Předpokládejme kupříkladu, že produktivita práce roste ročním tempem 3 %, zatímco celková produktivita výrobních faktorů roste ročním tempem 2 %. Pak by reálná mzdová sazba, která odráží produktivitu práce, měla rovněž růst ročním tempem 3 %. Pokud se spotřebitelské ceny budou snižovat tempem rovnajícím se tempu růstu celkové produktivity výrobních faktorů, peněžní mzdová sazba se bude stále zvyšovat mírným ročním tempem 1 procento. Pokud naopak úřady trvají na stabilizaci indexu spotřebitelských cen, musí se peněžní mzdové sazby zvyšovat o 3 % ročně. Obecně lze říci, že peněžní mzdové sazby jsou méně „pružné“ než výrobní ceny, takže politika, která se vyhýbá úpravám mzdových sazeb nebo je omezuje tím, že umožňuje pokles cen, je méně pravděpodobným zdrojem „frikcí“ na trhu práce a následné chybné alokace pracovních sil. (Ovšemže v případě poklesu produktivity se narušení trhu práce nejlépe zabrání tím, že se ceny produkce nechají růst a mzdové sazby v penězích se ponechají beze změny, a nikoli tím, že se stabilizují ceny produkce, a tím se nutně sníží mzdové sazby v penězích.)
Relativní strnulost cen vstupů, a zejména ceny práce, ve srovnání s cenami výstupů je také důvodem k pochybnostem o rozšířeném přesvědčení, že stabilní cenová hladina nejlépe zabraňuje expanzím a recesím. Předpokládejme například, že produktivita roste rychleji než obvykle. V takovém případě vyžaduje politika nulové inflace dostatečné tempo růstu peněžní zásoby, které by udrželo míru inflace cen výrobních faktorů v rovnosti s mírou růstu produktivity. Pokud jsou však ceny výrobních faktorů rigidní, může se rychlejší měnové expanzi zpočátku podařit zvýšit zisky podniků, aniž by vyvolala ekvivalentní růst cen výrobních faktorů. Zisky podniků pak budou uměle zvýšeny. Spekulanti, kteří si neuvědomují dočasnost těchto zvýšených zisků, zvýší ceny akcií, což vyvolá hospodářskou expanzi. Nakonec však ceny výrobních faktorů zareagují na zvýšené zisky pozitivně (náklady doženou příjmy), takže zisky se sníží a hodnota akcií klesne. Expanzi vystřídá hospodářský propad. Kdyby měnové orgány stabilizovaly nikoli úroveň cen produkce, nýbrž úroveň cen vstupů (nebo ekvivalentně tok nominálních příjmů či výnosů), mohlo by se hospodářskému cyklu zabránit.
Tvrzení, že deflace je pro prodávající nepříjemná, pročež se brání snižování cen, může platit pro zhoubnou, poptávkou vyvolanou deflaci, ovšem neplatí pro deflaci příznivou, tu poháněnou růstem produktivity. Když se celkové výdaje na zboží a služby snižují, mohou se prodejci bránit snižování cen, dokud se jim nepodaří vyjednat odpovídající snížení nákladů, a tím si zachovat ziskové marže. Z tohoto důvodu se ceny výrobků často stanovují podle „implicitních smluv“, které zaručují určitou fixní procentní přirážku k cenám nad jednotkovými náklady. Tato praxe, jež vysvětluje pomalé přizpůsobování cen výrobků v reakci na změny spotřebitelských výdajů, však nevede k pomalému přizpůsobování cen v reakci na změny produktivity. Když se mění produktivita, mění se i jednotkové výrobní náklady, takže úpravy cen výrobků jsou ve skutečnosti nutné k zachování konstantních přirážek. Prodejci skutečně aktivně hledají způsoby, jak zvýšit produktivitu, jen aby mohli účtovat nižší ceny než jejich konkurenti, aniž by přitom obětovali zisky. Snižování cen na základě růstu produktivity je jinými slovy zdravým aspektem konkurenčního procesu, ke kterému by docházelo běžně na většině trhů, kdyby se měnovým autoritám nedařilo vyvažovat růst produktivity stejnými nebo většími přírůstky toku nominálních výdajů.
Obava z toho, že deflace může vést k uměle vysokým úrokovým sazbám, neboť nominální úrokové sazby nemohou být záporné, není namístě, dokud míra deflace nepřekročí míru růstu produktivity. Předpokládejme například, že nominální úroková míra v ekonomice s konstantní celkovou produktivitou výrobních faktorů a konstantní cenovou hladinou činí 4 %. Kdyby došlo ke zpřísnění měnové politiky do té míry, že by způsobila pětiprocentní roční míru deflace, aniž by nastalo kompenzační zlepšení produktivity, došlo by k poruchám: nominální úrokové sazby by se blížily nule, ale nemohly by – deflaci navzdory – klesnout pod nulu, což by vytvořilo přebytek zapůjčitelných prostředků a odpovídající nedostatečnou úroveň běžných výdajů. Předpokládejme však, že deflace může pokračovat jen tak dlouho, dokud je doprovázena odpovídajícím růstem produktivity. V takovém případě by pětiprocentní roční míra deflace byla přípustná pouze jako reakce na pětiprocentní tempo růstu celkové produktivity výrobních faktorů. Takto vysoké tempo růstu produktivity se zpravidla projeví v přiměřeně vysoké rovnovážné reálné úrokové míře. Účinky růstu produktivity a deflace na nominální úrokovou míru by se pak vzájemně vyrovnávaly. Jinými slovy, rovnovážná nominální úroková míra by téměř jistě zůstala kladná.
Je deflace pro podnikatele zdrojem zmatení?
Poslední mylné přesvědčení – totiž že stabilní cenová hladina umožňuje nejlépe předcházet zmatkům a chybám podnikatelů – vyplývá z nedocenění skutečnosti, že nesprávné odhady cenové hladiny jsou pouze jedním z několika druhů chyb v předpovědích, které mohou zmařit podnikatelské úsilí. Stabilní, a tudíž plně předvídatelná cenová hladina je samozřejmě žádoucí ve světě neměnné produktivity, neboť kolísání cenové hladiny by v takovém světě nikdy nemohlo být zdrojem užitečných podnikatelských informací. V našem světě se však produktivita neustále mění – někdy k lepšímu, jindy zase k horšímu. V našem světě by neočekávané pohyby cenové hladiny vyvolané změnou produktivity sloužily k tomu, aby podnikatele co nejtransparentněji informovaly o základních změnách ekonomické efektivnosti. Jestliže se cenová hladina může měnit pouze s opačnými změnami produktivity, je neschopnost podnikatelů předvídat každou změnu cenové hladiny pouze odrazem obecné nemožnosti přesně předvídat změny produktivity. Měnové autority, které si představují, že se tomuto zdroji podnikatelských chyb mohou vyhnout stabilizací cen výstupů, klamou samy sebe: stabilizací cen výstupu se jim pouze daří destabilizovat ceny výrobních faktorů a nominální důchod, čímž se zmatení podnikatelů zvyšuje, namísto toho, aby se minimalizovalo.
Snad všichni centrální bankéři uznávají, že je důležité, aby konkrétní peněžní ceny odrážely měnící se náklady v jednotlivých odvětvích. Každému je jasné, že se dnes počítače vyrábějí efektivněji než před deseti lety. To, že se tato informace nejsnáze předává spotřebitelům a podnikatelům prostřednictvím nižší ceny počítačů, se také zdá být zřejmé. Přesto však centrální bankéři odmítají tuto logiku vztáhnout na obecné změny v produktivitě. Ve skutečnosti se nejen počítače, ale i většina ostatního zboží a služeb dnes vyrábí s nižšími reálnými náklady (tj. s menšími jednotkovými náklady na půdu, práci a kapitál), než jak tomu bylo před deseti lety. V letech 1991 až 1997 klesaly celkové jednotkové výrobní náklady v soukromém sektoru průměrným ročním tempem o něco málo přes osm desetin procenta. Proč by tedy neměla obecná cenová hladina klesat tak, aby tuto skutečnost reflektovala? Odpovědí je, že z žádného důvodu, leda z neopodstatněného přesvědčení centrálních bankéřů, že deflace – i ta nízká – nemůže být nikdy v nejlepším zájmu spotřebitelů.
Růst produktivity nadále vytváří tlak na snižování cen a mohl by vyústit ve skutečnou deflaci, jen kdyby to Fed a ostatní centrální banky dovolily. Namísto toho, aby se snažili o nulovou inflaci nebo (ba co hůř) umožnili, aby ceny pokračovaly ve svém postupném pohybu směrem vzhůru, měli by světoví centrální bankéři umožnit pohyby cenové hladiny odrážející opačné změny produktivity. Mohou toho dosáhnout tím, že stabilizují nikoli spotřebitelské ceny, ale tempo růstu nominálních výdajů, a umožní, aby tyto výdaje rostly tempem rovnajícím se (očekávanému) dlouhodobému tempu růstu práce a kapitálu neboli (soudě podle statistik za poslední desetiletí) tempem přibližně 2 % ročně. Tato politika by vedla k velmi pozvolnému klesajícímu trendu národních cenových hladin, přerušovanému občasnými propady produktivity nebo „nabídkovými šoky“, jako byl nedostatek ropy vyvolaný OPEC v 70. letech. Vzhledem k tomu, že tato politika vyžaduje, aby centrální banky vždy vytvářely dostatek peněz k vyrovnání jejich střádání (což se projevuje snížením „rychlosti oběhu“ peněz), nepředstavuje nebezpečí opakování deprese ve stylu 30. let 20. století. Povolena by byla pouze mírná deflace: každý pokles cen by byl dobrou zprávou pro spotřebitele i podnikatele.
Strašák velké deprese
Jestliže se zde doporučovaná politika mírné a neškodné deflace jeví jako extrémní, je to jen proto, že lidé byli dlouho zvyklí na rostoucí ceny, že stále žije duch Phillipsovy křivky (jež má ukazovat negativní vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti) a že velká hospodářská krize způsobila deflaci špatnou pověst, kterou si dosud nezlepšila. V této souvislosti stojí za zmínku, že před touto epizodou mnoho nejznámějších světových ekonomů, včetně Alfreda Marshalla, Dennise Robertsona, Gunnara Myrdala a Friedricha Hayeka, považovalo pozvolnou deflaci zaměřenou na zvyšování produktivity za nejméně ničivý způsob, jak přenést výhody hospodářského pokroku na spotřebitele, včetně osob žijících s fixními peněžními příjmy. Jejich úvahy se shodovaly se zdravým selským rozumem: když se výroba zboží stává méně nákladnou, jeho ceny by měly klesat.
Velká hospodářská krize uštědřila tomuto zdravému uvažování o cenách a cenové hladině téměř smrtelnou ránu. Nová generace ekonomů byla tak posedlá snahou vyhnout se špatnému druhu deflace, že téměř zapomněla na ten dobrý. Keynesovi následovníci prosazovali inflační politiku, která se od té doby stala normou. Poté, co jsme za velkou hospodářskou krizi pykali šest desetiletí trvající inflací, je načase oživit starou logiku týkající se potenciálních výhod deflace.
Uznání možnosti mírné deflace by
mělo mít blahodárný dopad na myšlení světových centrálních bankéřů. Tím, že jim
pomůže překonat strach z poklesu cen, je povzbudí k tomu, aby zasadili smrtící
úder celosvětové metle inflace. To je však teprve začátek. Jakmile bude plně
doceněna možnost příznivé deflace, začne být nulová inflace sama o sobě
považována za příliš expanzivní politiku – tedy za pouhý odrazový můstek na
cestě k něčemu ještě lepšímu.
Článek původně vyšel pod názvem A Plea for (Mild) Deflation v Cato Policy Report May/June 1999. Přeložil Štěpán Drábek.
Doporučujeme také paper Josefa Šímy Deflace – definiční znak zdravé ekonomiky (pdf) na stejné téma.
