Jedním ze způsobů porovnání dvou zemí je srovnání svobody, které si mohou užít jejich občané. Ve světě existují dva hlavní žebříčky ekonomické svobody. Dnes se budeme zabývat jedním z nich, který každoročně vydávají Heritage Foundation a Wall Street Journal a jmenuje se Index of Economic Freedom. Na zoubek se podíváme srovnání Evropské unie a Čínské lidové republiky.
Index se sestavuje zprůměrováním deseti faktorů, jako jsou obchodní svoboda, fiskální svoboda, majetková práva nebo vládní výdaje, které se dále dělí na podfaktory. Vše lze nalézt na webu Heritage Foundation. Abychom neplýtvali místem, vystačíme si s touto citací:
„Ekonomická svoboda je základní právo každého člověka na nakládání se svou vlastní prací a majetkem. V ekonomicky svobodné společnosti mohou jedinci pracovat, vyrábět, spotřebovávat a investovat, jakkoliv chtějí, přičemž tato svoboda je státem jak chráněna, tak neomezována. V ekonomicky svobodných společnostech dovolují vlády práci, kapitálu i statkům, aby se volně pohybovaly, a nedonucují ani neomezují svobodu více, než je nezbytně nutné k ochraně a udržení svobody samotné.”
Indexu pro rok 2011 vévodí Hong Kong následovaný Singapurem, Austrálií, Novým Zélandem, Švýcarskem a Kanadou. Tyto země jsou označeny za svobodné. 32 států je označeno za utlačované a na samém spodku žebříčku najdeme Kubu, Zimbabwe a Severní Koreu.
Jak si vede EU? Šampiónem je Irsko. Oproti loňsku se propadlo do skupiny převážně svobodné. S problémy Irska je čtenář LF určitě obeznámen. 15 zemí EU je označeno za převážně svobodné, 12 zemí za přiměřeně svobodné.Nejnesvobodnější jsou Portugalsko, Itálie a Řecko. Průměrný (nevážený) zisk EU na stobodové stupnici je 69,6, což stačí pouze na označení přiměřeně svobodná. Je to těsně pod mediánovou hodnotou (Španělsko) a těsně nad Českou republikou (70,4). Protože se situací v Česku jsme obeznámeni nejvíce, vezměme si jej jako zástupce za celou EU — od průměru i mediánu je nedaleko.
Heritage Foundation vytýká Česku, že regulační prostředí zůstává neefektivní, dále kritizuje cla (která určuje Brusel) a velmi kritizuje vládní výdaje, za které ČR dostává pouhých 45,6 bodu. Kritiku jsme si zasloužili taky za peněžní svobodu vinou rozličných cenových stropů a minimálních cen. S investiční svobodou jsme na tom ještě hůře vinou pomalé legislativní a soudní reformy, nerovného vymáhání smluv, byrokracie a korupce. Ani za majetková práva nás Heritage Foundation zrovna nechválí kvůli pomalosti a různosti soudních verdiktů.
Čína
Přestože čínské ostrovní státy Hong Kong, Macau a Taiwan si v indexu vedou velmi dobře – jsou na prvním, 19. a 25. místě –, tak pevninská Čína je na 135. místě a označena za převážně nesvobodnou.
Je kritizována za počet razítek, která potřebujete k založení podniku, restrikce a zákazy v oblasti zahraničního obchodu, majetková práva a investiční svobodu, korupci i trh práce.
Naopak je pochválena za fiskální svobodu, nízkou DPPO a vládní výdaje. Objem vybraných daní je pouhých 18 % HDP (v ČR dvojnásobek), vládní výdaje jsou 20,8 % HDP (v ČR opět dvojnásobek). Mimochodem, veřejný dluh Číny je 30 % HDP.
Čínské provincie
Čína není monolit. Přestože je obvykle považována za moderní Sovětský svaz, realita ukazuje něco jiného. Ve skutečnosti je Evropská unie mnohem homogennější než Čína. Pokud nepočítáme maličké Lucembursko, tak nejproduktivnější země (Nizozemsko) je na obyvatele 3,47krát produktivnější než ta nejméně produktivní (Rumunsko), počítáno podle HDP (PPP). Pokud i v Číně vyloučíme menší regiony a počítáme pouze skutečné provincie (sheng), pak nejproduktivnější provincie (Zhejiang) je 4,32krát produktivnější než ta nejméně produktivní (Guizhou).
Nejpodobnější statistika, kterou jsem našel, je tzv. Marketisation in China. Používají sice jinou metodiku, ale můžeme říct, že v zásadě jde o obdobný index.
Tvrdím, že je akademicky nepoctivé brát Čínu za jednolitý stát a přidělovat celé republice pouze jedinou hodnotu, zatímco Evropskou unii stále bereme za 27 nezávislých států – a to i přesto, že má prezidenta, diplomatickou službu, společnou měnu, společné hranice a nárokuje si místo v OSN.
Přestože by samozřejmě spousta věcí zůstala nezměněna, bylo by zajímavé vidět, jak by Heritage Foundation obodovala jednotlivé čínské regiony za použití stejné metodiky, jakou používá pro celý svět. Nemůže být pochyb o tom, že situace v Číně se zlepšuje. Je to přiznáno ve zprávě Heritage Foundation a článek Wanga, Fana a Zhu končí slovy:
„Marketizace v Číně akcelerovala v období 2001 až 2005, tzn. před přijetím Číny do WTO. Základní rámec tržního hospodářství byl založen, přesto tu stále existují úzká hrdla v rozvoji tržních mechanismů, hlavně protože vládní sektor se nereformuje a legislativní prostředí není vhodné pro tržní hospodářství. […] marketizace přispěla významným způsobem k ekonomickému růstu v letech 1997-2005, obzvláště v posledních letech.”
Na druhé straně
Přestože Čína se umístila na 135. ze 179 hodnocených států (25. percentil), v jiném – velmi podobném indexu zvaném Economic Freedom of the World, který publikuje Fraserův Institut – se umístila na 82. místě ze 141 (41. percentil). Od Heritage Foundation dostala 52 bodů ze sta, od Fraserova institutu 6,65 z deseti. ČR, kterou jsme vzali jako zástupce EU, se umístila na 28. místě ze 179 u Heritage Foundation (85. percentil), zatímco v indexu od Fraserova Institutu je 46. ze 141 (75. percentil). Rozdíl v indexech je 18,4 na stobodové stupnici a 0,54 na desetibodové. Evidentně není tento druhý index vůči Číně tak přísný.
Chtěl bych ještě přičinit jednu méně akademickou poznámku. Poté, co jsem strávil 23 let svého života na území, kterému se dnes říká Evropská unie (22 let v ČR a rok v Německu), vypravil jsem se na pět měsíců do Číny, kde jsem navštívil takřka pouze ty nejbohatší regiony (jmenovitě Shandong, Šanghaj, Jiangsu, Zhejiang, Guandong, Hainan, Fujian a Peking v tomto pořadí).
Nemohu okomentovat stav chudých provincií jako Guizhou, Gansu nebo Tibet, který má v západních médiích spoustu pozornosti. Také nemohu okomentovat makro-situaci nijak lépe než dva výše zmíněné indexy.
Ale mohu říct s jistotou, že jsem nikdy ve svém životě neviděl takovou hustotu malých podniků, dokonce ani v (nechvalně) proslulém Chinatownu v londýnské čtvrti Soho. Když má Čína tolik malých podniků v každé ulici, tak to úplně nezapadá do obrázku nesvobodné společnosti ve stylu Sovětského svazu, který je stále podporován – zčásti i Indexem ekonomické svobody.
Pokud zvážíme obrovské množství absurdních restrikcí nebo zákazu v obchodě v EU (žárovky, okurky, banány, cigarety, benzín, levné svíčky z Číny, LCD obrazovky, telefonní nabíječky atd…), musíme se zcela vážně zamyslet, zda to s ekonomickou svobodou pro malé podniky a jejich zákazníky není mezi EU a Čínou naopak…
