Dnes ráno jsem mluvil s některými protestujícími z Occupy. Šokovalo mě, jak hodně mimo byly jejich představy o mých názorech, které jako pravičák mám. Abychom si lépe porozuměli, předkládám zde deset věcí, které – a to mi věřte – si myslí většina pravicových grázlů, se kterými se stýkám. Samozřejmě neočekávám, že přesvědčím svoje levicové čtenáře v jediném článku, ale mohou získat lepší představu o tom, co si skutečně myslíme.
1. Zastánci volného trhu jsou proti záchranám bank z veřejných rozpočtů (tzv. bailoutům). To může vypadat samozřejmě: přece jsme proti státním dotacím a znárodňování. Ale přesto to často překvapí komentátory, kteří si pletou naši podporu konkurence a volného trhu s vírou v plutokracii. Existuje však obrovský rozdíl mezi tím, kdo je pro-tržní (pro-market) a tím, kdo je pro-podnikatelský (pro-business). Někdy tyto dva názory souhlasí, často nesouhlasí.
2. Co se stalo od roku 2008, není kapitalismus. V kapitalistickém systému by špatným bankám bylo dovoleno zbankrotovat, jejich ziskové operace by byly koupeny jejich efektivnějšími konkurenty. Akcionáři, držitelé dluhopisů a někteří střadatelé by přišli o peníze, ale daňoví poplatníci by nezaplatili ani halíř.
3. Pokud chcete, aby bohatí platili více, vytvořte rovnější a jednodušší daňový systém. Částečně je to otázka zrušení mezer v zákonech (obytné domy fiktivně v majetku společností, aby se uniklo dani z převodu nemovitosti, výjimka z daně z kapitálových zisků pro nedomácí atd.). Ale hlavně jde o to, abychom snížili daňové sazby tak, že vyhýbání se dani bude zbytečné. Jak Art Laffer stále říká každému, kdo naslouchá, funguje to vždycky. Mezi lety 1980 a 2007 srazily USA daně pro všechny příjmové skupiny. Výsledek? Podíl na zaplacených daních se pro vrchní procento zvedl z 19,5 procent na 40. Od dob, kdy byla v Británii nejvyšší sazba daně z příjmu snížena na 40 procent v roce 1988, stoupl podíl daní vybraných od nejbohatšího percentilu ze 14 na 27 procent.
4. Ti z nás, kteří věří v malou vládu, nejsou motivováni touhou po tom, aby bohatí ještě více zbohatli. Opravdu ne. Většina z nás je daleko od toho, abychom my osobně museli platit nejvyšší sazbu daně, po dlouhá léta jsou ti nejvýřečnější z nás skromně placení akademici. Věříme, že ekonomická svoboda obohatí celou naši zemi. Ano, bohatší mohou dále zbohatnout, ale my to nevidíme jako argument proti zlepšení životního standardu chudší většiny.
5. Nejsme proti rovnosti. Obecně uznáváme výhody homogenity skandinávského stylu: bývá méně zločinů, lidé jsou méně stresovaní atd. Naše námitka není, že rovnostářství samotné je nežádoucí, ale že zákony, které ho mají zjednat, jdou nutně ruku v ruce s nepřiměřenou ztrátou svobody a prosperity.
6. Státní intervence se ale nezdá být ani efektivním způsobem k prosazení rovnosti. V těch nejzákladnějších ukazatelích – výška, příjem kalorií, úmrtnost kojenců, gramotnost, dožití – se Británie stává rovnostářštější společností od té kalamity v roce 1066. Je pravda, že zhruba před půl stoletím toto přibližování ustalo a v některých ukazatelích se rozdíl začal zvětšovat. Existují různé teorie, proč to tak je, ale jedna věc je nesporná: nedávné rozevření nůžek bohatství se stalo v době, kdy stát kontroluje mnohem větší podíl národního bohatství než kdy dřív.
7. Napadněme tu myšlenku, že když je někdo levičák, tak to znamená, že je na straně běžných lidí, zatímco když je někdo pravičák, znamená to obhajobu privilegovaných elit. Je těžké najít jakoukoliv daň nebo jakoukoliv regulaci, která nekončí zvýhodněním někoho s určitým zájmem na úkor zbytku populace. Důvod, proč vlády rostou, je právě to, čemu ekonomové říkají „rozptýlenost nákladů a soustředěnost výnosů“ – lidi si obecně více uvědomí výhody, které dostávají, než daně, které platí.
8. Kapitalismus, se všemi svými nedokonalostmi, je nejférovějším dosud vyzkoušeným systémem. V systému založeném na vlastnických právech a smluvní svobodě dosahují lidé úspěchu tím, že ostatním poskytují poctivé služby. Bill Gates zbohatl tím, že obohatil stovky miliónů z nás: tato slova zrovna teď píšu v jednom z jeho programů. On na té směně získal (čímž nepatrně vzrostlo jeho bohatství) a taktéž jsem si polepšil já (čímž vzrostlo vybavení, které mi usnadňuje život). Oproti tomu v systému, který řídí stát, musí dobroty zaplatit někdo třetí.
9. Když mluvíme o férovosti, tak nezapomeňme, že svět nepatří žádné skupině. Co takhle stejnost platů ve státní a soukromé sféře? Co takhle být fér k našim dětem, které jsme naložili dluhem, který v mírových dobách nemá obdoby? Co takhle být fér k tomu chlapci, který školu opustí v 16 letech a začne platit daně, aby dotoval toho, který studuje na univerzitě? Co takhle být fér k nezaměstnaným, které si firmy nemohou dovolit najmout kvůli sociální ochraně, kterou požívají jejich existující zaměstnanci?
10. Nezapomeňme ani na etiku. Udělat správnou věc je ctnostné, ale není žádná ctnost, pokud činíme něco z donucení. Dát peníze charitě je chvályhodné; platit daně je morálně neutrální. Důkazy napovídají, že pokud rostou daně a stát vytlačuje občanskou společnost, darují lidé dobrým věcem méně peněz.
Takže tady to máte, soudruzi. Neočekávám, že stany u katedrály sv. Pavla budou sbaleny přes noc. Ale třeba se aspoň budeme moci zabývat některým z těchto témat poctivě, a ne mluvit mimoběžně. ¡Hasta la victoria siempre!
