Ekonomický růst není nevyhnutelný
Abychom předešli nedorozuměním, jeví se vhodným nejprve vyjasnit pojem ekonomického růstu. Ten je obzvlášť zrádný proto, že se jedná o přirovnání, které může svádět k vyvození neopodstatněných závěrů. Wittgenstein (1921; § 5.124) ukázal, že obsahem tvrzení je vše, co z něj lze vyvodit. Pak ale platí, že kvůli svým nešťastným konotacím mohou být mnohé výroky o ekonomickém růstu svojí povahou zavádějící, neboť se o tomto fenoménu běžně uvažuje tak, že jsou mu přiřazeny atributy, které mu nepříslušejí. Mises (1998; p. 114 [1949]) právě proto prohlašuje, že „analogie a metafory vždy kulhají a jsou logicky neuspokojivé“.
Ekonomický růst je příkladem projevu našeho antropomorfního jazyka (Hayek, 1998; p. 26 [1973]), kdy jsme si navykli personifikovat procesy, které nejenže nejsou s žádným organismem přímo spjaty, ale jež navíc mají oproti nim podstatně odlišné vlastnosti. Vycházeje z terminologie přírodních věd, by člověk mohl usuzovat, že růst je něčím zcela přirozeným a navýsost žádoucím – je to přece růst, jenž činí jedince silnějším a odolnějším, a je to právě proces vyspívání, doprovázející růst, který mu umožňuje naplňovat své přírodní funkce. Naopak absence růstu by znamenala zakrnění a postupný úpadek celého druhu. Totéž však nelze říci o ekonomice, neboť pro ni ztráta schopnosti růstu nemusí představovat zkázu a její konec.
Ekonomický růst jako výsledek lidského jednání, nikoli však záměru
Ekonomové se – snad vlivem zmatení vyvolaného právě touto metaforou – uchylují k pronášení arbitrárních hodnotových soudů o prospěšnosti ekonomického růstu a deklarují jej jako cíl, o který by společnost měla usilovat, a to v co největší možné míře. Rothbard (2009; pp. 962–973 [1962]) ovšem argumentuje, že přístup ekonomů, který považuje tento etický soud za samozřejmost nevyžadující žádné další zdůvodnění, je nevědecký. Není důvodu, proč by mělo být dosahování ekonomického růstu pro všechny členy společnosti nejvyšší hodnotou.
Dle Misese (1998; pp. 41–43 [1949]) platí, že jednajícími entitami jsou vždy konkrétní jednotlivci, nikoli kolektivní orgány, natož tak početné skupiny jako společnost či stát. Pro zkoumání toho, proč dochází k ekonomickému růstu, musíme tedy svoji analýzu začít u chování samotných jednotlivců. Nikoli jakási abstraktní společnost, nýbrž konkrétní jedinci a jejich oddělená úsilí o zlepšení vlastní materiální situace, dávají spontánně za vznik ekonomickému růstu. Důvody, proč je ekonomický růst ze strany jednotlivců preferován, mohou být různé, obecně však platí, že se prostřednictvím něho snaží nahradit méně uspokojivý stav uspokojivějším. Smith (1776; b. IV., ch. VIII) tvrdí, že „jediným účelem a smyslem veškeré výroby je spotřeba“, z čehož by vyplývalo, že důvod, proč jedinec poptává svůj ekonomický růst, spočívá v jeho touze po vyšší spotřebě statků, které naplňují jeho subjektivní preference.
Mělo by se zdůraznit, že ekonomický růst není ve svobodné společnosti nikým nařizován ani vnucován, nýbrž se jedná o výslednici jednání různých lidí, jejichž prostřednictvím se každý snaží maximalizovat vlastní užitek. Jedná se o „výsledek lidského jednání, nikoli však lidského záměru.“ (Ferguson, 1776; p. 187). Ekonomický růst nastává právě tehdy, když ve společnosti převládá inklinace jedinců k tomu usilovat o něj na individuální úrovni. Jak tvrdí Rothbard (2009; p. 963 [1962]), „Na svobodném trhu bude mít každý tolik ‚růstu‘, kolik si zvolí.“
Proč ekonomický růst nemusí být žádoucí
Prospěšnost hospodářského růstu dle ekonomů pramení z toho, že jej – ne zcela oprávněně – ztotožňují s růstem životní úrovně. Má-li ekonomický růst znamenat lepší dostupnost statků, které činí životy jedinců příjemnějšími, pak je přece žádoucí. Právě z tohoto důvodu například Lucas (1988; p. 5) řekl, že „jakmile člověk začne přemýšlet [o hospodářském růstu], těžko může myslet na něco jiného“.
Nordhaus a Tobin (1973) argumentují, že se často přehlíží náklady ekonomického růstu, a to zejména ty environmentální. Zatímco některé aktivity, které stojí za ekonomickým růstem, jsou méně náročné na využití přírodních zdrojů, jiné jsou více extenzivní. Je to právě tento druhý typ ekonomického růstu, jehož náklady by se měly více zvažovat, protože může vést k degradaci životního prostředí, vyčerpání neobnovitelných zdrojů a podpoře klimatické změny.
Kvalita životního prostředí je nepochybně jednou z důležitých determinant životní úrovně. Přesto však není součástí HDP či jiných běžných ekonomických indexů vyspělosti zemí, a to proto, že se nejedná o statek, s nímž se obchoduje. Nordhaus a Tobin (1973) proto navrhují, aby ekonomické modely zohledňovaly také environmentální faktory, aby více zohledňovaly skutečný vývoj životní úrovně v čase.
Věčný mýtus vyčerpání zdrojů
Nordhaus (1974) a mnozí další autoři z řad ekonomů i přírodovědců poukazují na to, že myšlenka neomezeného ekonomického růstu opomíjí fyzické limity naší planety a omezení jejích přírodních zdrojů. Je pozoruhodné, že odborná debata o hrozbě vyčerpání zdrojů se vede již přinejmenším dvě poslední staletí a stojí za zmínku, že oborem, který se o tuto problematiku začal nejdříve zajímat, byla právě ekonomie. Od chvíle, kdy Malthus (1798) představil vyčerpání zdrojů jako nevyhnutelný důsledek růstu populace a neodvratné omezenosti přírodních zdrojů, však ekonomie ušla notný kus cesty.
Ricardo (1817) navázal na dílo Malthuse a argumentoval tak, že fyzická omezenost daného přírodního zdroje (například pohonných hmot) bude kvůli klesajícím výnosům z rozsahu dlouhodobě působit na pokles jeho zásob a současně růst jeho ceny. Kritikem tohoto přístupu byl Jevons (1866), který Ricardovi vytkl, že zcela opomíjí faktor technologického pokroku, jenž dokáže naopak snižovat náklady na těžbu vzácných surovin. Stojí za zmínku, že Jevons (1866) také empiricky dokázal, že se v praxi nenaplnily katastrofické scénáře zvěstující například dramatický růst cen uhlí, před nimiž Ricardo (1817) explicitně varoval (Hampl, 2018).
Debatu o vyčerpání zdrojů, která se v mezidobí netěšila v ekonomické obci přílišnému zájmu, následně vzkřísil Meadows et al. (1972). Zde se autoři vůbec neostýchali silných a často výrazně normativních závěrů. Lze bez nadsázky říci, že z této publikace plyne, že lidstvo míří rovnou do záhuby a že za méně než sto let vyčerpá veškeré klíčové neobnovitelné zdroje (Hampl, 2018). Dle Meadowse a spoluautorů (1972) platí, že jedinou cestou, jak této zkáze předejít, je náhle omezit populační růst a pokračující znečištění životního prostředí, čehož lze údajně dosáhnout pouze úplným zastavením ekonomického růstu.
Simon (1996) představil ekonomický přístup ke vzácnosti přírodních zdrojů, který je protichůdný vůči těm, jež zastávali „skeptici“ od Malthuse po moderní autory. Simon (1996) zdůrazňuje, že tito „skeptici“ opomíjejí stěžejní faktor růstu lidského poznání. Je to právě lidská invence, která umožňuje obratně obcházet fyzická omezení přírodních zdrojů.
Dle Poppera (1976) bychom obecně na jedince měli nahlížet tak, že spíše než aby sledovali nějaký konkrétní cíl, reagují neustále na problémy, jež se snaží řešit. Vis-à-vis omezením přírodních zdrojů a jejich rostoucím cenám hledají lidé řešení, jak jej produkovat levněji, efektivněji či jej zcela nahradit něčím jiným, co by obdobně sloužilo stejnému účelu. Jak totiž ukázal například Hayek (1945), tržní ceny jsou nenahraditelným mechanismem informujícím ekonomické subjekty o změnách v relativní vzácnosti zdrojů a preferencích spotřebitelů. Vyšší ceny pak podněcují výrobce, aby vyhledávaly alternativní, levnější způsoby produkce, a spotřebitele, aby s těmito zdroji zacházely šetrněji.
Simon (1996) proto tvrdí, že lidské poznání takto samo zdroje vytváří, a je proto zdrojem ultimátním. Popper (1944) navíc argumentuje, že lidské poznání nemá žádná známá omezení a jeho vývoj je nemožné jakoukoli vědeckou metodou předvídat. Právě nedocenění či bagatelizace přínosů růstu lidského poznání jsou hlavním důvodem, proč se četné predikce vyčerpání zdrojů ze strany řady skeptiků zpětně jeví být tak chybnými.
Závěrečné poznámky
To, že je environmentální udržitelnost jednou z největších výzev, před nimiž lidstvo ve 21. století stojí, ještě neznamená, že je třeba tuto problematiku řešit v souvislosti s ekonomickým růstem (Hudík & Potužák, 2024). Je přinejmenším sporné, zda by omezení ekonomického růstu bylo samo o sobě dostačujícím opatřením pro ochranu klimatu a zda by bylo prevencí před všelijakými ekologickými pohromami. Co je však téměř jisté, je to, že nucené zastavení ekonomického růstu by představovalo pomalejší růst životní úrovně, ne-li její absolutní pokles.
Znečištění životního prostředí a další environmentální škody jsou z pohledu ekonomie negativními externalitami, které vznikají především nedostatečným vymezením vlastnických práv (Coase, 1960). Řešením takovýchto problémů není zastavení neprávem obviňovaného procesu ekonomického růstu, nýbrž vytvoření takových institucí, které by snižovaly transakční náklady, jež brání tomu, aby se různé strany dohodly na vzájemně výhodném kompromisu. Zapotřebí je vytvoření toho správného institucionálního rámce a snaha vlády řešit tyto problémy přímo a adresně. Co naopak dlouhodobě zajisté nepomůže, je vynucovat určité tempo ekonomického růstu, které by bylo zcela svévolně určeno jako jediné žádoucí. Taková „politika účelnosti“ není v souladu se zachováním spontánního řádu svobodné společnosti, na němž všechny vyspělé civilizace spočívají (Hayek, 1998 [1973]).
Je lákavé hledat prostá a populární řešení komplexních problémů. Odtud pramení popularita hnutí usilujících o dosažení environmentální udržitelnosti prostřednictvím zastavení ekonomického růstu. Ekonomický růst a blahobyt v jakémsi obecnějším smyslu, kde se bere v potaz i kvalita životního prostředí, se nicméně nevylučují, a za předpokladu důsledného vymáhání správně vymezených vlastnických práv jdou naopak ruku v ruce. Tento esej uzavřeme prozíravým citátem F. A. Hayeka: „Zatímco fakta samotná nikdy nemohou určit, co je správné, neuvážené názory o tom, co je rozumné a dobré, mohou změnit tato fakta a s nimi i prostředí, v němž žijeme.“ (Hayek, 1988; pp. 27–28).
Reference
Coase, R. H., 1960. The Problem of Social Cost. The Journal of Law and Economics, 3(1), pp. 1–44.
Ferguson, A., 1767. An Essay on the History of Civil Society. Edinburgh: Kincaid and Donaldson.
Hampl, M., 2018. The Exhaustion of Resources – A Perfectly Marketable Myth [„Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus“]. Prague: Mladá fronta.
Hudík, M. & Potužák, P., 2024. Confusion about economic growth [„Zmatení kolem ekonomického růstu“]. Vesmír, 103(1), pp. 52–54.
Hayek, F. A., 1945. The Use of Knowledge in Society. The American Economic Review, 35(4), pp. 519–530.
Hayek, F. A., 1988. The Fatal Conceit: The Errors of Socialism. Chicago: University of Chicago Press.
Hayek, F. A., 1998 [1973]. Law, Legislation, and Liberty: A New Statement of the Liberal Principles of Justice and Political Economy. London: Routledge.
Jevons, W. S., 1866. The Coal Question: An Inquiry concerning the Rate of the Exhaustion of the Coal Mines of Great Britain. London: Macmillan and Co.
Lucas, R. E., 1988. On the mechanics of economic development. Journal of Monetary Economics, 22(1), pp. 3–42.
Malthus, T. R., 1798. An Essay on the Principle of Population. London: J. Johnson.
Meadows, D. H., Meadows, D. L., Randers, J. and Behrens, W. W., 1972. The Limits to Growth. New York: Universe Books.
Mises, L. V., 1998 [1949]. Human action: A treatise on economics. 3rd ed. Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute.
Nordhaus, W. D., 1974. Resources as a constraint on growth. The American Economic Review, 64(2), pp. 23–30.
Popper, K. R., 1944. The Poverty of Historicism. London: Routledge.
Popper, K. R., 1976. The Unended Quest: An Intellectual Autobiography. London: Routledge and Kegan Paul.
Ricardo, D., 1817. On the Principles of Political Economy and Taxation. London: John Murray.
Rothbard, M. N., 2009 [1962]. Man, Economy, and State. 2nd ed. Auburn, AL: Ludwig von Mises Institute.
Simon, J., 1996. The Ultimate Resource. 2nd ed. Princeton: Princeton University Press.
Smith, A., 1776. An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations. London: W. Strahan and T. Cadell.
Tobin, J. and Nordhaus, W. D., 1973. Is growth obsolete? In: Economic growth and resources. New York: National Bureau of Economic Research, pp. 509–549.
Wittgenstein, L., 1921. Tractatus Logico-Philosophicus. London: Routledge.
Tento text je překladem anglického eseje, s nímž se autor v roce 2025 zúčastnil mezinárodní soutěže Minds Underground ssay Competition v kategorii Economics
Štěpán Drábek je analytik Institutu liberálních studií, tvůrce projektu Ekonomie Jednoduše a vicemistr republiky 2022 v Ekonomické olympiádě pro základní školy. Je autorem knihy Pojednání o podstatě a původu inflace v České republice 2020–2023.
