Trump se chová přesně tak, jako by byl ruský agent

Tento „mírový plán“ je nejen tragédií pro Ukrajinu, ale také bezprostřední krizí pro Británii.

Toto nejsou mírové podmínky. Jsou to požadavky, které vítězná mocnost vymáhá od poraženého soupeře. Omezení velikosti ukrajinské armády. Zákaz členství v NATO. Žádné západní jednotky na ukrajinském území. Žádná americká letadla ani v sousedním Polsku. Nové volby k odvolání Volodymyra Zelenského.

Rusko nevrátí ani zrnko nelegálně anektované půdy. Ani neposune své hranice k existujícím frontovým liniím. Ne, ve skutečnosti mu bude přiznáno území, které v současné době drží Ukrajina, čímž formálně rozšíří svou vládu nad celým Doněckou a Luhanskou oblastí a získá asi 250 000 nových poddaných.

Luhansk je sice již z velké části okupován Ruskem a Ukrajina bojuje pouze o několik pohraničních vesnic. Ale od začátku bojů v roce 2014 prochází frontová linie Doněckem. Vzdání se části ovládané Ukrajinou by znamenalo předání nejdůležitějších obranných pozic země, podobně jako bylo Československo v roce 1938 donuceno vzdát se svých pohraničních pevností.

Nemám moc rád analogie s druhou světovou válkou a dosud jsem Mnichov do svých sloupků nezahrnoval, ale tentokrát je těžké ignorovat podobnosti. Rusky mluvící obyvatelé Donbasu byli rozvířeni přesně tak, jako byli rozvířeni etničtí Němci v Československu. Volodymyr Zelenskyj nabídl Putinovi na začátku konfliktu mírné územní ústupky, stejně jako Edvard Beneš navrhl převést několik tisíc čtverečních mil českého území Německu.

V obou případech byla konečná dohoda uzavřena jinými nad mrtvolou obětovaného národa. Stejně jako Beneš po uzavření dohody rezignoval, tak se zdá nemyslitelné, že Zelenskyj, který je po své autokratické reakci na obvinění z korupce v koncích, může zůstat prezidentem.

Všichni víme, co se stalo po Mnichově. O šest měsíců později, navzdory prohlášením o úplném a konečném vyřešení německých nároků, obsadil Hitler zbytek českého státu a připojil jej ke své říši jako Protektorát Čechy a Morava.

Sní Putin o tom, že jednoho dne znovu zahájí nepřátelské akce proti zmrzačené Ukrajině, které bude do té doby zakázáno smlouvou připojit se k západní alianci? Kdyby skutečně zahájil další útoky, kdo by ho zastavil? Po Mnichově si Evropa nedělala žádné iluze o hrozbě, kterou Hitler představoval, a Chamberlain využil získaný čas k rozběhnutí výroby letadel. Putin je naopak vítán zpět do společenství národů, jeho majetek je rozmražen, jeho země je pozvána, aby se G7 změnila na G8 – což je status, který není odůvodněn ani velikostí ruské ekonomiky, ani stavem její demokracie.

Možná Ukrajinci, vyčerpaní a demoralizovaní, přijmou tyto podmínky jako výchozí bod pro jednání o příměří. Alternativy jsou koneckonců neatraktivní. Mohli by bojovat bez amerických zbraní a munice, zatímco evropské národy by vyplenily své již tak prázdné sklady, aby pokryly část nedostatku. Nebudou však schopni přežít bez sdílení amerických zpravodajských informací a satelitních dat, na nichž jsou závislí pro údery, včasné varování a průzkum.

Trump sdílení dat zpravodajských služeb v březnu zrušil, ale o týden později je pod tlakem svých generálů a svého tehdejšího poradce pro národní bezpečnost, impozantního bývalého důstojníka speciálních sil Mika Waltze, obnovil. Je děsivé, že civilní a vojenští představitelé, kteří proti zrušení zpravodajských služeb varovali, byli od té doby přeřazeni, a další stažení by bylo trvalé.

Tolik k představě, že USA jsou prostě neintervencionistické nebo šetrné a že jejich jediným zájmem je vyhnout se nákladům na války. Sdílení zpravodajských informací nestojí téměř nic a USA by mohly prodávat materiál evropským zemím pro použití na Ukrajině. Ne, nejde o snižování nákladů ani izolacionismus. Jde o to, že si vybírají stranu – stranu Putina. USA a Rusko se chamtivě vrhají na energetické zdroje a aktiva zničené bývalé americké spojenkyně.

Jsme zpět tam, kde jsme se obávali, že budeme, když Donald Trump vyhrál volby v roce 2024. Jakákoli předstíraná nestrannost je pryč. Všechny ty řeči o „velmi vážných důsledcích“, pokud Putin na summitu na Aljašce nebude souhlasit s příměřím, se ukázaly jako nesmysl. Jak jsem již dříve smutně napsal, nevěřím tvrzením, že Putin má na Trumpa kompromat; tragickou pravdou však je, že ať už kompromat existuje nebo ne, Trump se chová přesně tak, jako by byl ruským agentem.

USA a Rusko vyjednávaly bilaterálně a vyloučily nejen Ukrajinu, ale i všechny ostatní zainteresované strany, zejména Británii, která byla nejstarším a nejsilnějším podporovatelem Ukrajiny. Trump byl v těchto jednáních zastoupen tupým a žalostným Stevem Witkoffem, newyorským realitním agentem, který v mučivém rozhovoru s Tuckerem Carlsonem prozradil, že nezná jména žádného z ukrajinských území, o která se vedou spory, a rozplýval se nad „krásným portrétem“ Trumpa, který kremelský kleptokrat poslal svému americkému napodobiteli.

To není tragédie jen pro Ukrajinu, zemi, která v uplynulém století utrpěla více než dost tragédií. Je to bezprostřední krize pro Británii, která se ocitla odříznuta od země, která byla od roku 1941 jejím nejsilnějším spojencem.

Byla to náhoda, že právě v době, kdy se objevily podmínky 28bodové kapitulace, ruská špionážní loď v britských vodách oslňovala naše piloty vojenskými lasery? Možná ano. Možná ministr obrany John Healey incident zveličoval, aby si vylepšil své vůdčí schopnosti. Ale já si to nemyslím. Pravděpodobnější se mi jeví, že Putin se chlubil a provokoval: chlubil se svým vítězstvím na Ukrajině a provokoval zemi, kterou nenávidí ze všech nejvíc.

Chcete-li znát nejskrytější myšlenky Putina, je užitečné poslouchat jeho pobočníka, Dmitrije Medveděva, který se plíží za svým pánem jako hrbáč Igor ve službách nějakého gotického padoucha. Medveděv, který nahlas vyslovuje to, co ostatní jen tiše naznačují, popisuje Británii jako „věčného nepřítele Moskvy“ a tvrdí, že „musíme vyřešit problém u kořene a okamžitě potopit prokletý ostrov anglosaských psů“.

Odkud pochází tato nenávist? Někteří říkají, že Putin nesnáší způsob, jakým britské speciální jednotky zlikvidovaly jeho spojence v Sýrii; jiní tvrdí, že jeho zášť je starší a sahá až do doby, kdy jej jako agenta KGB ve východním Německu prověřovala MI6. Možná to souvisí s tím, jak se Londýn stal oblíbeným exilem protiputinovských emigrantů, kteří hledali bezpečí v jednom z mála míst, kde nebylo možné podplatit ani policejní šéfy, ani soudce. Nebo možná sahá až k anglo-ruské rivalitě z 19. století, kterou Putin, který zřejmě strávil lockdown čtením nekvalitních historických knih, nepochybně dobře zná.

Ať už je vysvětlení jakékoli, mírový plán pro Ukrajinu představuje pro Británii téměř stejně vážnou porážku jako pro Ukrajinu. Od roku 1956 jsme před každým vážným vojenským nasazením konzultovali Spojené státy. Náš vztah není tak jednostranný, jak kritici předstírají: Británie nesmírně těží z ochoty Ameriky sdílet své zpravodajské informace a jaderné technologie, což nedělá s žádnou jinou zemí. Nyní se tato aliance najednou jeví jako křehká a podmíněná.

Stejně křehkým se jeví světový řád, který tato aliance bránila od Atlantické charty ze srpna 1941, světový řád založený na myšlence, že hranice by neměly být měněny silou, že demokracie je lepší než diktatura a že právní stát by měl fungovat jak mezi státy, tak i uvnitř nich.

Jak se tento systém dostal do rukou země, která už před válkou měla menší ekonomiku než Itálie a která od té doby ztratila miliony mužů v důsledku emigrace a vojenských ztrát, nemluvě o ztrátě stovek miliard rublů v důsledku odklonu průmyslu?

Odpověď zní, že světový řád padl nikoliv kvůli vnějšímu nepříteli, ale kvůli vnitřní změně hodnot. Neporazil ho Putin, ale Trump. Západ si to způsobil sám. Naše děti budou tohoto dne litovat.