Hodnotíme programové prohlášení vlády: 3. Vnitřní bezpečnost a veřejná správa

Kapitola o vnitřní bezpečnosti působí na první pohled jako politicky vděčná směs: přidáme policii, posílíme hasiče, zpřísníme migraci, vyženeme „narušitele pořádku“ a ztransparentníme neziskovky. Je to text, který se dá dobře prodávat voličům, protože kombinuje vysoké výdaje pro bezpečnostní složky se sliby tvrdého postupu proti těm, kteří vyvolávají obavy. Když se ale na to podíváme racionálně, narážíme na několik zásadních nesouladů a rizik.

Začíná to u platů policistů a hasičů. Ano – jejich platy jsou dlouhodobě nízké, náborová čísla klesají a systém je pod velkým tlakem. Ale navrhovaná čísla (nástupní plat 50 tisíc) jsou extrémně vysoká vůči současné praxi i vůči ostatním veřejným profesím. Pokud stát zvyšuje platy jedné profesní skupině takhle agresivně, bez uvedení zdrojů a bez paralelní reformy výkonu služby, je to klasická politická injekce do oblíbené profese – nikoliv koncepční řešení. Navíc to vytvoří tlak na platy dalších veřejných složek, což dál nafoukne provozní výdaje státu. A my se musíme zeptat: Z čeho? A hlavně: Je to výkonově podložené? Text ale nenabízí žádnou reformu řízení, měření kvality ani digitalizace procesů – jen sypat peníze.

Slib „více policistů v ulicích“ je líbivý, ale bez jasného vysvětlení, kde se ti policisté vezmou. Náborová krize není otázka pár školicích center – jde o povolání s vysokou zátěží a náročností, a nízkou prestiží. Přidání peněz zlepší motivaci, to je jasné, ale absence reforem je zásadní slabina. Pokud bude policie dál zahlcena administrativou, papírováním a procesními povinnostmi, žádné „více lidí v ulicích“ se nekoná.

Migrace

Část o migraci je klasicky politická: „nulová tolerance nelegální migrace“, „odmítnutí migračního paktu“, „přísnější postihy cizinců“. To zní tvrdě, ale ignoruje to realitu – Česká republika není tranzitní zemí ve smyslu jižní Evropy a veškeré zpřísnění bude mít marginální efekt. Navíc je zde riziko, že se přísná migrační legislativa zaměří spíš na ty, kteří jsou integrováni nebo pracují, a vytvoří zbytečné bariéry pro legální pracovní migraci, která je pro ekonomiku nezbytná (zvlášť v době stárnutí populace).

S tím souvisí i další slib, že „azyl bude udělován pouze ve výjimečných, přesně definovaných případech“. Azyl je už dnes udělován ve výjimečných případech. Počet azylů udělených Českou republikou je dlouhodobě ostudně nízké číslo:

Rok	Počet udělených azylů
2024	54
2023	56
2022	92
2021	191
2020	42
2019	61
2018	47
2017	29

Zdroj: ČSÚ, pro graficky zpracované statistiky viz Migrační konsorcium

Navíc toto prohlášení jde proti dalšímu bodu prohlášení, kdy vláda slibuje, že „migrační politika bude reflektovat potřeby trhu práce“. Je to oxymóron. Z trhu práce přitom dlouhodobě zní, že „nejsou lidi“, neboť vlády stanovují absurdně nízké kvóty. Slib „rychlé[ho] vyhošťování“ je politicky atraktivní, ale právně i prakticky extrémně složitý a bez posílení soudnictví a mezinárodních dohod jde jen o politický slogan.

Projekt náborových a výcvikových center s byty, školkami a sportovišti je ukázkový megalomanismus. Zní to krásně na papíře, ale jde o návrh, který by spolknul miliardy a roky výstavby a kterého se bezpečnostní složky reálně nedočkají. Ekonomicky efektivnější by bylo využít existující infrastrukturu nebo zavést flexibilní náborové pobídky. Celá tato pasáž je spíš politický marketing než realizovatelný plán.

Kyberbezpečnost, IZS

Pozitivní je důraz na kyberbezpečnost. Posílení NÚKIBu, ochrana infrastruktury a vývoj útvarů proti kyberkriminalitě jsou jasně racionální a potřebné kroky. To je část textu, která dává smysl, je moderní a není zatížena politickými gesty.

Stejně tak modernizace IZS – výzbroj, výstroj, služebny – je logická a celkem neideologická. Problém je opět v tom, že nejsou stanovené rozpočtové limity. Vždy když stát slíbí „modernizaci“, bez částek a bez priorit, vzniká prostor pro nekontrolované výdaje. Že policejní služebny by potřebovaly modernizovat, může dosvědčit každý, kdo měl v životě tu čest na nějakou z nich přijít.

Neziskovky

Část o neziskovkách je klasické politikum. Pasáž v této kapitole je extrémně krátká, myšlenky rodící se vlády byly více rozvedeny v předchozí kapitole o rozpočtu. Je zde asymetrie: stát chce kontrolovat neziskovky, ale nekontroluje vlastní výdaje a efektivitu.

Deklarace, že ministerstvo vnitra nebude „velký bratr“ a nebude omezovat svobodu projevu, působí paradoxně – takové ujištění obvykle přichází tehdy, když stát právě něco takového plánuje nebo buduje atmosféru, kde to lidé očekávají. Je to typická defenzivní věta, která sama sebe usvědčuje.

Celkově je ta kapitola typickým příkladem tvrdé rétoriky + drahých slibů + málo reforem. Vypadá to dobře na letáku, ale prakticky je tam minimum systémových změn, které by zlepšily fungování policie, státní správy nebo migrační politiky. Vše je zabaleno do politického narativu: více síly státu, více výdajů, více centralizace — a přitom žádné skutečné modernizační kroky, které by zefektivnily aparát nebo odlehčily policii od přetížení.