Úvodní slova šesté kapitoly programového prohlášení Právo a spravedlnost vytváří poměrně univerzální hodnotový celek šablonového charakteru, s nímž nelze příliš polemizovat.
Jistě se lze bez obtíží shodnout na tom, že „spravedlnost je základem důvěry občanů ve stát“, který má být v ideálním případě založen na právním systému, jenž „chrání poctivé, trestná viníky a funguje rychle, předvídatelně a bez politických vlivů“.
Slova jsou to sice působivá, z prohlášení však již zcela nevyplývá, jakými konkrétními nástroji a prostředky chce vláda ony vznešené hodnoty naplňovat. U některých cílů chybí byť jen náznak mechanismu jejich realizace, a prohlášení tak zůstává spíše v rovině politických hesel než skutečného programového závazku.
Z textu prohlášení lze nicméně dovodit, že vláda zřejmě nepočítá s prováděním hlubších, koncepčních a systémových změn.
Končící vláda Petra Fialy měla v tomto směru poměrně větší ambice, když ve svém programovém prohlášení slibovala dokončení návrhů zásadních procesních předpisů – trestního řádu a civilního řádu.
Procesní úprava trestního řízení totiž stále vychází z právního předpisu přijatého v roce 1961, který byl v průběhu desetiletí opakovaně a nepříliš koordinovaně novelizován. Výsledkem je roztříštěná a vnitřně nepřehledná právní úprava, která zatěžuje celý systém nadměrnou složitostí a v řadě ohledů již neodpovídá požadavkům moderní justice.
Ačkoliv snaha o přijetí nového trestního řádu existuje již řadu let a v rámci odborných prací vznikly i komplexnější návrhy, zatím se zákonodárci nepodařilo tuto rekodifikaci dotáhnout do reálné podoby účinného zákona.
Obdobný stav lze sledovat i v oblasti civilního procesu, který je nadále upraven právní normou z počátku šedesátých let, rovněž opakovaně novelizovanou, aniž by došlo k odstranění hlubších koncepčních nedostatků, na něž odborná veřejnost dlouhodobě upozorňuje.
Vzhledem k deklarované ambici vlády modernizovat justici by bylo možné očekávat, že se pokusí navázat na dlouhodobě diskutované rekodifikační práce a učiní z nich jednu ze svých priorit.
Skutečnost, že tato ambice zůstala nenaplněna již za předchozí vlády, však zřejmě nepůsobí jako dostatečně atraktivní výzva, nýbrž spíše jako varování. Formulace programového prohlášení totiž dává tušit, že se nová vláda – stejně jako ta předchozí – vydá nakonec „bezpečnější“ cestou dílčích novelizací, které prohlubují legislativní fragmentaci.
Jedna z plánovaných novel má dle programového prohlášení mířit ke zpřísnění postihů za násilí vůči všem zranitelným skupinám, zejména seniorům, ženám a dětem. Navrhovaná úprava ovšem vzbuzuje otázku, zda autoři programového prohlášení v poslední době sledovali vývoj legislativy, nebo zda jejich program vznikal v lehkém informačním vakuu.
Obdobný posun v oblasti trestněprávní ochrany zranitelných skupin totiž přinesla již novela zákona č. 40/20019 Sb., trestní zákoník (dále jen „Trestní zákoník“), a dalších souvisejících předpisů, provedená zákonem č. 270/2025 Sb., jejíž účinnost je stanovena k 1. 1. 2026.
Právě zmíněná novela výslovně rozšiřuje okruh určitých kvalifikačních hledisek pro použití vyšší trestní sazby mj. o důvody věku, zdravotního postižení, pohlaví, sexuální orientace či příslušnosti k sociální skupině. Uvedeným způsobem zákonodárce reagoval na dlouhodobě kritizovaný stav, kdy trestní právo neposkytovalo vymezeným skupinám osob rovnocennou ochranu, viz důvodovou zprávu.
Deklarovaný záměr vlády tak v tomto ohledu nepůsobí jako nový reformní impuls, nýbrž spíše jako opakování již schváleného legislativního řešení, aniž je z prohlášení zřejmé, zda hodlá vláda jeho účinky dále rozvíjet, a případně jakým způsobem.
Z dalších návrhů obsažených v programovém prohlášení lze vyčíst orientační směr, jímž se nová vláda v oblasti trestní politiky hodlá ubírat.
Mezi deklarovanými prioritami se objevuje zejména protidrogová novela trestního zákona omezující možnosti snížení trestu u intoxikovaných pachatelů, zpřísnění postihů za dopravní trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu či drog, zvýšení trestních sazeb u drogové kriminality, důslednější kriminalizace neplacení výživného, úvahy o snížení věku trestní odpovědnosti i přísnější přístup k recidivistům při rozhodování o podmíněném propuštění.
Společným jmenovatelem těchto opatření je posilování trestní represe a zpřísňování regulace.
Tento přístup přitom ostře kontrastuje s trestní politikou končící vlády Petra Fialy, která se ve svém programovém prohlášení, v návaznosti na Strategii restorativní justice pro ČR, hlásila k odlišnému pojetí trestání založenému na omezení nadměrné represe, posilování alternativních trestů a snižování recidivy prostřednictvím nápravy pachatelů, nikoliv jejich izolace.
Vítaným výstupem tohoto směřování byla již zmíněná novelizace trestních předpisů, provedená zákonem č. 270/2025 Sb., která reflektuje moderní zahraniční trendy v oblasti trestního práva a snaží se o jeho racionalizaci, a to především prostřednictvím omezení automatismu ukládání trestů odnětí svobody a rozšíření prostoru pro ukládání alternativních trestů (tj. trestů nespojených s odnětím svobody) tam, kde odnětí svobody postrádá svou funkci.
Zvláštní pozornost je v novele věnována také trestnému činu zanedbání povinné výživy, který patří dlouhodobě k nejčetnějším trestným činům v České republice. Právě zde se nejzřetelněji ukazuje problematičnost represivního přístupu: trest odnětí svobody ve většině případů nevede k úhradě výživného, neboť odnětím svobody se dlužník zbavuje možnosti výdělku.
Smyslem trestní reakce zde proto nemá být samotný trest, ale vytvoření podmínek, za nichž bude povinný schopen výživné skutečně plnit.
V tomto světle působí deklarovaný záměr nové vlády zpřísnit trestní odpovědnost za neplacení výživného jako krok zpět směrem k modelu, jehož nefunkčnost byla již několikrát odborně pojmenována a legislativně reflektována.
Na programovém prohlášení v části týkající se trestněprávní politiky dále poměrně zaráží jeho částečná vnitřní rozpornost.
Na jedné straně text slibuje zpřísnění podmínek pro pobyt na svobodě u osob podmíněně propuštěných, tedy další omezení prostoru pro návrat odsouzených do běžného života, současně však vláda deklaruje snižování recidivy prostřednictvím integračních programů. Jakým způsobem má být posilována reintegrace osob, jejichž kontakt se svobodným životem má být zároveň dále zužován, zůstává bez odpovědi.
Podobně rozporuplně působí i slib „zefektivnění alternativních trestů“, rozšíření používání elektronických náramků a důslednější práce s vězni. Tyto cíle jsou bezpochyby legitimní. Programové prohlášení však nepřináší žádné upřesnění, zda má jít o rozvoj již přijatých opatření, nebo o jejich revizi.
Celkově tak trestní politika obsažená v programovém prohlášení působí spíše jako kombinace represivních reflexů a integračních hesel než jako ucelená strategie.
Vedle otázek trestního práva se prohlášení věnuje rovněž oblasti práva civilního.
Poněkud záhadně v tomto ohledu působí proklamace „občanský zákoník přiblížíme potřebám digitální doby“.
V odborné komunitě v současné době neprobíhá širší debata o tom, že by zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vykazoval deficit, který by vyžadoval komplexní systematický zásah, v kontextu „digitální doby“.
Z programového prohlášení zároveň nijak nevyplývá, jaké konkrétní instituty by měly být nově zaváděny, které oblasti soukromého práva považuje vláda za nevyhovující a jaká úprava má být případně již překonaná.
Nezbývá tedy než vyčkat, zda a s jakým konkrétním obsahem tato vágní deklarace dostane podobu skutečného legislativního návrhu – ideálně po věcné odborné debatě s těmi, kdo se soukromému právu věnují v každodenní praxi.
Rozpačité pocity se dostavují rovněž při čtení další části prohlášení, která se týká vzdělávání soudců a státních zástupců.
Vláda v této souvislosti slibuje zavedení „povinného průběžného vzdělávání“, ačkoliv tato povinnost již dnes výslovně vyplývá ze zákona o soudech a soudcích i ze zákona o státním zastupitelství.
O to groteskněji tato deklarace působí opět ve světle nedávno přijaté novely zákona o soudech a soudcích, provedené zákonem č. 269/2025 Sb., jejíž účinnost je stanovena rovněž k 1. 1. 2026.
Tato novela zavádí povinnost soudců předkládat individuální tříleté plány vzdělávání předsedům soudů, současně posiluje metodickou roli Justiční akademie a prodlužuje promlčecí lhůtu pro kárná provinění soudců i státních zástupců.
Rovněž v této oblasti se tak zdá, že má vláda v úmyslu „zavést“ něco, co již bylo zákonodárcem přijato.
Podobně nejasně vyznívá v tomto kontextu i teze o „zvýšení prostupnosti právnických profesí“. Český právní řád totiž již dnes umožňuje relativně široký pohyb mezi jednotlivými právnickými povoláními – ať už mezi advokacií, justicí, státním zastupitelstvím, notářstvím či exekutorským stavem. Programové prohlášení však nijak nekonkretizuje, která konkrétní bariéra má být odstraněna.
S ohledem na shora uvedené nelze než uzavřít, že vláda v rámci šesté kapitoly programového prohlášení namísto přesvědčivé koncepce v oblasti práva a spravedlnosti nabízí spíše legislativní déjà vu.
Celek tak působí spíše jako katalog již existujících či nedávno přijatých opatření než jako program skutečné změny. Nové podněty se v textu objevují spíše sporadicky, zpravidla bez vysvětlení, v čem mají spočívat a jakým způsobem mají být realizovány.
U některých návrhů navíc nejde o krok vpřed, ale spíše o návrat k již překonaným přístupům – zejména tam, kde vláda prosazuje posilování trestní represe namísto snahy o kultivaci systému prostřednictvím prevence, práce s pachateli a moderních trestně-politických nástrojů.
Nezbývá tak než doufat, že vláda své záměry ještě přehodnotí ve prospěch promyšlené a odborně ukotvené koncepce právní politiky, která nebude reagovat na aktuální nálady, nýbrž na skutečné potřeby moderního právního státu.
Již jsme publikovali:
- Preambule a zásadní priority vlády
- Finance a hospodaření státu
- Vnitřní bezpečnost a veřejná správa
- Obranná politika a Armáda České republiky
- Zahraniční politika
