Adam Smith – revolucionář pro třetí tisíciletí?

Plné znění názvu Smithova veledíla je Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, většinou zkráceně Bohatství národů. Podle mě by přesnější bylo Pojednání o podstatě a původu stále se zvětšujícího bohatství národů. I když je dílo plné zmínek o historických detailech, Smithova analýza není ani zdaleka statická a nehledí jen do minulosti. Jistě, ukazuje nám sice, že britský dělník 18. století se má lépe než princové jiných zemí či králové jiných časů. Na druhou stranu nám ovšem na prahu britské průmyslové revoluce nabízí první zevrubné vysvětlení sjednocení lidských sil a podmínek pro „růst blahobytu“, což bychom dnes nazvali „rostoucí životní úrovní“.

Dneska by byl přesvědčený socialista (žije-li ještě takový) jistě překvapen mým zařazením Smitha mezi revolucionáře, nejen jako mezi pokrokové myslitele. Ale on Smith opravdu bojoval v roce 1776 proti všeobecně převládajícímu systému merkantilismu a mocným státním kontrolám neochvějněji a statečněji, než jak se s jejich současným vtělením vypořádala Margaret Thatcher o dvě stě let později. Pro všechny, kteří mají ekonomii za úzkou materialistickou vědu, má Smith navíc nemalé překvapení. Dojdou totiž k poznání, že svou analýzu a příklady ze světových dějin (od Číny po Peru stejně jako ze starověkého Řecka a Říma, neopomínaje při tom ani Tatary a Hotentoty) doplňoval svými znalostmi čerpanými z až hltavého čteni filosofických, etických, psychologických, právnických a politických spisů.

Kdyby to někomu bylo málo, nechť má na paměti, že byl také vnímavým pozorovatelem tehdejšího světa ve svém bezprostředním okolí – počínaje kupeckým ruchem obchodního přístavu v Glasgowě, sídla to jedné z nejlepších evropských univerzit své doby. Ve věku 28 let se zde v roce 1751 stal profesorem logiky a hned následujícího roku vedoucím katedry morální filosofie. Své obzory si dále rozšířil v roce 1764, když jako vychovatel doprovázel mladého bohatého hraběte na cestě po Francii, kde se setkal s předními představiteli fyziokratické školy (věřící v poměrně složitou kombinaci svobodného obchodu a primární role zemědělství).

Po takovémto úvodu bude český čtenář jen stěží očekávat lehkou četbu, zvláště když je zhuštěna do 40minutové přednášky v angličtině! A tak se uvolněte, pohodlně se opřete na své židli a zavřete oči – přesně v tom stylu, v jakém nás občas přistihnou ve Sněmovně Lordů. Vždy můžete říct, že nespíte, že se naopak „hluboce soustředíte“.

Začnu jednou radou a jedním varováním všem vážným studentům přicházejícím do kontaktu s touto převratnou knihou poprvé. Rád bych poradil svému mladému příteli Jiřímu Schwarzovi, aby se pokusil zajistit trochu peněz pro vydání „čtenářova průvodce Bohatstvím národů“, jenž by poukázal jak na důležité pasáže, tak i na ty, které se dají přeskočit alespoň při první průzkumné procházce.

Mé varování pro vás potom spočívá v tom, že ve své přednášce budu hojně ze Smithova díla citovat, abych vyjádřil hlavní Smithovy myšlenky, které považuji za nejzásadnější pro veřejnou politiku roku 2001 a nového tisíciletí. Je možné, že někdo nebude souhlasit s mým výběrem citací, ale nastavil jsem si vysokou laťku. Všechno, co řeknu, byl bych ochoten hájit, kdyby se pořadatelé této podnětné konference rozhodli za rok uspořádat podobné setkání a vyzvat mne k obhajobě poté, co by měli studenti dostatek času ke studiu Adama Smitha. (Tedy vidíte, jak se mazaný tržní ekonom snaží získat pozvání zpět do tohoto krásného historického města!)

Kdyby tu místo mne stál někdo jiný, snad by začal obecným přehledem reálií ekonomické rozpravy a politiky před rokem 1776, aby si tak vytvořil prostor pro zhodnocení originality Smithova díla. Je samozřejmé, že náš hrdina čerpal bohatě ze stávající literatury a následoval v hrubých rysech skici Humovy, Quesnayovy, Turgotovy a jiných. Avšak všeobecná uznávanost, jíž se Smith těší i u svých kritiků, budiž nám dostatečným důkazem bezkonkurenční velkoleposti a vše prostupující důkladnosti jeho vize.

Abych však předešel rozčarování z přílišných očekávání, musím hned shora zdůraznit, že některé z jeho nejpůvodnějších a nejdůležitějších postřehů nám dnes připadají jako obyčejný selský rozum, byť pro jeho současníky byly překvapující. Tak kupříkladu volný obchod byl tehdy považován ochranářským světem za příklad čistého kacířství. A abych předešel i zklamání, musím hned zpočátku připomenout, že Smith byl velmi vážný skotský pán, žádný přílišný vtipálek. Narozdíl od mnoha moderních ekonomů se však alespoň nesnaží lacině okouzlovat čtenáře přelétavým čarováním a abstraktními nepodloženými úvahami. Skotové jsou většinou opatrní a pragmatičtí a stojí oběma nohama pevně na zemi.

Dělba práce

Kde začít?

Začněme například hned s prvními slovy Smithova Úvodu ke Kapitole První, kde se hned utkává s vládnoucím merkantilistickým bludem. Jak si všichni vzpomeneme, byli merkantilisté přesvědčeni, že držení zlata a stříbra byla nejlepší cesta k národnímu bohatství. Ne tak pro Smitha:

„Původním zdrojem všech nutných životních prostředků a věcí zpříjemňujících život, které každý národ ročně spotřebuje, je jeho roční práce, a předmětem jeho spotřeby je buď přímý produkt této práce, nebo to, co se za tento produkt koupí od jiných národů.“

A tak hned od samého začátku pozvedá Smith oči od nízkého merkantilistického nacionalismu k výšinám zahraničního obchodu a prvním náznakem dnešní globální ekonomiky.

Podle Smitha tedy růst národního bohatství závisí na zlepšování produktivity lidské práce díky její dělbě. Tento proces se vyvíjel zcela spontánně už od prvních dnů sběračů a lovců a byl popisován již Platónem. Smith ale posadil dělbu práce na první místo důležitosti a ukázal, že industrializace ji přinese ještě větší pole působnosti a možnosti rozvoje. A tudy nás přivádí ke své slavné metafoře výrobce špendlíku. Celá operace je rozdělena do 18 částí, a tak 10 mužů může za den vyrobit v průměru 4800 špendlíků, zatímco kdyby každý pracoval zvlášť

„… jistě by žádný z nich nebyl dokázal vyrobit za den ani dvacet špendlíků, a snad ani jediný.“

Tato produktivita nebyla jen výsledkem možnosti každého specialisty osvojit si a vylepšit náležitě svůj úkon. Lidé vynalezli spoustu strojů, jež dělníkům při jejich práci pomáhaly a usnadňovaly jim jejich jednoduché, oddělené úkony. Z tohoto prostého znásobení výroby Smith tedy vyvozuje dva důležité závěry o dělbě práce: že závisí na hloubce trhu – jak tuzemského, tak zahraničního, a že podporuje růst obchodu s výrobky jednotlivých specialistů.

A tak s pozoruhodnou předvídavostí usuzuje, že objevení Ameriky otevřelo

„… nov[ý] a nevyčerpateln[ý] trh[] pro všechno evropské zboží [, což] přivodilo novou dělbu práce a rozmach řemesel, k jakým by v omezeném okruhu dřívějšího obchodu nikdy nebylo mohlo dojít…“

Dnes je nám to nabíledni, ale před 225 lety to znělo jako černá magie.

Milton Friedman, jeden z největších amerických ekonomů, mne upozornil na ještě pozoruhodnější předpověď:

„Rozvoj [Ameriky] co do bohatství, zemědělství a počtu obyvatelstva byl až posud tak rychlý, že by výnosem svých daní mohla za něco více než jedno století předstihnout Velkou Británii. Sídlo vlády celé říše by se pak přirozeně přesunulo do její části, která by dávala na její obranu a udržování nejvíce.“

Podle Friedmana Amerika předstihla Británii zhruba o sto let později…

Výnos z obchodu

Stejně jako dělba práce se i růst obchodu vyvíjel spontánně, v systému přirozené svobody a bez centrálního řízení. Smith klade velký důraz na oboustrannou výhodnost obchodu mezi prodejechtivým a koupěchtivým obchodníkem. Obchod není hrou jediného vítěze, kde jedna strana získává pouze na úkor druhé. V dobrovolné směně obě směňující strany musí získat zvýšení užitku. Leč tento spontánní systém společenské spolupráce skrze obchod je oboustranně prospěšným jenom do té míry, do jaké převládá mezi výrobci soutěživost a konkurence. Koneckonců tuto základní poučku Smithova systému si automaticky osvojí každý, kdo jde nakupovat; ve výrobci ovládaném merkantilistickém systému již tomu tak není:

„Jediným účelem a smyslem veškeré výroby je […] spotřeba; a zájmů výrobce se má dbát potud, pokud to vyžadují zájmy spotřebitele. Správnost této poučky je tak naprosto zřejmá, že by bylo nesmyslem chtít ji dokazovat.“

Marxisté kritizují Smitha za zaprodání se do otroctví kapitalismu. Patrně jim však ušly jeho opakované ostré výboje proti monopolům. S nikdy neunavující energií stále zdůrazňuje, že monopolisté se snaží omezit nabídku a zvýšit tak ceny. Mluví tak o „zlostné žravosti, monopolizující tendenci obchodníků a výrobců“ a pozoruje, že:

„Zřídkakdy se sejdou příslušníci téhož druhu podnikání, i když je to jen k zábavě a k rozptýlení, aby se nakonec jejich rozhovor nestočil na nějaké punktování proti společnosti nebo na vymýšlení nějakého způsobu, jak zvýšit ceny.“

V tomto je třeba hledat kořeny Smithova radikálního slovního boje za skončení všech monopolních privilegií a za ustanovení volného, neomezovaného trhu včetně trhu práce. Smith neobhajoval kapitalisty nýbrž tržní konkurenci.

Sebezájem

Co je však tím hnacím motorem táhnoucím dělbu práce a z ní pramenící rozvoj obchodu? Pro Smitha je tento motor zcela zásadní, a jeho případná absence je do značné míry příčinou chudoby méně vyvinutých společností, jako kupř. Afghánistánu. Následující klíčová pasáž je natolik důležitá pro vitalitu, ba dokonce i pro samotné přežití svobodné společnosti, že si ji dovolím přečíst dvakrát:

„Všem společné a stálé a nepřetržité usilování každého člověka zlepšit si postavení, tento původní zdroj, z něhož vyvěrá jak bohatství státu a národa, tak i bohatství soukromé, je často tak mocný, že udržuje přirozený vývoj věcí k lepšímu [, a to] i přes rozhazovačnost vlády a přes největší chyby ve správě země.“

Toto je onen slavný sebezájem či princip maximalizace coby hlavní zdroj jednotlivcovy motivace. Pro kritiky je velice jednoduché jej kritizovat jako sobectví či chamtivost. Vznikla tak dokonce jakási karikatura „ekonomicky myslícího člověka“ který nemyslí na nic jiného než na svůj žaludek. Ale zamysleme se: není sebezájem pouhou odezvou (tuším Millova) pozorování, že všichni máme raději větší než menší přínos? Je-li tady někdo, kdo tuto logiku odmítá, prosím, aby mě po mé přednášce vyhledal, a já mu nabídnu mých 50 dolarů za jeho 100.

Sebezájem se nedá odmítnout coby plytká bezohlednost. Jednotlivec může tvrdě pracovat „na zlepšení svých životních podmínek“ především proto, aby tím pomohl své rodině, církvi, sousedovi či jakémukoli jinému dobročinnému účelu či charitě, jak je mu libo. Spíše než o „sebe-zájmu“ (self-interest) jako ženoucím motivu by bylo lépe mluvit o „samo-zvolených účelech“ (self-chosen purposes). Ještě před vydáním Bohatství národů v r. 1776 napsal Smith doprovodný svazek, v němž čerpal ze svých přednášek etiky a teologie. Vyšel v roce 1759 pod názvem Teorie mravních citů. Dva krátké citáty nám budou muset postačit k zachycení základních myšlenek.

„… cítit hodně pro druhé a málo pro sebe, odstranit to sobecké v nás a dát průchod svým dobrotivým vlastnostem, vytváří dokonalost lidské přirozenosti. A samo o sobě to dokáže vytvořit mezi lidmi tu harmonii citů a emocí, v níž spočívá jejich veškerá zdvořilost a noblesa.“

Poté se náš Skot dostává k jádru věci:

„Avšak správa velkého systému vesmíru […] je věcí Boha […] Člověku je přidělena daleko skromnější oblast, která se však mnohem více hodí ke slabosti jeho sil a k nevelké šíři jeho chápání: péče o jeho vlastní štěstí, o štěstí jeho rodiny, přátel, země.“

A ještě jednou se vraťme do prozaičtějšího světa Bohatství národů, kde nám Smith nabízí tento slavný obrázek:

„Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít.“

Vlastnická práva

Ze všech tří základních faktorů rostoucí prosperity (Smith to nazývá „růstem blahobytu“) jsme zatím zmínili jen dvě: dělbu práce a jednotlivcovu snahu zlepšit si své životní podmínky. Tou třetí nezbytnou přísadou jsou úspory a investice. Smithův důraz na důležitost akumulace kapitálu pro ekonomický rozvoj je často považován za jeho největší přínos. Ale Smith i tady vychází z prostého pozorování, že úspory a investice musí nutně předcházet dělbě práce. Klíčovou otázkou potom je jak přimět lidi aby spořili a půjčovali ve prospěch budoucí výroby. Smithova odpověď na tuto otázku by nás neměla překvapit:     

„… ono spravedlivé a nestranné vykonávání práva, které zaručuje, že práva toho nejchudšího britského poddaného bude šetřit největší velmož, a které, zabezpečujíc každému člověku plody jeho práce, je největší a nejúčinnější podporou veškerého podnikání.“

V tomto tkví ona základní logika bezpečných vlastnických práv. Ale Smith nechává samotnou definici vlastnických práv poměrně značně širokou:

„… majetek, jímž je pro každého člověka jeho práce, je základním zdrojem všeho ostatního majetku, a proto je nanejvýš posvátný a svrchovaně nedotknutelný. Dědictvím chudého člověka je jeho síla a zručnost jeho rukou; a brání-li se mu, aby mohl svou sílu a zručnost uplatňovat tak, jak sám uzná za vhodné, pokud to není na újmu jeho bližnímu, je to zřejmé provinění proti jeho nanejvýš posvátnému vlastnictví. Je to zjevné neoprávněné zasahování do spravedlivé svobody dělníka i těch, kteří by ho třeba chtěli zaměstnat.“

(Zkuste takovouto věc říct skoro kterémukoli dnešnímu ministru financí, který se nezdráhá ve jménu veřejné nutnosti konfiskovat i více než polovinu našich příjmů, byť si ve skutečnosti pouze kupují hlasy ve volbách! Adam Smith žil ve zlatém věku pašeráků, a tak věděl, že od určité míry vede zdanění pouze k obcházení daní, nazývanému podzemní, skrytou a šedou ekonomikou či přímo černým trhem. Ale třeba tady v Praze takové věci vůbec neznáte…) Je přirozené, že soukromý investor použije svůj kapitál k zisku nejlepšího zhodnocení pro sebe sama, ale všimněme si pozorně následujícího citátu:

„… jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde. […] Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět. Nikdy ještě, pokud vím, neudělali mnoho dobrého lidé, kteří předstírali, že provozují nějakou činnost pro dobro společnosti.“

Jinými slovy, tato „snaha každého jednotlivce zlepšit si své životní podmínky“ spontánně na volném trhu zaručí, že bude dosažen i veřejný zájem. Milton Friedman má na toto dva aforismy: Abyste se měli dobře, musíte páchat dobro pro druhé. A přesný opak toho prvního – zakladatelé Spojených států amerických chtěli, aby Amerika a Američané dělali dobro – a měli se z toho potom dobře!

Pozor, zlý politik

Jedinou alternativou soukromých investic je vzhlížení k vládě coby investorovi. Jak je vidět z následujícího citátu, Smith nebyl ani v nejmenším nadšencem takového kroku:

„Státník, který by se pokusil nařizovat soukromým osobám, jak by měly použít svého kapitálu, nejenže by bral na sebe naprosto zbytečnou starost, ale osoboval by si pravomoc, jakou nelze bez nebezpečí svěřit nejen žádnému jednotlivci, ale ani celé nějaké radě, a která by nebyla nikde tak nebezpečná jako v rukou člověka, který by byl tak pošetilý a troufalý, že by se cítil povolán ji vykonávat.“ 

Soukromý investor pod ochranou zákona bere také v potaz mnohem delší období než krátkozraký politik, jehož Smith pohrdavě nazývá jako:

„… záludného a mazaného tvora, […] jehož rozhodnutí se řídí okamžitým stavem věcí.“

(A to řekl v roce 1776, dlouho předtím, než se politikové zprofesionalizovali!)

Bohatství národů je přímo prodchnuto touto nedůvěrou. Tak například:

„Je to tudíž od králů a ministrů krajně neomalené a opovážlivé, chtějí-li dozírat na to, aby jednotlivci šetřili […] Největšími rozhazovači ve státě jsou [vždy a bez jediné výjimky] přece právě oni sami. … Nebude-li stát přiveden na mizinu rozhazovačností jejich, rozhazovačnost poddaných jej na mizinu nepřivede nikdy.“

A tak Smith nakonec doporučuje zrušení skoro všech merkantilistických omezení investic, zaměstnanosti, výroby a zahraničního i domácího obchodu. Co potom zůstane, už je jen

„… jasn[ou] a prost[ou] soustav[u] přirozené svobody [, která] [k]aždému člověku, pokud neporušuje zákony spravedlnosti, […] ponechá naprost[ou] volnost, aby sledoval své zájmy, jak sám chce, a aby svou prací a kapitálem konkuroval práci a kapitálu kteréhokoli jiného člověka […] Panovník je úplně zbaven jedné své povinnosti, která musí s sebou vždycky nést nebezpečí nesčetných omylů, snaží-li se ji vykonávat, a k jejímuž řádnému plnění nikdy nemůže dostačovat žádná lidská moudrost ani vědomosti …“

Omlouvám se za délku tohoto citátu, ale nad jeho hloubkou bychom se měli více zamyslet. Je v něm již obsažena pozdější Hayekova myšlenka, že veškeré relevantní informace jsou natolik roztříštěné a roztroušené, že jedině otevřená tržní konkurence je s to je posbírat a zužitkovat. (Anebo si někteří z vás opravdu myslí, že politikové vědí všechno nejlépe?)

Smith coby praktický Skot samozřejmě nevěřil, že by se tato „prostá soustava přirozené svobody“ mohla plně uskutečnit ještě před branami utopického ráje. Uvědomoval si například, že oni „záludní a mazaní tvorové“, známí pod jménem politik, se vždy budou plést do cesty. Jeho optimismus však pramenil z moci trhu překonat tyto překážky.

„Ale i když svou rozhazovačností vláda přirozené spění Anglie k bohatství a k vzdělanosti jistě zpomalila, přece jen je nemohla zastavit.“

A Smith pokračuje:

„Již sama záruka, kterou každému ve Velké Británii dávají zákony, že sám sklidí plody své vlastní práce, stačí způsobit rozkvět kterékoli země navzdory … [stovkám] nejapných překážek, jimiž hloupé lidské zákony brání až příliš často jejímu působení…“

Dnes by bezpochyby vyřkl podobný verdikt nad Evropskou unií, jejíž „záludní a mazaní“ činovníci nikdy nepřestávají ve tvorbě tisíců „nejapných“ regulací práce i kapitálu ve dvanácti jazycích. Pro mě coby klasického liberála je Smithova doktrína skvostná tím, že představuje svobodu a hospodářský růst jako navzájem se doplňující a podporující součásti pracující ruku v ruce. Nemusíme si mezi nimi volit! Ne že by si Smith zasloužil obvinění z podpory systému laissez-faire, parodovanému jako „stát v roli nočního hlídače“. Ve své chvále „prosté soustavy přirozené svobody“ nakonec upřesňuje tři důležité vládní funkce. Tou první je národní obrana, kterou považuje za „důležitější než nadbytek“. Druhou je výkon práva:

„… povinnost chránit pokud možno každého člena společnosti před bezprávím nebo křivdou ze strany některého jiného jejího člena…“

(Smith by byl býval varoval naše ruské přátele roku 1990, že svobodné trhy nebudou fungovat ve vakuu, nýbrž budou potřebovat silnou právní stránku garantující vlastnická práva oproti síle a podvodu.)

Třetí úlohou vlády je zajištění veřejných prací, které nemohou být ziskově soukromou iniciativou – jako například silnice či mosty na nichž je nemožné vybírat mýtné. Zajímavějším příkladem je pak podpora škol coby protiváhy ohlupujícího efektu nudné, opakující se práce v pokročilé dělbě práce. Ačkoli jsou tak daně obhajitelné v případě školství, Smith přitom specifikuje, že část nákladů na školství by měla nést studentova rodina.

Čemu nás dnes může Adam Smith naučit

Než se zaměříme na odkaz Bohatství národů dnešku, musím se přiznat k opomenutí více než poloviny Smithova velkého díla. Nezmínil jsem žádnou z jeho rozsáhlých diskusí teorie hodnoty, peněz, veřejných výdajů, daní či výnosu z půdy, z nichž bohatě čerpali pozdější autoři. Doufám však, že je z mých dosavadních slov patrné, že Smithovo velkodílo je prvním uceleným zobrazením spořádaného, avšak dynamického a samopřizpůsobujícího se systému hospodářství, v němž rostoucí výroba, zaměstnanost, investice a obchod jsou dohromady spontánně protkány sítí dobrovolných směn na otevřených trzích. Řečeno větou Hayekem tolik milovanou: Je to výsledek lidského činu (human action), nikoli lidské konstrukce (human design). Hospodářství je sceleným systémem dobrovolné spolupráce skrze konkurenci. Dodnes je modelem, z něhož by si mnohá či snad každá vláda mohla vzít příklad v tomto podivném světě. Ať žije globalizace!

Pokud nám svoboda domácího a zahraničního obchodu nabízí takové možnosti rostoucí prosperity, jak to, že nám mohou protiglobalističtí demonstranti stále nabízet obrázky chudoby z obrovských částí světa? Smithův kouzelný elixír dělby práce a snahy každého zlepšit si své životní podmínky je snad dostatečně jednoduchý, aby ho pochopil a namíchal i vůdce té nejzaostalejší země. Proč je tedy elixír bez účinku ve většině afrických či blízkovýchodních zemí?

Jednoduše řečeno, v těchto oblastech naprosto chybí bezpečné vlastnické právo. Dokud nemá chuďas a často ani boháč v Afganistánu či Palestině zajištěnu bezpečnost své osoby, rodiny či majetku, jak po něm může někdo očekávat, že se bude věnovat práci, střádání či investicím ve jménu budoucnosti? Protipólným příkladem je Hongkong, kde se pustá holá skála bez přírodních zdrojů rozvinula od počátečních platů jedné misky rýže denně až po dnešní běžné zajištění životního standardu západní Evropy. Počet obyvatel Hongkongu se přitom jen za mého života více než zdesetinásobil. Bezpečná vlastnická práva a svobodné trhy zajistily podobný úspěch i ostatním asijským „tygrům“. Například Tchaj-wan dnes nabízí životní úroveň alespoň deseti- či dvacetinásobnou oproti Číně, se kterou má etnicky stejné obyvatelstvo. Svobodný obchod je to nejbližší zázračnému léku pro všechny bolesti světové chudoby tím, že rozšiřuje a usnadňuje přístup k nerovně rozděleným darům božské prozřetelnosti. Žádná stabilní země, která může poskytnout zahraničním investorům bezpečné útočiště, nemusí dlouho čekat na příliv investic. Pokud zaostalé země chtějí uspíšit tento proces, musejí udržovat nízké daně a vytvořit tak pobídky nadnárodním firmám ke vzdělávání pracovníků k dělbě práce. Přesně toto dělali osvícení kapitalisté v Anglii 19. století.

Ať se tedy protiglobalističtí demonstranti vrátí domů a křičí na své vlastní vlády. A nejlépe ať jim předají kopii této přednášky! V moderní terminologii stačí, aby začal přechod k volnému tržnímu hospodářství s omezenou pravomocí vlády, která dokáže prosadit právní vlastnická práva a osobní bezpečnost, dodržování smluv a zabránění podvodům či užití síly.

Je velká škoda, že narozdíl od ignorantských sloganů protikapitalistických demonstrantům nemá kapitalismus dobré PR oddělení. Ještě horší však je pozorovat, jak se mnoho evropských vlád ve své neznalosti snaží očistit své špatné svědomí zvyšováním zahraniční pomoci bez jakýchkoliv záruk od přijímacích vlád, že by se snažily pomoci si samy zvětšováním role trhu. Tato politika není ničím jiným než krátkozrakou podporou navěky pokračující chudoby.

Svoboda volby

Od konce poslední války v roce 1945 snížily rozvinuté i rozvojové země cla a jiná omezení dovozu až o 90 % ve snaze urychlit hospodářský růst. Výsledné dvacetinásobné zvýšení mezinárodního obchodu se tak stalo motorem patnáctinásobného zvýšení světového bohatství. Podívejme se krátce na některé výdobytky globální ekonomiky. Jedna desetina světového obyvatelstva navštíví alespoň jednu zahraniční zemi každý rok. Za posledních pět let se čas provolaný mezinárodními hovory více než zdvojnásobil z půl miliardy hodin na více než miliardu. Tříminutový telefonát z New Yorku do Londýna zlevnil (přepočteno na dolar roku 1990) z 250 dolarů v roce 1930 na 50 dolarů v roce 1960 na pouhou třetinu dolaru v roce 1999. Za absolutními čísly růstu mezinárodního obchodu se však také skrývá obrovská kvalitativní změna v předmětu obchodu. Donedávna obíraly rozvinuté země ty méně rozvinuté hlavně o suroviny: ještě v roce 1965 tvořily suroviny 85 % vývozu rozvojových zemí, zatímco jen o 30 let později to byly ze 70 % již zpracované výrobky. Odkud se na to vzal kapitál? Roku 1997 překročily přímé zahraniční investice hranici 400 miliard dolarů ročně, což byl ve stálých cenách čtrnáctinásobek úrovně před dvaceti lety. Protikapitalističtí agitátoři se rádi zaměřují na zbývající ostrovy chudoby. Bohužel neexistují žádné přesné metody měření velkých pokroků ve výživě, vzdělanosti, zdraví či úrovně bydlení pro čím dál větší části světového obyvatelstva, která se dostala do toho, co bych nazval zavlažovacím systémem mezinárodního obchodu založeného na Smithově domácí a geografické dělbě práce. A tento příznivý proces zdaleka neskončil.

Především však spojuje svobodný obchod v míru celé národy a jejich obyvatelstvo, jak ukazuje můj poslední citát z Adama Smitha.

„Kdyby se všechny národy řídily osvíceným učením o volném dovozu a vývozu, podobaly by se v tomto směru všechny státy, ve které se rozpadá jeden velký světadíl, provinciím nějaké velké říše.“

Nakonec mi dovolte krátké konstruktivní varování následníkům Tálibánu a všem podobným režimům v Asii, Blízkém východě a Africe.

Máte svobodu volby. Samozřejmě, že takovýto vývoj povede k narušení současného způsobu života. Adam Smith toto věděl již v roce 1776 a apeloval, aby se svobodný obchod zaváděl „jen pozvolna“, aby se umožnilo přirozené přizpůsobení. Jestliže se však skupiny jednotlivců či celé země rozhodnou pro pokračování starých pořádků, nebudou moci nikomu vyčítat, když se jim i nadále bude „bohatství národů“ vyhýbat.