Je přirozené, že člověk, kterého znepokojuje nárůst pravicového populismu a který má zároveň knihomolskou náturu, se může obrátit k akademické politologické literatuře ve snaze lépe porozumět tomuto jevu. Takový člověk bude pravděpodobně zklamán. Nemusí totiž číst dlouho, aby zjistil, že politologové mají na tuto otázku značně rozporuplné názory. (Jako slušný přehled relativně rozsáhlé akademické literatury k tomuto tématu lze uvést tento shrnující článek.) O tom, co je to populismus, panuje jen mírná shoda, ale nejširšímu přijetí se těší definice, která je jak povrchní, tak zavádějící. To je z hlediska boje proti silám populismu neblahé.
A co je nejdůležitější, akademici se příliš neosvědčili při řešení nejvíce matoucího aspektu populismu, a to že čím více je kritizován intelektuály, tím více posiluje. V důsledku toho většina z nás stále hraje tu samou starou hru se stejnými starými strategiemi, aniž by si uvědomila, že se celková situace změnila.
Není těžké rozpoznat, kde se akademická diskuse zvrtla. Bohužel značný počet autorů zabývajících se populismem byl zmaten rozhodnutím učiněným již na počátku, totiž zacházet s populismem jako s druhem politické ideologie, podobně jako se socialismem či liberalismem. To okamžitě vyvolalo zmatek, protože populismus se zdá být slučitelný s celou řadou jiných konvenčních politických ideologií. Objevuje se zejména v levicových (např. Chávez) i pravicových (např. Bolsonaro) variantách. Pokud je tedy populismus politickou ideologií, jedná se o podivný druh ideologie, protože se nezdá, že by vylučoval jiné názory tak, jak to dělají konvenční ideologie.
Nejzřejmější alternativou je považovat ho za strategii, která slouží k získání konkrétní výhody v demokratickém volebním systému. To je slibnější přístup, ale přináší si s sebou i vlastní záhady. Jestliže je populismus pouhou strategií, a nikoli ideologií, proč se pak určité myšlenky zdánlivě vyskytují ve všech populistických hnutích (jako je nepřátelství vůči cizincům nebo nedůvěra v centrální banky)? A pokud jde pouze o volební strategii, proč populisté vládnou specifickým způsobem? Proč například tak horlivě podkopávají právní stát (což vede ke konfliktům se soudy, pokusům o omezení soudní nezávislosti atd.)?
Řešením, na kterém se mnoho lidí shodlo, je přijmout zředěnou verzi prvního názoru a považovat populismus za ideologii, avšak pouze za „slabou“. Nejčastěji citovanou definicí je definice od Casa Muddeho:
Populismus definuji jako ideologii, která považuje společnost za v konečném důsledku rozdělenou na dvě homogenní a protichůdné skupiny, naše lidi“ versus „zkorumpovanou elitu“, a která tvrdí, že politika by měla být vyjádřením volonté générale (obecné vůle) lidu.
Hlavní problém této definice spočívá v tom, že musí být tak minimalistická, aby zohlednila skutečnost, že populismus se vyskytuje jak v levicové, tak v pravicové podobě, ale v důsledku toho je prostě příliš minimalistická na to, aby vysvětlila mnoho specifických rysů populistických hnutí. Proč jsou například „naši lidi“ vždy vnímáni jako kulturně homogenní masa, a to i v kontextu společností, které jsou poměrně pluralistické (což nutí k zavedení dalších konstruktů, jako je la France profonde nebo praví Američané“)? Navíc by se při čtení této definice mohlo zdát, že levice by měla být schopna z populismu vytěžit značný prospěch, avšak v celé Evropě z nástupu populismu téměř bez výjimky těží pravice.
Stopa k řešení se dá najít v dalším upřesnění, které se v souvislosti s touto definicí často uvádí, a sice že „všeobecná vůle“ lidu nesměřuje k čemukoli, ale nabývá konkrétní podoby takzvaného „zdravého rozumu“. Klíčovým rysem zdravého rozumu, jak trefně poznamenal Frank Luntz, je to, že „nevyžaduje žádné složité teorie; je zjevně správný“. (Lze to považovat za hlavní rozlišovací bod mezi lidmi a elitami – lidé mají „zdravý rozum“, zatímco elity se hlásí k „složitým teoriím“.) Toto rozlišení zase nevychází z ideologického obsahu systému přesvědčení, ale spíše z formy poznání použité při jeho vytváření. Konkrétněji řečeno, je to důsledek rozlišení mezi tím, co Daniel Kahneman označil jako „rychlé a pomalé“ myšlení.
Názor, který Kahneman popularizoval, je v psychologii známý jako teorie duálního procesu. Myšlenka zjednodušeně spočívá v tom, že lidé jsou schopni dvou zcela odlišných stylů poznávání. Daniel Dennett kdysi nádherně popsal vědomou lidskou mysl jako „sériový virtuální stroj implementovaný – neefektivně – na paralelním hardwaru poskytnutém evolucí“. Analogie s hardwarem a softwarem není dokonalá, ale vystihuje důležitou pravdu. Zdědili jsme milion let starý primátí mozek, produkt evoluce, který obsahuje velmi velké množství vestavěných modulů, díky nimž dokážeme provádět složité výpočty bez námahy a bleskově rychle (např. rozpoznávání tváří, udržování rovnováhy při chůzi, předpovídání trajektorií pohybujících se objektů, odhadování pravděpodobnosti událostí atd.). Výstupy těchto kognitivních procesů nazýváme „intuicí“, protože vlastně nevíme, jak se odpovědi vypočítávají, pouze se nám zobrazují výsledky.
Kromě toho disponujeme evolučně novějším systémem, který nám umožňuje provádět kognitivně „oddělené“ operace, jako je matematické, logické, hypotetické a strategické uvažování. Jedná se v podstatě o softwarový systém, protože k dobrému fungování vyžaduje kulturní vstupy (jako je jazyk, písemné systémy, arabské číslice, matice a grafy atd.). Bohužel se od intuitivního systému liší tím, že je pomalý, náročný a vyžaduje pozornost. (Důvodem je jeho „neefektivní“ implementace na hardwaru, který nikdy nebyl navržen pro podporu lineárního uvažování.) Protože operace tohoto „analytického systému“ jsou náročné, vykazuje náš standardní způsob interakce se světem to, co Keith Stanovich nazývá „kognitivní lakotou“, což znamená, že se snažíme proplouvat životem co nejvíce s oporou v intuici, a teprve když to selže – když se projeví omezení tohoto způsobu řešení problémů – přepneme na náročnější, analytický styl zpracování. Jinými slovy, většinu života trávíme v kognitivním autopilotu a intenzivně přemýšlíme pouze tehdy, když k tomu jsme donuceni.
To není takový problém, pokud se oba systémy shodují. Problém spočívá v tom, že se někdy neshodují. Zejména intuitivní systémy, které jsou produktem evoluce, k řešení problémů využívají mnoho rychlých a zjednodušených triků (tj. heuristik), které fungují většinou, ale ne vždy. Tyto systémy jsou bohužel ve většině případů také neschopné učení. Výsledkem je, že i když v nich jsou chyby, nemůžeme je ve skutečnosti odladit. Místo toho musí zasáhnout analytický systém, potlačit intuitivní reakci a nahradit ji správnou odpovědí.
Pro ilustraci: jedna z nejznámějších „chyb“ v našem hardwaru se vyskytuje v systému „intuitivní fyziky“, který používáme k předpovídání balistických trajektorií. Tento systém je skvělý pro chytání baseballových míčků a podobně, ale v některých konkrétních případech generuje nesprávné předpovědi. Nejznámější z nich nastává, když uvažujeme o pádu objektu, který je již v pohybu.
Náš intuitivní systém předpovídá, že bude padat přímo dolů, zatímco ve skutečnosti si zachová dopředný pohyb, a proto bude klesat po oblouku. Tato chyba se často objevuje v dětských kresbách, jako je následující, mírně anachronické znázornění obléhací války, které nakreslil můj syn, když mu bylo asi osm let:
Všimněte si, jak správně zachytil oblouk kamene hozeného katapultem, ale bomba shazovaná letadlem je špatně. Úžasné na tom je, že každý z nás nosí v hlavě přesně stejnou chybu. Rozdíl spočívá v tom, že většina dospělých (snad?) má také explicitní znalost správné odpovědi, a tak kdykoli nám mozek podstrčí nesprávnou intuici, vědomě tuto reakci potlačíme a nahradíme ji správnou předpovědí. Toto kognitivní potlačení bohužel vyžaduje jak pozornost, tak úsilí, což vede k tomu, že většina lidí, pokud by měla správně nakreslit trajektorii bomby, by se musela na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím.
To vše se může zdát docela vzdálené od světa politiky, ale není tomu tak. Stejně jako máme spoustu hardwarových rutin určených k interpretaci a předpovídání událostí ve fyzickém světě, máme také obrovské množství rutin určených ke řízení sociálních interakcí. I ty jsou plné chyb. A co je ještě horší, zatímco základní pravidla fyzického pohybu jsou stejná jako před 200 000 lety, pravidla lidské společnosti se radikálně změnila. Z tohoto důvodu jsou mnohé z našich intuitivních reakcí na sociální situace, které byly vhodné v malých společenstvích, ve velkých společnostech zcela nevhodné. To znamená, že život v moderním světě na nás všechny klade extrémně náročnou kognitivní zátěž.
Uveďme konkrétní příklad. V našem systému rozpoznávání vzorců existuje dobře známá chyba, která nás vede k tomu, že výrazně přeceňujeme účinnost trestu při motivování změny chování u ostatních. Protože máme sklon trestat neobvykle špatné chování a odměňovat neobvykle dobré chování, zákon návratu k průměru diktuje, že po trestu bude častěji následovat lepší chování a po odměně horší chování. To vyvolává dojem, že nejenže byl trest účinný, ale že odměna byla kontraproduktivní. Mnohé „zdravorozumové“ představy o motivaci (jako například „kdo šetří rákosku, kazí dítě“) jsou přímým důsledkem této iluze.
Z tohoto důvodu lidé, kteří se skutečně zabývají studiem změny chování – vedou záznamy, sledují výkonnost a analyzují vztah k odměně/trestu –, nakonec dospívají k přesvědčením, která jsou v rozporu se zdravým rozumem. To platí nejen pro sociální vědce, ale i pro cvičitele zvířat. Všichni se obecně shodují, že odměna je alespoň stejně účinná jako trest, a v některých případech dokonce účinnější. To vede k významnému rozporu mezi názorem odborníků a veřejným míněním.
Není těžké si představit, jak tento rozdíl v názorech vytváří situaci, kterou lze v demokracii následně využít k politickému zisku. Názor odborníků na trest se postupně šíří a ovlivňuje chování vzdělávacích elit (a dalších, kteří mají sklon se řídit názorem odborníků). To vede k vzniku souboru názorů a postupů mezi těmito elitami, jako je liberální výchova, zrušení tělesných trestů ve školách, méně represivní přístup k trestné činnosti a odpor k trestu smrti, které jsou v zásadě v rozporu s názory většiny. To zase vede širší veřejnost k přesvědčení, že určité přetrvávající sociální problémy, jako je delikvence mladistvých nebo nepořádek ve městech, jsou důsledkem toho, že různé instituce (nejen systém trestního soudnictví, ale i školy a rodiče) přestaly být dostatečně represivní. Řešením je z jejich pohledu uplatnění prostého zdravého rozumu – stačí jen „ztížit přístup“ k pachatelům. Odpor elit vůči těmto zjevným pravdám je známkou toho, že s nimi něco není v pořádku (např. že se nechaly svést „vymyšlenými teoriemi“, odcizily se realitě atd.).
Bohužel existuje mnoho případů, kdy mají lidé oprávněný důvod elitám nedůvěřovat.
Analytické uvažování je někdy chabou náhražkou intuitivního poznání. Existuje rozsáhlá literatura podrobně popisující aroganci moderního racionalismu. Elity jsou naprosto schopné podlehnout módním teoriím (a jak jsme viděli v posledních letech, jsou náchylné k morální panice). V takových případech však není nijak obtížné najít jiné elity, které jsou ochotné se této věci ujmout a postavit se proti těmto intelektuálním módním výstřelkům. V konkrétních oblastech se však vyvinul velmi trvalý konsenzus elit. Ten je nejsilnější v oblastech, kde je zdravý rozum prostě mylný, a tak kdokoli, kdo studuje důkazy nebo je ochoten zapojit se do analytického uvažování, nakonec sdílí názor elit. V těchto oblastech je pro lidi prakticky nemožné najít spojence mezi kognitivní elitou. To vyvolává hněv a zášť, které s časem narůstají.
Tato zásoba nespokojenosti vytváří příležitost, kterou využívají populističtí politici. Demokratické politické systémy sice do značné míry reagují na veřejné mínění, stále se však jedná o systémy vlády elit, a proto existují konkrétní otázky, v nichž lidem skutečně nebylo nasloucháno, bez ohledu na to, jak rozhněvaní či rozčarovaní byli. To vytváří motivaci obejít elity i instituce ovládané elitami (např. tradiční politické strany), aby bylo možné čerpat z této zásoby zášti a prezentovat se jako zastánce lidu. Na populistech je pozoruhodné, že nehájí všechny zájmy lidu, ale místo toho se soustředí na konkrétní otázky, u nichž existuje největší rozpor mezi zdravým rozumem a názorem elit, aby v těchto otázkách hájili názory lidu.
Z tohoto úhlu pohledu není těžké pochopit, proč může být populismus účinnou politickou strategií a proč se v éře sociálních médií stal dramaticky účinnějším. Jak lze vyvodit z názvu Kahnemanovy knihy, ústředním rysem intuitivního poznání je, že je „rychlé“, zatímco analytické uvažování je „pomalé“. To znamená, že zrychlení tempa komunikace upřednostňuje intuitivní myšlení před analytickým. Populisté budou mít vždy ty nejlepší 30sekundové televizní reklamy. Sociální média tento problém ještě více zesilují tím, že odstraňují všechny „gatekeepery“, což vede k tomu, že elity již nejsou schopny vykonávat žádnou kontrolu nad veřejnou komunikací. Díky tomu je snadné je obejít a oslovit přímo nespokojenou část obyvatelstva. Výsledkem je vytvoření komunikačního prostředí, které je výrazně nepřátelštější vůči analytickému stylu uvažování.
Při zvážení důsledků tohoto jevu není těžké pochopit, proč se levici nedaří z těchto změn vytěžit větší podporu, zejména ve vyspělých zemích. Lidé se nebouří proti ekonomickým elitám, ale spíše proti kognitivním elitám. V úzkém smyslu jde o vzpouru proti exekutivním funkcím. Obecněji řečeno, jde o vzpouru proti moderní společnosti, která vyžaduje neustálé uplatňování kognitivní inhibice a kontroly, aby se člověk vyhnul vykořisťování, marginalizaci, závislosti a stigmatizaci. Elity v podstatě zmanipulovaly celou společnost tak, že k úspěšnému pohybu v sociálním světě je stále více nutné využívat kognitivní schopnosti, jimiž disponují právě elity. (Zkuste si otevřít bankovní účet, pronajmout byt nebo získat vrácení daní, aniž byste se museli zapojit do analytického uvažování.) Levice, pokud podporuje pokrok, se v podstatě zavazuje k prohlubování těch rysů moderního světa, které jednotlivcům ukládají největší břemeno sebekontroly.
Při tomto pohledu je snazší pochopit, proč se lidé tak rozčilují kvůli zdánlivě nepodstatným záležitostem, jako je jazyková policie (language policing). Problém s vyžadováním politické korektnosti v řeči a trestáním či ostrakizováním těch, kteří ji nedodržují, spočívá v tom, že každou konverzaci proměňuje v Stroopův test, což elitám dává příležitost předvést nápadnou sebekontrolu. Od běžného člověka se při mluvení vyžaduje, aby aktivně potlačil známé slovo, které mu bylo podněcováno (např. „bezdomovec“ – v originále „homeless”), a nahradil ho prostřednictvím vědomého uvažování nově vytvořeným slovem, které je nyní upřednostňováno (např. „osoba bez bydliště“ – v originále „unhoused”). Elity nejsou jen necitlivé, ale přímo pohrdají zátěží, kterou to mnoha lidem způsobuje. V důsledku toho tím, že tuto kognitivní operaci provádějí s takovou plynulostí, nejenže demonstrují svou nadřazenost, ale ostatním to vtloukají do hlavy. (Z tohoto pohledu není překvapivé, že požadavek na zájmena „they/them“ některé lidi rozčiluje ještě více, protože zavedení množného zájmena nutí ke změně slovesa, což vyžaduje ještě náročnější kognitivní výkon.)
Tato analýza vysvětluje, proč populismus, přestože je pouhou strategií, nakonec nabývá charakteristického ideologického tónu a obsahu. Klíčem je vnímat jej jako politickou strategii, která upřednostňuje určitý styl poznávání.
(zdroj)
Toto upřednostňování intuitivního (neboli Systém 1) poznávání generuje soubor rozmanitých rysů, které lze nalézt ve většině populistických hnutí. Následuje neúplný seznam:
1. Frustrace z elit v konkrétních otázkách. Kriminalita je trvalým zdrojem frustrace, částečně proto, že elity – dokonce i ty, které se prohlašují za „tvrdé vůči kriminalitě“ – věří, že trest by měl být ukládán uvnitř právního rámce. To otevírá prostor pro populistické politiky, jako je Rodrigo Duterte na Filipínách, který zmocnil policii k provádění poprav bez soudního řízení, a Donald Trump ve Spojených státech, který výslovně povolil návrat k „pouliční spravedlnosti“ ze strany městských policejních sil a využil americkou armádu k provádění poprav bez soudního řízení (zatím pouze v mezinárodních vodách). Existují i další témata, u nichž vznikají podobné neshody, přičemž v současné době jsou nejdůležitějšími z nich imigrace a mezinárodní obchod. Ekonomové například chápou, že clo na dovoz je ekvivalentem daně z vývozu, ale je těžké si představit, že by více než 20 % populace bylo ochotno nebo schopno sledovat řetězec úvah, který k tomuto závěru vede. Podobně je skutečnost, že imigrace nezpůsobuje nezaměstnanost, protože zvyšuje jak nabídku, tak poptávku po pracovní síle, velmi neintuitivní, a přesto vede elity k tomu, že na dopady migrace na trh práce nahlížejí mnohem ležérněji než veřejnost. (Elity pak situaci ještě zhoršují tím, že tento nesoulad moralizují a naznačují, že postoj veřejnosti musí být motivován rasismem. Tím se prezentují nejen jako chytřejší, ale i jako morálně nadřazené zbytku společnosti.)
2. Problémy kolektivního jednání. Populisté se ještě nikdy nesetkali s problémem kolektivního jednání, který by neměli sklon ještě zhoršit (např. změna klimatu). Je to proto, že kdykoli se stane něco špatného, vzniká nutkání vinit někoho jiného, ale v případě problému kolektivního jednání jsou špatné důsledky, které skutečně pociťujete, skutečně vinou té druhé osoby! Háček je v tom, že situace je symetrická – špatné důsledky, které pociťují oni, jsou vaší vinou. Vymanit se z této situace proto vyžaduje kognitivní poznání, že přestat musíte oba a že se musíte zdržet parazitování navzdory pobídkám. Intuice naopak naznačuje, že správnou reakcí je potrestat tu druhou osobu, a jelikož nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je obvykle zrada, je intuitivní reakce pouhým receptem na přeměnu problému kolektivního jednání v závod ke dnu. To je důvod, proč civilizace upadají do barbarství, a ne naopak.
3. Styl komunikace. Velmi výrazným rysem populistických politiků je jejich styl projevu, který má charakter improvizace a proudu vědomí (viz např. televizní pořad Huga Cháveze Aló Presidente, který by si člověk dokázal bez problémů představit i v podání Trumpa). To je důležité právě proto, že jde o opak sebeovládaného, vypočítavého stylu projevu, který upřednostňují mainstreamoví politici (pro který mají Francouzi dokonalý termín: langue de bois).
Právě proto jsou populističtí politici velkou částí populace vnímáni jako „upřímnější“, i když vše, co jim vyjde z úst, je lež. Elity se obvykle soustředí na obsah toho, co se říká, a ignorují způsob, jakým je to řečeno. Často je to proto, že samy používají tento kontrolovaný styl projevu, a proto jim nevadí, když ho používají i ostatní. A přece je při poslechu Donalda Trumpa naprosto jasné, že to, co říká, je přesně to, co si myslí. Ve skutečnosti mu zjevně chybí verbální sebeovládání potřebné k tomu, aby mluvil jakýmkoli jiným způsobem. Právě to vede lidi k tomu, že mu důvěřují – zejména pokud se při posuzování důvěryhodnosti spoléhají spíše na intuitivní signály než na analytické hodnocení. (Používání vulgárních výrazů je další běžnou taktikou populistických politiků, kterou demonstrují svůj nedostatek verbální zábrany. Tradiční politici se to někdy snaží napodobit, avšak bez úspěchu, protože si neuvědomují, že důležitý komunikační efekt nevytváří vulgárnost, ale spíše odbourání zábran.)
4. Neliberalismus. Populisté mají velké potíže s respektováním právního státu. Posloucháme-li vysvětlení, která nabízejí pro své činy, velká část z nich odráží sklon k konkrétnosti v jejich uvažování. Domnívají se, že účelem pravidel je zabránit špatným lidem v páchání špatných činů, ale jelikož oni sami jsou dobří lidé, kteří se snaží konat dobro, nechápou, proč by měli být pravidly omezováni. Mají obrovské potíže zacházet se sebou i s ostatními politickými stranami symetricky. (Američané jsou tomu v současné době vystaveni nepřetržitě.) Bohužel, jak víme my, kdo vyučujeme liberální politickou filozofii, v základu všech liberálních principů leží zásadní schopnost abstrakce. John Stuart Mill ji popsal jako odmítnutí „logiky pronásledovatelů“: „že můžeme pronásledovat ostatní, protože máme pravdu… ale oni nesmějí pronásledovat nás, protože se mýlí.“ Stejný abstraktní úkon je součástí mnoha dalších liberálních ochranných opatření. Například populisté si často stěžují na právníky, kteří „brání zločince“. Abychom pochopili, že právníci hájí osoby, které jsou obviněny ze spáchání trestného činu, a že i když jsou mnozí z těchto lidí ve skutečnosti zločinci, nelze je jako takové označit, dokud není toto rozhodnutí učiněno v rámci řízení, které vyžaduje právní zastoupení, je zapotřebí kognitivně oddělené reprezentace. Podobně populisté považují pravidla o střetu zájmů za extrémně obtížná k dodržování, protože tato pravidla jsou obvykle navržena tak, aby se zabránilo tomu, že se lidé dostanou do situací, v nichž by jejich úsudek mohl být nepatřičně ovlivněn. Tato hypotetická konstrukce není intuitivně uchopitelná, což vyvolává silnou touhu takové chování povolit, pokud není skutečně špatné.
5. Konspirační teorie. Mnoho lidí si klade otázku, proč jsou populisté tak přitahováni konspiračními teoriemi či „konspiračním“ uvažováním. Opět se jedná o přímý důsledek upřednostňování intuitivního myšlení. Přirozená tendence lidské mysli směřuje k víře v konspirační teorie, a to díky kombinaci apofenie, hyperaktivního vyhledávání příčin a potvrzovacího zkreslení. Racionální podezření se dosahuje následným uplatněním explicitních testovacích postupů, jejichž cílem je eliminovat falešně pozitivní výsledky. Jinými slovy, vyžaduje to aktivní potlačování konspiračních myšlenek. V míře, v jaké populisté odmítají kognitivní styl spojený s tímto potlačením, se otevírají celé řadě iracionálních myšlenkových vzorců. Když jsou kritizováni elitami, mnozí z nich mají sklon ještě více se upnout ke konspiračním teoriím, protože kognitivní styl, který je jim vnucován, je přesně to, co na elitách nenávidí nejvíce.
Toto je jen stručný výčet; dalo by se přidat mnohem více. Zejména jsem se příliš nezabýval levicovým populismem – proč funguje v těch vybraných případech, kdy fungoval, ale proč je nepravděpodobné, že by fungoval v dnešních bohatých demokratických společnostech. Pro zájemce jsem o tom před zhruba deseti lety napsal knihu. Zaměřil jsem se v ní na vysvětlení vzestupu „konzervatismu založeného na zdravém rozumu“, nikoli konkrétně na populismus. Bohužel vyšla ještě před zvolením Trumpa, a tak poměrně rychle zastarala. Uvažoval jsem o vydání aktualizovaného vydání, ale usoudil jsem, že by to bylo příliš pracné. Kniha však obsahuje podrobné rozvedení všech výše uvedených tvrzení pro ty, kteří mají zájem využít psychologii duálního procesu jako analytický rámec k lepšímu pochopení silných a slabých stránek populismu.
—
Článek původně vyšel pod názvem Populism fast and slow na autorově Substacku In Due Course. Přeložil Jan Mošovský a DeepL.
Joseph Heath je kanadský filozof. Působí jako profesor filozofie na Torontské univerzitě, kde dříve zastával funkci ředitele Centra pro etiku.
