„Britský národ promluvil a odpověď zní: odcházíme,“ ohlásil nad ránem 24. června 2026 David Dimbleby na BBC. O pouhé tři dny později prohrál anglický národní tým s Islandem, a ukončil tím svoje působení na Euru 2016 již ve čtvrtfinále.
Zatímco fotbalové výkony se za dekádu od referenda zlepšily, totéž nelze říct o výkonech politických, neboť před dvěma dny rezignoval již šestý premiér. David Cameron, Theresa May, Boris Johnson, Liz Truss, Rishi Sunak a Keir Starmer. Nový premiér bude znám během léta. V čele Evropské komise Jean-Clauda Junckera vystřídala na konci jeho volebního období Ursula von der Leyenová.
Z tohoto výčtu vidíme, že politická situace v Bruselu je stabilnější než v Londýně. Ale co více můžeme říct k deseti letům od referenda o brexitu?
Jeden výzkumný tým za druhým publikuje studie o tom, že Británie je v důsledku brexitu chudší, než by byla, kdyby neodešla. Ve veřejné debatě rezonoval zejména paper The Economic Impact of Brexit, který říká, že HDP Británie je o 8 % nižší, než kdyby zůstala v EU. Je něco takového možné? Možné to asi je, avšak nepravděpodobné, jak rozebírá Julian Jessop.
Britská ekonomika od roku 2016 vzrostla přibližně o 12 %, a předstihla tak Japonsko, Německo, Itálii a Francii. Kdyby k tomu přibylo dalších 8 %, byla by Velká Británie nejrychleji rostoucí ekonomikou v rámci skupiny G7 – s výjimkou Spojených států – a své partnery z EU by nechala daleko za sebou. To by sice nebylo nemožné, ale je to jistě nepravděpodobné.
Každá změna má svoje náklady. Pokud se stěhujete do jiného bytu, samotné stěhování stojí spoustu času a peněz. Ale věříte, že změna časem přinese výnosy, které tyto transformační náklady převáží. Zatím se nezdá, že by Británie tyto výnosy realizovala, nebo by aspoň byla ochotná jim jít naproti.
Vezměme si jednoduchý příklad – tzv. cookie law, tedy nutnost klikat na otravnou informační lištu na každém webu, že (ne)souhlasíte se zpracováním cookies. Jeden z nejstupidnějších, nejotravnějších a nejzbvytečnějších předpisů, co kdy spatřil světlo světa. V roce 2015 jsem jako asistent napsal pro svého europoslance otázku pro Evropskou komisi ve znění: „Nedomnívá se Komise, že za dobu účinnosti této směrnice se už uživatelé poučili o využití cookies na internetu a že je tedy možné tuto povinnost zrušit a zpříjemnit občanům používání internetu?“
Komise děla: „Jak pan [poslanec] možná ví, Komise provede přezkum směrnice o soukromí a elektronických komunikacích po přijetí navrhovaného nařízení o ochraně údajů. Vznesená otázka bude při tomto přezkumu projednána s ohledem na výsledky výše uvedeného průzkumu Eurostatu.“
Komisi trvalo dalších deset let, než zrušení této otravnosti skutečně navrhla. Avšak nejnovější informace je, že Rada EU tento bod z právě projednávané legislativy vyškrtla. Británie si tento předpis překopírovala do svého práva a za celou dobu od brexitu z nepochopitelných důvodů nenašla vůli jej zrušit. Už už to vypadalo, že EU tento cookie law test vyhraje a zruší jeji dřív. Nicméně radost byla předčasná.
Tento drobný příklad ukazuje, jak jsou britská a unijní politická scéna neochotné deregulovat. Proto jsme taky připravili Manifest evropské deregulace. V žebříčku Economic Freedom of the World, který publikujeme s Fraser Institutem se Británie od roku 2016 zhoršila v kategorii velikost vlády (z 6,43 na 6,10 na desetibodové škále) a zaujímá v této kategorii až 115. místo z hodnocených zemí. Taktéž se zhoršila v kategorii regulace (z 7,82 na 7,68), kde nicméně stojí celosvětově na 12. místě. Tato data ukazují situaci: Británie nejenže se nezbavila unijních regulací, přidala k nim další a další, které škodí její prosperitě.
Těžko však můžeme říct, že za tyto věci může brexit. Špatná hospodářská politika britských vlád není vynucena brexitem. Naopak jsem měl za to, že země mimo EU bude mít incentivu přijmout liberálnější hospodářskou politiku. V tom jsem se mýlil, aspoň zatím.
EU totiž ve svém regulačním úsilí neotálí, touží regulovat všechny a co nejvíce, a škodlivých norem příjímá příliš mnoho, z poslední doby zmiňme např. Akt o digitálních službách nebo Akt o AI. Nadějí Británie oproti EU tak je aspoň nekopírovat ty nejhorší nové předpisy, které EU vymyslí. Když se ale díváme přes La Manche a vidíme vládu, co chce zakazovat mobily ve školách, trestat lidi za komentáře na Facebooku, uvalovat digitální daň atd., příliš optimismu nezůstává. Spojené státy – pokud se co nejdříve zbaví své nekompetentní, zločinné a nelegitimní vlády – mohou evropským státům včetně Británie dále hospodářsky unikat.
Obchodní politika
Co je naopak třeba vcelku pochválit, je obchodní politika obou celků. Jak říká Tomáš Halík, já jsem velmi pro volný obchod, dokonce jsem o tom napsal řadu textů. Dokonce jsem napsal i řadu textů o tom, že EU nemá dobré smlouvy o volném obchodu, to se však v posledních letech zlepšilo. Obchodní dohody s Japonskem, Singapurem, Kanadou, Mercosurem, a nakonec i s Velkou Británií ukazují, že EU je schopná uzavřít dohody o volném obchodu nejenom s malými, chudými ekonomikami.
Británie postupuje pomaleji, než bych si přál, ale jejím zásadním úlovkem je přistoupení k CPTPP, kde jsou země jako Vietnam, Kanada, Austrálie nebo Mexiko a které bylo známé jako TPP, než z něj v prvním období vycouval osel Donald Trump. Británie má po brexitu o něco nižší průměrné clo než EU. Zásadním plusem pro obchodní politiku obou ekonomik pro mě je, že i v době Trumpova šílenství na rozdíl od USA respektují pravidla Světové obchodní organizace. Oba celky by si měly vzít obhajobu volného obchodu za své téma a snažit se o jeho co největší prosazení ve světě.
Migrace
Protože jsem příznivcem co nejsvobodnější migrančí politiky, nenaplňuje mě současná siutace v imigračních otázkách přílišným optimismem. Pochválit je třeba příjem uprchlíků z Hongkongu a Ukrajiny, zkritizovat je nutné omezení unijní imigrace do Británie, stejně jako nesmyslnou imigrační politiku v EU. I o tom jsme psali.
Návrat do EU
Vrátí se Británie do EU? Možná. Nejprve se podívejme na dva průzkumy:
Pokud se Britů zeptáme, zda chtějí být v EU, většina řekne, že ano. Pokud jim ale připomeneme, že by museli přijmout euro a vstoupit do Schengenu, pak je odpověď negativní.
Zajímavým fenoménem (i když pěkně strašidelným) bude vývoj politiky v EU. Ve Francii, v Německu, na Slovensku, v Česku a dalších státech jsou u moci – nebo se k ní derou – strany, které jsou v lepším případě nějaký soft alt-right, v horším případě jsou to proputinovští fašisté. Pokud se tyto strany prosadí v dostatečném počtu zemí a vydrží několik volebních období, můžou pohnout i něčím, co se zdálo být po dlouhé dekády zcela nemovitým, tedy unijní politikou. Při vší moji kritice EU se tohoto vývoje upřímně děsím. Pokud k tomu však dojde, nebudou nakonec voliči stran jako Reform Nigela Farage, příp. Restore Ruperta Lowea chtít (zpět) do této nové EU? Steve Davies z londýnského Institute of Economic Affairs to v roce 2023 předpověděl v horizontu 10–15 let. Kandidát strany Restore se k tomu přihlásil už letos.
NHS
Poznámka na konec: Jakkoliv se vyvíjela britská ekonomika a její veřejné finance, do zdravotního systému (NHS) skutečně teče mnohem více peněz, více, než sliboval Boris Johnson. V roce 2016 byl rozpočet NHS 156,7 miliard liber. O deset let později už 210,8 miliard. To je týdenní nárůst z 3,01 mld. na 4,05 mld. liber, tedy o téměř třikrát více než slibovaných 350 milionů.
Byl jsem dnes ráno hostem pořadu Pro a proti na ČRo Plus, kde jsem výše uvedené body chtěl zmínit, ale debata plynula spíše jiným směrem:
Martin Pánek je ředitelem Institutu liberálních studií. Vystudoval ekonomickou analýzu na NF VŠE. V minulosti působil jako asistent europoslanců v Evropském parlamentu a aktivně se angažuje v Operaci Kyseláč. Zabývá se mezinárodním obchodem, migrací, svobodou slova, lidskými právy nebo americkým ústavním právem.
