Nejnovější výroky Hanse-Hermanna Hoppeho o holocaustu zapadají do vzorce, který se formoval po celá desetiletí. Průvodce tím, kdo je, co tvrdí a proč je to důležité.
20. září 2026 přednesl Hans-Hermann Hoppe přednášku na dvacátém výročním setkání své organizace Property and Freedom Society, které se jako každý rok konalo v resortu v tureckém Bodrumu. Když společnost 25. října zveřejnila záznam, začal se široce šířit jeden úryvek, a to především kvůli jedné pasáži.
Klip, jak koloval na X, zveřejněný 26. října organizací The PFBC Media (popisek je jejich). Celé video z přednášky je k dispozici na YouTube kanálu Property and Freedom Society.
Hoppe vysvětlil, proč se Evropané mýlí, když srovnávají izraelskou válku v Gaze s holocaustem, a řekl svému publiku:
Srovnávat to, co se děje v Gaze, s takzvaným holocaustem – pokud jde o holocaust, stačí popřít sebemenší detail oficiálního výkladu holocaustu v Německu a skončíte ve vězení. A to navzdory skutečnosti, že nikdo, koho jsem kdy potkal – ani mezi lidmi, kteří jsou označováni za popírače holocaustu – nikdy nepopřel, že se v tom období odehrály kruté, zlé a ohavné věci. Pokud se však těmito věcmi zabýváte trochu podrobněji – to vše jsem se opět naučil také od Rothbarda, zjistíte, že v tom příběhu jsou obrovské mezery. Do některých věcí, které jsou nepochybně pravdivé, je zamícháno mnoho lží. Na těchto místech nikdy nebyla provedena forenzní vyšetřování.
Jinými slovy, Hoppe nesouhlasí s přirovnáváním Gazy k holocaustu ne proto, že by si myslel, že to zveličuje to, co se v Gaze děje, nýbrž proto, že si myslí, že to zveličuje holocaust. Krutost v Gaze je zdokumentována na videu, říká, zatímco důkazy o holocaustu „měly velké mezery“.
(Výše uvedená pasáž je přepsána z celého videa přednášky; další citace z přednášky pocházejí z upraveného přepisu, který jeho společnost zveřejnila společně s nahrávkou.)
Většina online komentářů k tomuto klipu se ubírá nešťastným směrem. Dovolte mi tedy jasně vysvětlit, co je na Hoppeho výrocích skutečně závadné. Nejde o to, že kritizuje chování Izraele v Gaze. Totéž učinili mnozí další, včetně seriózních odborníků na genocidu, a kritika izraelské vlády není antisemitismus.
Problémem není (pouze) ani to, že k popisu holocaustu používá výraz „takzvaný“. Hoppe tento výraz používá neustále, zřejmě jako verbální tik. Jinde ve stejném projevu hovoří o „takzvané německé vině“ a „takzvaném norimberském procesu“.
Skutečným problémem je obsah toho, co říká. Hoppe čistě abstraktně připouští, že „se staly kruté, zlé a ošklivé věci“, zároveň však trvá na tom, že konkrétní podrobnosti jsou plné „mezer“ a „lží“, a tvrdí, že „na těchto místech nikdy nebyla provedena forenzní vyšetřování“. A tato pasáž se objevuje v části projevu, kterou představuje jako svůj „závěrečný a nejkontroverznější postřeh“, která začíná tvrzením, že skupinou s nadměrným vlivem mezi těmi, kdo „řídí americkou vládu“, je „židovská lobby“ a že „pokud se podíváte na akademickou sféru, všechny vrcholné pozice jsou obsazeny Židy“. To vše je známá rétorika popírání a zkreslování holocaustu, téměř slovo od slova.
Zejména tvrzení o forenzních důkazech je známým a prokazatelně nepravdivým klišé. Forenzní důkazy existují a jsou dobře zdokumentovány. V roce 1945 polští vyšetřovatelé zaslali kovové součásti z osvětimských plynových komor spolu se vzorky vlasů obětí do Ústavu soudního lékařství v Krakově, kde chemické testy odhalily sloučeniny kyanidu. Stejný ústav na počátku 90. let místo znovu otestoval v reakci na tvrzení popíračů holocaustu, opět s pozitivními výsledky. Historický záznam však nespočívá pouze na forenzních důkazech. Opírá se také o vlastní dokumenty nacistů, o výpovědi pachatelů, jako byl velitel Osvětimi, a o výpovědi lidí, kteří přežili. Závěrem lze říci, že prostě neexistuje žádný věrohodný historický důvod pochybovat o tom, že to, co se stalo, nebylo to pouhých pár „krutých, zlých a ohavných věcí“, ale spíše systematická genocida, při níž bylo nacistickým státem zavražděno asi šest milionů Židů spolu s miliony dalších lidí.
Pokud o Hoppeovi slyšíte poprvé, přirozenou otázkou je, zda se jedná o výstřelek, o starého muže, který na sklonku své jinak seriózní kariéry pronáší ohavné výroky. Mým cílem v tomto eseji je ukázat vám, že tomu tak není. Hoppeho zvláštní druh libertarianismu byl vždy provázen řadou škodlivých postojů ke kultuře, rase a hierarchii, které nemají žádnou podstatnou souvislost s libertarianismem jako takovým. V následujícím textu vysvětlím, kdo Hoppe je, čím se proslavil a proč argument, který ho proslavil, nemůže podpořit politiku, kterou na něm vybudoval.
Zkrácená verze
- Hoppe je jednou z nejviditelnějších postav na reakcionářském okraji libertarianismu a zdrojem sloganu „fyzické odstranění“, který si oblíbila určitá skupina mladých libertariánů velmi aktivních na internetu.
- Jeho pověst seriózního myslitele spočívá na „etice argumentace“, která si klade za cíl prokázat správnost anarchokapitalismu na čistě a priori základech. Tento důkaz je jednoduchý a zapamatovatelný, avšak drtivá většina filosofů jej kategoricky odmítá, a to i ti, kteří jsou k libertarianismu poměrně nakloněni.
- Hoppeova politická koncepce spojuje libertarianismus s tím, co sám nazývá konzervatismem „nejnekompromisnějšího druhu“. Věří, že svoboda vyžaduje kulturní homogenitu a že nerovnost kultur je „nevykořenitelná“, a k vysvětlení tohoto tvrzení se odvolává na rasovou vědu.
- Napsal, že komunisté a zastánci demokracie musí být „fyzicky odstraněni“, „v případě nutnosti i násilím“, a již dvě desetiletí provozuje fórum, kde si libertariáni mohou vyslechnout příspěvky bílých nacionalistů a rasových vědců.
- Jeho přednáška z září 2026 v Bodrumu, která zpochybňuje holocaust a připisuje „židovské lobby“ neúměrnou moc, navazuje do značné míry na desítky let jeho psaní a veřejných přednášek, v nichž podporuje hierarchii a vyloučení, rasovou vědu a provokativní zpochybňování zavedených, konvenčních názorů.
Kdo to je
Hoppe se narodil v západním Německu v roce 1949 a doktorát získal ve Frankfurtu pod vedením Jürgena Habermase, velkého teoretika demokratické deliberace. V roce 1986 se připojil k Murraymu Rothbardovi na University of Nevada v Las Vegas a v následujících desetiletích se stal Rothbardovým hlavním intelektuálním dědicem a stálým členem Ludwig von Mises Institutu. Jeho nejznámější kniha, Democracy: The God That Failed (2001), tvrdí, že monarchie je lepší než demokracie (ačkoli také, že obě jsou horší než anarchismus) a že skutečně libertariánský řád by byl mozaikou soukromých smluvních společenství, z nichž každé by mělo svobodu vyloučit kohokoli, koho chce.
Mezi některými mladými libertariány, zejména na internetu a v radikálních anarchokapitalistických kruzích, je Hoppe uctíván. Je „based“. Jeho fanoušci si vyměňují memy o „bezplatných letech vrtulníkem“, což je narážka na praxi Pinochetova režimu, kdy byli političtí vězni vyhazováni z letadel jako metoda „fyzického odstranění“. Tyto memy jsou podány v polovážném tónu, který začal dominovat určité části internetu, kde je kvůli ironii těžké určit a snadné popřít, kde končí vtip a začíná nenávist.
Hoppe s hračkou v podobě helikoptéry, darem od podcastera Michaela Malice, na večeři k 35. výročí Ludwig von Mises Institutu v říjnu 2017. Selfie pořídil Stephan Kinsella, který jej zveřejnil na Facebooku. (Zdroj)
Mimo rothbardovské a rakouské kruhy, kde si vybudoval reputaci, je však Hoppeho jméno z velké části neznámé. Většina mainstreamových politických filosofů o něm nikdy neslyšela a ti, kteří o něm slyšeli, se jeho dílem zabývají jen zřídka. Jeho obdivovatelé tvrdí, že je to proto, že akademická sféra je levicová monokultura, která se ho bojí. Existuje však lepší a jednodušší vysvětlení. Hoppeho ústřední filosofické argumenty prostě nejsou příliš dobré. Zejména „etika argumentace“ ani zdaleka nestačí k ospravedlnění libertariánských práv. A i kdyby stačila, nijak by neospravedlnila politiku vyloučení, kterou s nimi Hoppe spojuje.
Etika argumentace
Hoppeova reputace coby filosofa spočívá především na jediném argumentu, který nazývá etikou argumentace. To, co o ní tvrdí, je mimořádné. Etika argumentace má poskytnout důkaz libertariánské teorie vlastnických práv s jistotou geometrické věty. Neodvolává se na intuici, neprobíhá debata o důsledcích a nedochází k vyvažování protichůdných morálních nároků. Pouze čistá apodiktická jistota. Důkaz zní zhruba takto. Argumentace, říká Hoppe, je pokusem urovnat neshody spíše přesvědčováním než silou. Aby se člověk mohl zapojit do argumentace, musí každá strana uznat výlučnou kontrolu druhé strany nad jejím vlastním tělem. Nemůžete se snažit někoho přesvědčit, zatímco zacházíte s jeho tělem, jako by bylo vaše, a ovládáte ho silou. Argumentovat proti vlastnictví sebe sama tedy znamená dopustit se jakési „performativní kontradikce“, podobně jako kdybyste nahlas prohlásili, že nemůžete mluvit. A jelikož vlastnictví sebe sama je základem celé libertariánské teorie vlastnictví, kdokoli popírá libertarianismus, vyvrací sám sebe v okamžiku, kdy otevře ústa.
To by byl pozoruhodný argument, kdyby skutečně fungoval! Nebylo by úžasné, kdyby i ti nejzarytější kritici libertarianismu mlčky předpokládali libertarianismus pokaždé, když otevřou ústa? Nebylo by skvělé, kdybyste mohli dokázat pravdivost libertarianismu pouhou logikou, aniž byste se museli obtěžovat zkoumat tu chaotickou záležitost, jaké důsledky anarchismus nebo smíšená ekonomika ve skutečném světě přinášejí?
Bohužel pro Hoppeho jeho „důkaz“ přesvědčil jen málo badatelů. Dokonce i mezi libertariány, kteří jsou více než většina ostatních nakloněni souhlasit s jeho závěry, většina respondentů dospěla k závěru, že etika argumentace selhává. Nejpřesnější formulace základního problému pochází od Dannyho Fredericka, který v roce 2013 publikoval článek v Reason Papers. Frederick navrhuje, abychom si představili feudální shromáždění, na kterém (1) nevolníci smí promlouvat a všichni, včetně nevolníků, uznávají jejich právo být vyslechnuti, zatímco (2) všichni také věří, že těla nevolníků patří jejich pánovi. Na této situaci není nic nelogického. Moje diskuse s vámi vyžaduje nanejvýš to, abych s vámi zacházel jako s někým, kdo je svobodný a může se diskuse účastnit. Nevyžaduje to vůbec, abych uznal, že máte vůči celému světu vymahatelné právo ovládat své tělo, což je přesně to, co libertariánská doktrína vlastnictví sebe sama ve skutečnosti vyžaduje. Není nic logicky nekonzistentního na mém tvrzení, že máte právo mluvit, ale nemáte právo prodat svou práci ani svou ledvinu. Ve slovníku právního teoretika Wesleyho Hohfelda, z něhož Frederick čerpá, diskuse vyžaduje nanejvýš to, abychom se navzájem považovali za osoby, které mají svobodu mluvit, zatímco sebevlastnictví je souborem nárokových práv. Frederick došel k závěru, že selhání Hoppeho argumentů „se jeví jako totální“.
Frederick zdaleka není sám. Robert Murphy a Gene Callahan rovněž Hoppeho argument odmítají a poukazují na to, že použití vlastního těla k argumentaci nedokazuje, že jste vlastníkem svého těla, stejně jako to, že při argumentaci stojíte na kousku země, nedokazuje, že jste vlastníkem té země. Roderick Long a Marian Eabrasu odhalili další mezery. A dokonce i Hoppeho sympatizanti připouštějí, že základní argument nefunguje. Obhajoba tohoto argumentu z roku 2023 začíná přiznáním, že „nikomu se nepodařilo překlenout propast mezi užíváním a vlastnictvím“, a poté navrhuje další záplatu na děravou loď.
Ale odložme tyto námitky na chvíli stranou a předpokládejme, že by tento argument skutečně fungoval. Co by nám to přineslo? Etika argumentace nám přinejlepším poskytne silné právo na sebevlastnictví a na něm založenou libertariánskou teorii vlastnictví. Tato práva by majitelům umožňovala vyloučit lidi z jejich majetku z jakéhokoli důvodu, ať už dobrého, nebo špatného. Nic z toho však neříká nic o tom, koho by majitelé měli vyloučit. A rozhodně to nedělá z vyloučení určitých kategorií lidí smysl vlastnictví. Nic v libertarianismu vám neříká, že demokraté jsou nebezpeční sousedé, že homosexualita ohrožuje civilizaci nebo že některé kultury jsou oproti jiným méněcenné. Můžete být libertariánem a věřit ve vlastnická práva a přesto (nebo právě kvůli těmto přesvědčením) zastávat názor, že svobodná společnost je pluralitní, v níž mohou vedle sebe žít lidé, kteří se od sebe velmi liší. Pokud Hoppe dojde k jinému závěru, nedovedla ho k němu, etika argumentace ani libertariánská teorie vlastnictví, kterou má údajně odvodit.
Hierarchie, vyloučení a rasa
V knize Democracy: The God That Failed Hoppe píše, že „v libertariánském společenském řádu nemůže být žádná tolerance vůči demokratům a komunistům. Budou muset být fyzicky odděleni a vyloučeni ze společnosti“. Totéž platí, pokračuje, pro „zastánce alternativních životních stylů, které nejsou zaměřeny na rodinu a příbuzenské vztahy, jako jsou například individuální hedonismus, parazitismus, uctívání přírody a životního prostředí, homosexualita nebo komunismus“, kteří „budou muset být rovněž fyzicky odstraněni ze společnosti, má-li být zachován libertariánský řád“.
Hoppeovi obhájci rádi tvrdí, že tyto pasáže jsou vytrženy z kontextu. Koneckonců Hoppe nevyzývá stát, aby zatýkal homosexuály a demokraty. Popisuje bezstátní svět soukromých smluvních společenství, jejichž členové se předem dohodnou na pravidlech. Většina libertariánů uznává, že dobrovolné společenství může stanovit omezující podmínky členství, a proto, jak tvrdí, Hoppe pouze vysvětluje základní libertariánský závazek ke svobodnému sdružování. Není tu prý co řešit.
Problém je v tom, že Hoppe se neomezuje pouze na popis toho, co taková společenství mohou dělat. Říká nám, co by měly dělat, a jeho argumentace se neomezuje pouze na smlouvy. Ve stejné kapitole vyzývá libertariány, aby „znovu prosadili a uplatňovali“ své „právo na vyloučení v každodenním životě“ a aby „se odlišili od ostatních tím, že budou praktikovat (a také prosazovat) nejextrémnější formu netolerance a diskriminace vůči egalitářům, demokratům, socialistům, komunistům, multikulturalistům, environmentalistům“ a dalším. Jedná se o pozitivní program společenského vyloučení, nikoli o pouhou teorii o tom, co vlastnictví abstraktně umožňuje.
Hoppeho program spočívá na premisách, které nemají nic společného s etikou argumentace, a Hoppe několik z nich nastínil v projevu z roku 2017 předneseném před svou společností s názvem Libertarianismus a alt-right.
Prvním z nich je, že princip neagrese nestačí k udržení libertariánského společenského řádu. Soused, který na nikoho neútočí, může být podle Hoppeho stále „špatným“ sousedem, a jelikož „proti němu nesmíte použít násilí“, musí ho komunita učinit „společenským vyvrhelem, aby na něj vyvinula dostatečný tlak, aby prodal svůj majetek a odešel“. Pouhé vyloučení z komunity však nebude vždy stačit. Sousedé, „kteří otevřeně prosazují komunismus, socialismus, syndikalismus nebo demokracii v jakékoli podobě“, musí být „nejen ostrakizováni, ale musí být, abychom použili dnes již poněkud slavný Hoppeho mem, ‚fyzicky odstraněni‘, v případě nutnosti i násilím.“ Během několika odstavců se Hoppe posunul od relativně nevinného předpokladu, že můžeme činit morální soudy – a podle nich jednat, které přesahují pouhý závazek k neagresi, k mimořádnému a nebezpečnému směšování projevu s agresí. Obhajoba demokracie, říká, představuje „otevřenou hrozbu pro veškerý soukromý majetek a majitele majetku“. Jedná se však o sofistiku, a to obzvláště nebezpečného druhu. Argumentovat proti soukromému vlastnictví není o nic větším útokem na vlastníky majetku, než je argumentování pro vyšší daně krádeží. Nazývat to „hrozbou“ je znepokojivě orwellovský tah, který ospravedlňuje násilí proti lidem, kteří neudělali nic jiného, než že vyjádřili odlišný politický názor.
Druhou premisou je, že svoboda vyžaduje homogenitu. „Mírové soužití sousedů,“ říká, „vyžaduje také společné kulturní základy: jazyk, náboženství, zvyky a konvence,“ a „multikulturalismus, kulturní heterogenita, nemohou existovat na jednom a tom samém místě a území“, aniž by to vedlo k „zničení čehokoli, co by se podobalo libertariánskému společenskému řádu“.
A třetí je hierarchie. Libertariáni, říká, „musí být především realističtí a od samého počátku uznat, stejně jako to činí alt-right, nerovnost nejen jednotlivců, ale i různých kultur jako nevykořenitelný fakt lidské existence“. Je zcela jasné, co to v praxi znamená. Imigranti by měli být prověřováni z hlediska „kulturní spřízněnosti“, „s empiricky předvídatelným výsledkem, že se bude jednat převážně, avšak nikoli výlučně, o západní bílé uchazeče o imigraci“. „Hlavními adresáty“ populistického libertariánského poselství „musí být skutečně […] původní běloši zbavení majetku a práv“. Policie by měla tvrdě zasahovat proti pouliční kriminalitě, a pokud většinu pachatelů „tvoří mladí černí nebo latinskoameričtí muži“, pak „ať je tomu tak a právě takové lidské exempláře by měli být těmi, kterým se nejvýrazněji rozbije nos“. V reakci na to, co popisuje jako násilí a vandalismus ze strany antifašistických demonstrantů, vyzývá k tomu, „aby byla policie spuštěna z řetězu a tento dav byl zbit do podrobení“.
Abychom byli spravedliví, Hoppe varuje před tím, aby se šlo až tak daleko, že by se upřednostňovala politika bílé identity. Byla by to „vážná strategická chyba“, říká, „učinit z ‚bělosti‘ výlučné kritérium, na němž by se zakládala strategická rozhodnutí“. Ale to je pouhá strategická námitka. A úvaha, která za ní stojí, je ještě horší než postoj, který relativizuje. Bělost nemůže být rozlišovací čarou, vysvětluje Hoppe, protože právě „především bílí muži“ tvoří vládnoucí elitu zodpovědnou za současný řád. Skupiny, které nazývá chráněnými menšinami (ženy, černoši, latinos, homosexuálové, imigranti), z tohoto řádu těží, ale „neměly a nemají intelektuální schopnosti, které by tento výsledek umožnily“. Jinými slovy, jeho výhrada ohledně rasy spočívá na vlastní hierarchii, v jejímž čele stojí bílí muži. Menšiny nemohou být skutečným nepřítelem, protože na to nejsou dostatečně schopné.
Žádná z těchto premis nevyplývá z libertariánských principů. Jde o známé postoje nacionalistické pravice, připojené k libertariánské teorii vlastnictví a prezentované, jako by byly jejím přirozeným naplněním.
Property and Freedom Society
Hoppeovy nejnovější komentáře k holocaustu zazněly pod záštitou Property and Freedom Society, organizace založené Hoppem v roce 2006 jako alternativa k Montpelerinské společnosti. Jednou z Hoppeových výtek vůči Montpelerinské společnosti bylo, podle historika Quinna Slobodiana v knize Hayek’s Bastards, že neumožňovala „žádnou diskusi… o jakékoli citlivé rasové otázce“. Property and Freedom Society měla být jiná.
Vezměme si například setkání společnosti z roku 2010. Po Hoppeho úvodním proslovu vystoupil jako první neonacista Richard Spencer s přednáškou na téma ‚Alternativní pravice‘ v Americe, hnutí, které Spencer pomohl pojmenovat o dva roky dříve. Později téhož dne Richard Lynn, který se sám označuje za „vědeckého rasistu“, hovořil na téma Globální Gaussova křivka [odkaz na rasistickou knihu Charlese Murrayho – pozn. překl.], načež Hoppe, Spencer, Lynn a ostatní společně odpovídali na dotazy. Podle Slobodiana Hoppe na tomto setkání přednesl svůj vlastní příspěvek k rasové antropologii, podle něhož rovníkové národy, které se mohly živit „hmyzem“, čelily jen málo výzvám, zatímco severní národy byly zoceleny lovem „velké zvěře“. Ve svém projevu z roku 2017 Hoppe s patrnou hrdostí vyjmenoval osobnosti alt-right, které se „v průběhu let objevily zde na našich setkáních“: Paula Gottfrieda, Petera Brimelowa, Richarda Lynna, Jareda Taylora, Johna Derbyshira, Steva Sailera a Richarda Spencera.
V tomto kontextu je Hoppeho nedávný projev v Bodrumu prostě přirozeným pokračováním jeho intelektuální dráhy. Politická ideologie postavená na myšlence bránit vstupu „nesprávných lidí“ nakonec potřebuje vysvětlení, kdo jsou ti „nesprávní lidé“ a proč mají tak velkou moc. Hoppeho odkaz na „židovskou lobby“ a politickou a intelektuální dominanci Židů je starý, dobře známý příběh. Je v tom jistá ironie, kterou mnoho Hoppeových příznivců zřejmě přehlédlo. Pro mnohé z nich jsou rasismus, antisemitismus a pochybnosti o holocaustu známkami intelektuální odvahy, ochoty zpochybňovat konvenční myšlení. Pro všechny ostatní vypadají jako ty nejkonvenčnější prvky velmi starého balíčku. Jediná nová věc na nich je v jistém smyslu ta nejméně uvěřitelná: tvrzení, že vyplývají z logiky svobody.
Libertarianismus: otevřený a uzavřený
Již dříve jsem argumentoval, že hranice libertariánské tradice jsou širší a rozmazanější, než jak libertariáni rádi předstírají, a že je do značné míry ztrátou energie hádat se o tom, kdo je a kdo není „skutečným“ libertariánem. Stále si myslím, že je to pravda. Ať se to líbí nebo ne, Hoppe je libertarián, a to v jediném smyslu, v jakém toto slovo spolehlivě má svůj význam. Stojí v rozpoznatelné linii odvozené od Rothbarda a jeho předchůdců a uvažuje v rozpoznatelně libertariánském stylu, přičemž čerpá z klíčových pojmů této tradice a nabízí své vlastní závěry. Z této skutečnosti však nevyplývá nic zvlášť zajímavého. Právě proto, že je libertariánská tradice tak otevřená interpretaci, je být libertariánem slučitelné jak s dobrým, tak se špatným filosofickým uvažováním, s politickými přesvědčeními, které jsou obdivuhodné, i s těmi, které jsou odporné. Libertariány, stejně jako kohokoli jiného, je třeba posuzovat nikoli na základě společné ideologické nálepky, ale na základě toho, co skutečně říkají a dělají.
Pokud jste tedy mladý libertarián, který v Hoppeovi našel něco vzrušujícího, rád bych vás požádal, abyste zvážili následující. Co vás původně přitáhlo k libertariánskému ideálu? Byla to myšlenka vlastnictví sebe sama? Princip neagrese? Byla to nedůvěra vůči koncentrované moci? Ať už to bylo cokoli, chci, abyste zvážili, jak se tento závazek slučuje s Hoppeovými představami o kulturní homogenitě, přijetí hierarchie, „rozpoutané“ policii a odstranění sousedů „v případě nutnosti i násilím“. Jsou to doplňující se části stejného uceleného světového názoru? Nebo se jedná o zásadně odlišné myšlenky, čerpané z odlišných a možná neslučitelných tradic?
Každý libertarián musí implicitně či explicitně odpovědět na otázku, k čemu svoboda slouží. Hoppe nabízí jednu odpověď. Pro Hoppeho spočívá účel a hodnota svobody v tom, že vytváří prostor pro malé, homogenní komunity spojené příbuzenskými vazbami a zvyky, řízené přirozenými elitami a organizované kolem toho, aby udržely venku každého, kdo do nich nezapadá. Alternativní vize, kterou zastávám já, je vize otevřené společnosti. Je to vize světa cizinců, kteří nesdílejí žádné náboženství ani společný původ a kteří navzdory těmto rozdílům spolupracují na základě dobrovolné, vzájemně prospěšné výměny. Tato druhá vize, jak bych tvrdil, je tou, kterou ve skutečnosti hájili velcí myslitelé klasické liberální tradice. Adam Smith žasl nad tím, že i ten nejskromnější kabát je společným dílem tisíců lidí, kteří se nikdy nesetkají. Ludwig von Mises, Žid, který v roce 1934 opustil Vídeň a v roce 1940 uprchl z Evropy do Spojených států, postavil svou sociální filosofii na dělbě práce jako motoru mírové spolupráce přesahující veškeré hranice národů a vyznání. Karl Popper, ačkoli sám nebyl libertariánem, sdílel libertariánský skepticismus vůči uzavřeným, exkluzivním systémům a dal této pozitivní vizi jméno. Libertarianismus v tom nejlepším smyslu patří na stranu otevřenosti, tolerance a míru.
Článek původně vyšel na autorově blogu The Bleeding Heart Libertarian pod názvem The Trouble with Hans-Hermann Hoppe. Přeložil Martin Pánek.
Matt Zwolinski je filosof na Univerzitě v San Diegu, libertarián s „krvácejícím srdcem“ (bleeding heart libertarian), autor knihy The Individualists: Radicals, Reactionaries, and the Struggle for the Soul of Libertarianism.
