Žijeme v době, kdy státy vybírají velké peníze od svých občanů, a následně je utrácí za zbytečné programy s pochybnou efektivitou. V mnoha případech dokonce na dluh. O dluhovém hospodaření států a mrhání penězi daňových poplatníků pojednává v následujícím článku pan Philipp Bagus.
Philipp Bagus (přeložil Martin Lesko), www.mises.cz, původní článek zde
Stále ještě nenápadně skrytý před zraky velké části populace zůstává fakt, že žijeme v době relativního snižování životní úrovně. Mrhání peněz na nejrůznější sociální programy, na záchranu krachujících bank anebo – jako třeba u nás v Evropě – na záchranu bankrotujících států zatím ale ještě nikoho tolik nebolí.
Chybné investice už ovšem zlikvidovaly nesmírné množství skutečného bohatství. Vládní výdaje do sociálních systémů a vojenských akcí způsobily rostoucí veřejné dluhy a rozpočtové deficity v celém západním světě. Tyto dluhy nikdy nebudou splaceny v reálných hodnotách.
Investice do sociálně-militantního státu je v dnešní době asi tou nejhorší. Tato investice neuspokojí potřeby svobodných, dobrovolně spolupracujících lidí a neměla by šanci na úspěch, kdyby nebyla neustále uměle dotována násilně vybranými penězi daňových poplatníků.
Dalším zdrojem chybných investic jsou hospodářské cykly aktivované nadměrnou expanzí bankovních úvěrů v polo-veřejném systému bankovnictví částečných rezerv. Po vypuknutí finanční krize v roce 2008 nebyly všechny chybné investice zlikvidovány úplně. Investoři, kteří tyto špatné investice financovali, jako třeba výrobci automobilů nebo hypoteční věřitelé, byli vládami vyplaceni z veřejných peněz; ať už to bylo přímo infuzí kapitálu, nebo nepřímo přes státní dotace a veřejné práce. Splasknutí hypoteční bubliny způsobilo ztráty také bankovnímu sektoru. Ani ten ovšem nemusel nést dopady těchto ztrát v plné míře, protože banky po celém světě obdržely vládní finanční pomoc. Nicméně dluhy se tímto transferem nesmazaly, jenom se přesunuly ze soukromé do veřejné sféry. Z rostoucích vládních výdajů na sociální programy, příspěvky v nezaměstnanosti a nesčíslné stimulační projekty se místo toho vytvořil ještě větší dluh. Vládní dluh explodoval.
Jinými slovy, ztráty plynoucí z chybných investic předchozího hospodářského cyklu se do značné míry přesunuly na účetní listiny jednotlivých vlád a jejich centrálních bank. Ani původní investoři, ani akcionáři bank, ani hypoteční věřitelé, ani držitelé státních dluhopisů nečekali tak obrovské ztráty. Přesouvání těchto ztrát z jednoho na druhého však dluh nesmaže a ztracené bohatství se tím zpátky nevrátí.
Ukažme si to názorně na příkladu Robinsona a Pátka na opuštěném ostrově. Robinson roky tvrdě pracuje a šetří si na důchod. Svoje úspory investuje do dluhopisů vydaných Pátkem a Pátek se díky tomu může pustit do nového projektu. Začne stavět rybářskou loď, která jim oběma zajistí dostatek ryb, aby se uživili, až jednou Robinson přestane pracovat.
Když je Robinson na penzi, chce začít užívat svůj nastřádaný kapitál. Chce prodat své dluhopisy a kupovat si zboží – ryby, které Pátek loví. Tento plán by mu ale nevyšel, kdyby Pátek jeho kapitál promarnil na špatné investici. Mohlo by se stát, že Pátek nebude schopen dostát svému závazku dluhopisy vyplatit, protože prostě buď nepracoval a Robinsonovy úspory sám spotřeboval anebo investoval do špatného projektu, který zkrachoval.
Představme si třeba, že ta loď byla špatně postavená a potopila se. Nebo že Pátek nikdy ani žádnou loď nepostavil, protože místo toho radši peníze prohýřil na večírcích. Bohatství, které Robinson vytvořil a které si myslel, že má, je prostě fuč. Samozřejmě nějakou dobu může žít pořád ještě v iluzi, že nějaký majetek ještě vlastní, drží přece dluhopisy.
A teď si představme, že na tom ostrově je vláda s centrální bankou. Aby vyřešila tuto situaci, může vláda třeba koupit a znárodnit Pátkovu společnost (a potopenou loď). Nebo by vláda mohla vydat státní dluhopisy, které by koupila centrální banka nově vytištěnými penězi, a za ně by pak vláda mohla Robinsona vyplatit. Případně by centrální banka mohla za nové papírové peníze Robinsonovy dluhopisy odkoupit přímo. Robinsonova špatná aktiva by se tedy jenom přesunula buď na účet centrální banky nebo vlády.
Důsledkem toho by se Robinson pořád mohl domnívat, že je bohatý, protože by vlastnil vládní dluhopisy nebo papírové peníze nebo obligace vydané znárodněným, eventuálně vládou dotovaným podnikem. Podobně se dnes cítí lidé, kteří mají svoje úspory uložené na spořicích účtech, ve vládních dluhopisech, v investičních fondech nebo penzijních programech (s tím, že banky, fondy a pojišťovny silně investují do státních dluhopisů). Ale ta destrukce bohatství (potopená loď) nemůže být odčiněna tak snadno. Robinson se svých dluhopisů ani papírových peněz nenají. Protože prostě nejsou kryté žádnou skutečnou hodnotou. Nikdo nenachytal ryby, takže prostě nebude dost ryb, aby se Robinson s Pátkem nasytili.
A něco podobného se odehrává dnes. Lidé se domnívají, že mají nějaký majetek, který ale neexistuje. Jejich kapitál se, ať už přímo nebo nepřímo, rozprášil na špatné vládní investice. Vlády utratily tyto peníze na sociální programy a naslibovaly další penzijní projekty. Vytvořily falešné trhy pro zkrachovalé společnosti, kterým pomocí dotací a kapitálových injekcí poskytly finanční pomoc. Vládní dluh explodoval.
Hodně lidí věří, že papírové bohatství, které vlastní ve formě vládních dluhopisů, bankovních vkladů, investičních fondů a penzijních spoření, je pohodlně zabezpečí na stáří. Ale v důchodě budou moci spotřebovat pouze to, co vyprodukuje reálná ekonomika. Produktivní schopnost reálné ekonomiky byla však vládními intervencemi výrazně deformována a redukována. Papírové bohatství je kryté prakticky jenom čistým vzduchem. Pokračující transfer dluhů na účty vlád a centrálních bank destrukci bohatství nemůže nahradit. Penzisté a střadatelé jednoho krásného dne zjistí, že reálná hodnota jejich úspor je mnohem menší, než čekali.
Jakým způsobem dojde k destrukci této iluze, to ještě uvidíme.
