Téměř všichni lidé jsou přesvědčeni o tom, že bez armády státních úředníků v rolích dohlížečů na kvalitu zdraví lidí a kvalitu životního prostředí by lidstvo bylo předurčeno k smrti následkem otravy jedovatým vzduchem či kvůli požívání závadných potravin nebo závadné vody.
Prof. Josef Šíma
Téměř všichni lidé jsou přesvědčeni o tom, že bez armády státních úředníků v rolích dohlížečů na kvalitu zdraví lidí a kvalitu životního prostředí by lidstvo bylo předurčeno k smrti následkem otravy jedovatým vzduchem či kvůli požívání závadných potravin nebo závadné vody. Vládní úřady a agentury zabývající se „ochranou“ životního prostředí proto získávají stále více peněz do svých rozpočtů, parlamenty schvalují stále nové a nové „zelené“ zákony, členové vlády se přou o výši „ekologických“ daňových úlev. Stručně řečeno, stále více peněz proudí z produktivního soukromého sektoru do rukou úředníků, kteří za pomoci stohů legislativních výtvorů, které narůstají do nepředstavitelných výšin, regulují výrobu, nákup a prodej všeho, na co jen člověk pomyslí. Aby tento útok na životy a majetek lidí dosáhl určité legitimizace, přicházejí akademičtí posluhovači státu s teoriemi hlásajícími, že životní prostředí a jeho kvalita patří prý do kategorie tzv. veřejných statků, jejichž poskytování musí zajistit stát, protože jinak by trhy prý nefungovaly efektivně: a efektivnost, to je to nejdůležitější, kvůli čemu musí vše ostatní stranou.
Na uvedeném obrázku můžeme sledovat, kolik stran nových zákonů, vyhlášek a nařízení tvořilo v tom kterém roce federální registr v „liberálních“ Spojených státech. Od 70. let narůstalo toto množství zejména v souvislosti s legislativou orientovanou na regulaci a plánování hospodářství z důvodu ochrany životního prostředí.
Klasické metody plánování totiž již vyšly z módy, a tak bylo třeba najít záminku pro nárůst státní regulace. Přirozená snaha lidí o zachování čisté přírody byla zneužita politickými dobrodruhy, kteří začali stavět na skutečnosti, že mnoho lidí zaměňuje pojmy společnost a stát. Přejí-li si lidé zlepšit kvalitu životního prostředí, mohou se dobrovolně sdružit a usilovat o naplnění tohoto cíle. Také tak mnohdy úspěšně činili a činí a řeší tímto způsobem vznikající problémy. Nic není ale vzdálenější této situaci než namlouvání si, že stát je institucí, která vyjadřuje dobrovolná lidská rozhodnutí. Státní legislativci využívají svého privilegovaného monopolního postavení „tvůrců“ zákonů a zákon zneužívají pro své politické hry. Asi si ani neuvědomují, že nejsou legislativními bohy, že zákon netvoří, nýbrž že by se měli pokoušet právo vykládat, a to nejlépe v prostředí konkurence mezi nestátními institucemi, usilujícími o co nejrychlejší a nejlevnější výklad práva a nastolování spravedlnosti.
Teoretický přístup nazvaný free-market environmentalism představuje pokus ukázat, jak trh a konkurence spolu s akcentem na vlastnická práva, jimž nesmí být bráněno dále se vyvíjet, dokáží i v oblasti ochrany životního prostředí účinně plnit svou úlohu uspokojovat přání a tužby svobodně jednajících jedinců. Přijmeme-li jako fakt, že budou stále vznikat nové problémy při ochraně životního prostředí, je nutné si uvědomit, že na ně mohou mnohem lépe reagovat lidé žijící a dobrovolně spolupracující ve svobodné společnosti než mocichtiví politici v čele mocné politické mašinérie, jejímž definičním znakem je útlak a násilí. Tisíce stran nových vyhlášek a zákonů, jež není v lidských silách ani přečíst, mohou zapůsobit na mnohé, určitě ale ne na ty, kteří si cení svobody a ctí právo na majetek. Právě od úcty k majetku, a ne od jeho zpochybňování je nutné začínat úvahy o způsobech ochrany životního prostředí.
