Určitě to znáte sami. Argumentujete pro nějakou změnu v daňové, hospodářské, sociální nebo třeba ekologické politice a chcete svůj argument podpořit odkazem na zemi, kde podobnou změnu zavedli a dobře se jim osvědčila. Avšak na to vám oponent odpoví, že tato analogie je falešná, přičemž se sám před chvílí nějakého příkladu dožadoval.
Nemůžeme prý srovnávat Českou republiku se Spojenými státy nebo Německem, protože ty jsou veliké a mocné. Nemůžeme ČR srovnávat s Lichtenštejnskem a Islandem, protože ty jsou maličké. Rusko je autoritářské, Británie je jiná a za mořem, v Singapuru se nesmí žvýkat žvýkačky, Čína je komunistická, Švýcarsko sedí na nacistickém zlatě, Japonci jsou divní, Austrálie je daleko a Nový Zéland ještě dál.
Skutečnost je taková, že se těžko hledají země, které by byly s Českou republikou hodně podobné. I nám nejpodobnější Slovensko má poloviční počet obyvatel a zcela jiný měnový režim, Polsko má čtyřikrát více obyvatel a je znatelně chudší, Rakušané mají sice spousty českých předků, ale zcela odlišný historický vývoj.
Přitom se v ekonomii nebo v právu těžko dělají kontrolované experimenty. Pokud si chce fyzik ověřit, že se úhel odrazu rovná úhlu dopadu, může si jít zahrát kulečník. Pokud si chce ekonom ověřit, že cenová hladina závisí na množství peněz, obvykle tím způsobí několik měnových krizí, než konečně uvěří, že tomu tak je.
Ke smůle miliónů lidí jsme tak přece jenom některé experimenty v ekonomii a právu již zažili. Díky těmto nešťastným pokusům tak již víme, že tržní ekonomika prosperuje lépe než centrálně řízená (Západní Německo vs. Východní Německo), že otevřenost světu je výhodnější než autarkie (Jižní Korea vs. Severní Korea) nebo že demokracie poráží despocii (Hongkong vs. Čína).
Tyto velké otázky, zdá se, máme již vyřešeny. Dnes se nenajde již téměř nikdo, kdo by tvrdil, že máme modelovat svoji vládu podle Východního Německa, Severní Koreje nebo Číny 50.–70. let. Ale jak moc svobody máme prosazovat? Jak velká má být ta která daňová sazba, kolik regulací je nutno uvalit na podnikatele, čím máme topit? V těchto „malých“ tématech existuje celá škála názorů od libertariánských po dirigistické.
Žádný stát dnes neuplatňuje celou paletu toho, co by se nám liberálům líbilo u nás, proto nám nezbývá než argumentovat per partes.
Rusko je sice autoritářský stát, ale po snížení daní a zavedení rovné daně v roce 2001 vybralo Rusko na daních v následujících dvou letech o 25 % více. Že ani autoritářský stát jako Rusko nedokázal vysoké daně vybírat, by mělo argumentaci naopak posilovat.
Švýcarsko má sice silný bankovní sektor, jehož vklady jsou často pochybného původu, ale jeho průmysl je ještě silnější. Švýcarsko taky slouží dobře jako protipříklad evropské centralizace. Ptejme se a důkladně analyzujme, proč mají ve Švýcarsku pozitivnější zkušenosti s přímou demokracií než v Kalifornii a nezahazujme oba tyto příklady jako příklady dvou bohatých ekonomik nesrovnatelných s tou českou, aniž bychom byli ochotni těmto příkladům naslouchat.
V některých ohledech je sice singapurská politika výrazně antiliberální, ale je to snad důvod pro to, abychom se nemohli inspirovat tamějším zdravotním systémem při reformě toho našeho? Nový Zéland má spoustu specifických reálií, ale to samo o sobě neříká, proč bychom nemohli napodobit Rogera Douglase v zeštíhlení státní správy a privatizaci pošty.
Lichtenštejnsko a Island jsou maličké státy, cožpak nám ale právě proto nemohou posloužit jako inspirace, že i mnohonásobně větší Česká republika může přijímat zákony, jaké budou chtít její obyvatelé, což je to, co se myslí suverenitou neboli svrchovaností práva. Nemyslí se tím ekonomická nezávislost na okolním světě, jak se snaží podsouvat eurocentralisté. I maličký Island si dokázal sjednat dohodu o volném obchodu s Čínou, jejíž ekonomika vzrostla od roku 1990 o šest set procent. I Švýcarsko, světová diplomatická a právní velmoc, má koneckonců výrazně menší počet obyvatel než Česko.
Liberálové na rozdíl od levičáků málokdy argumentují Švédskem, ale mělo by to být naopak. Švédsko zbohatlo v době laissez faire, obrovitý sociální systém si mohlo dovolit až v době, kdy bylo bohaté. Měli bychom tedy kopírovat politiku Švédska z doby, kdy bohatlo, ne z doby, kdy marnilo svůj potenciál. A mimochodem, v poslední dekádě Švédsko zase začalo snižovat daně.
Když liberálové argumentují příklady z minulosti (např. že dříve byly nižší daně nebo že podnikání bylo daleko méně regulováno), neznamená to, že se chtějí do té minulosti vrátit. Obvykle se nechceme vracet k bohatství a technologiím, které existovaly před desítkami až stovkami let. Pokrok a bohatnutí společnosti jsou obrovské, i když se tomu vláda snaží – byť neúmyslně – zabránit.
Ze stejného soudku pak je nesmyslnost argumentace Somálskem. Somálsko je neskutečně chudá země, kde si člověk nemůže být ničím jist, proto náklad obětované příležitosti je pro člověka z vyspělého světa neúnosný.
Musíme srovnávat srovnatelné. USA roku 1900 s jinými zeměmi v roce 1900, ne se zeměmi v roce 2014. Pokud chceme srovnávat Somálsko, srovnávejme ho se zeměmi v daném regionu a s jeho vlastním stavem před několika lety, ne s dnešním Švýcarskem.
Srovnávat nesrovnatelné nebo a priori odmítat příklady z jiných zemí je oboje diskusní podfuk, kterého bychom se jednak měli vyvarovat a jednak bychom měli vědět, jak mu čelit.
