Německé obchodní řetězce prodávají své zboží, v tomto případě základní potraviny, příliš levně a antimonopolní úřad jim proto nařídil ceny zvýšit. Podle šéfa Úřadu Ulfa Bögeho je přínos pro kupující v podobě nižších cen okrajový a dočasný, ale omezování menších prodejců těmito překážkami zjevné a trvalé. Po likvidaci konkurentů by prý řetězce opět ceny zvyšovaly. Nepochybně se jedná o velice závažnou zprávu. Na jejím základě totiž nejeden český podnikatel začal horečně přemýšlet, jak s pomocí domácího Úřadu pro hospodářskou soutěž konečně zlikvidovat otravnou konkurenci a získat větší kontrolu nad zákazníky. Hned na začátku je nutné říci, že uvedené rozhodnutí i zdůvodnění je absurdní a směšné. Pochází z říše hejkalů, divoženek, čtení myšlenek a léčení na dálku. Není totiž nic šílenějšího, než když antimonopolní úřad zřízený za účelem udržení nízkých cen, přikáže jejich zvýšení.
Jednání vyčítané společnostem Aldi, Lidl&Schwarz, Wal-Mart se v antimonopolní teorii označuje jako strategie dravých cen. Má údajně spočívat v tom, že firma po přechodnou dobu sníží ceny třeba i pod hranici nákladů a tím odláká konkurentům zákazníky. Po jejich krachu se stává „monopolem“, bezuzdně diktuje ceny, jimiž si nejen vyrovná minulé ztráty (vzniklé zápornou marží a také použitím vlastních nebo cizích finančních zdrojů), ale dosáhne také nadprůměrných zisků. Zazvonil zvonec a pohádce byl konec. Celá strategie je stejně nákladná pro „dravce“, jako pro její oběť, takže logicky, všechny soupeře nejde vyhubit. Hlavně, každé mimořádné zvýšení cen okamžitě přitáhne malé i velké firmy zpět na dočasně uvolněný trh, což znamená jejich návrat opět na konkurenční úroveň. V našem, ryze teoretickém případě by hokynáři oprášili prodejní pulty a otevřeli dříve zaniklé krámky nebo vzniknou úplně nové prodejny jako v roce 1990. Z obecného hlediska je prakticky nemožné najít v normální ekonomice trh, kde by dravé ceny mohly slavit úspěch a poškodit konečného spotřebitele. Podmínkou jsou totiž vysoké bariéry vstupu (např. když obce územním plánem chtějí určovat rozsah prodejní plochy), nevratný zánik aktiv (zde by muselo dojít ke zbourání uzavřených obchodů) a úplná ztráta schopnosti pracovní síly vykonávat určité činnosti (podat zákazníkovi bochník chleba a balíček mouky). Úspěšné použití dravých cen je tedy stejně pravděpodobné jako spatření živého jednorožce. Z politických důvodů, přeloženo z neznalosti věci, neodbornosti, snahy zalíbit se, ale neustále straší v antimonopolních zákonech a tím pádem i v učebnicích ekonomie.
Výše uvedená pověra je spojena s další, podle níž cena vstupů, např. nafty se musí promítnout do ceny výstupů (dopravného, zemědělských produktů). Náklady jsou ale výhradě vnitřní věcí jednotlivých firem, nikoho nezajímají ani nesmí zajímat. Rozhoduje poptávka a pokud chybí, podnikateli nezbývá než skončit dobrovolně nebo konkurzem. Stát není povinen, hlavně ani oprávněn, jenom proto, že někdo vlastní obchůdek, pole, krávu, nákladní auto atd., zajišťovat mu na úkor jiných zisk.
Nejagresivnějšími žalobníčky na „příliš nízké ceny“ jsou nátlakové skupiny složené z podnikatelů, kteří nestačí s dechem. Tragédie pro většinu, když vláda hlasité, ve skutečnosti pro hospodářství bezvýznamné menšiny poslouchá, uplácí nebo na úkor spotřebitelů ochraňuje. Dokud společnosti věří v podobné mýty, středověk trvá. S nesmysly v přírodních vědách bojuje spolek Sysifos (www.muni.cz/sysifos/) a nezbývá než se pokoušet o něco podobného i v ekonomii a politice. Na některé bludy je ale krátký i psychiatr.
