Tažení proti roamingu: Brusel řeší problém, který by se vyřešil sám
Těsně před odchodem z Bruselu zaútočil v červenci tohoto roku komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti na dva významné mobilní operátory, shodou okolností oba britské – Vodafone a mmO2. Podezírá je, že předražovali ceny mezinárodního roamingu, tedy že účtovali příliš vysoké ceny zahraničním operátorům, jejichž zákazníci používali svůj mobil ve Velké Británii. Je to jeden z velkých antimonopolních případů (krom údajného monopolu Microsoftu v oblasti multimediálního softwaru, veřejné podpory pro francouzský Alstom či „neférových“ množstevních slev Coca-coly), které Monti nechává své nizozemské nástupkyni. Nová komisařka Neelie Kroesová by ale udělala nejlépe, kdyby spis zdvořile odsunula tam, kam patří – do koše.
A kdo omezil výběr?
Roaming je služba, díky níž zákazník může využívat svůj telefon v zahraničí, takže třeba na dovolené v Chorvatsku volá z tamní sítě. Většina mobilních operátorů má navzájem uzavřené roamingové dohody (postupně byly standardizovány Asociací GSM), podle nichž veškeré poplatky uhradí zákazníkův „domácí“ operátor a pak je klientovi připíše k účtu. Je to pohodlné pro zákazníka – nemusí si v cizině kupovat tamní SIM kartu – i pro zahraniční operátory, kteří mají jistotu zaplacení. (Proto je mimochodem problém s roamingem ve státech jako Írán, kde by se obtížně vymáhaly platby od místních operátorů, takže s nimi málokdo chce uzavřít smlouvu.) Zpravidla má operátor uzavřeny roamingové dohody se všemi operátory v příslušné zemi. Zákazníkova SIM karta si automaticky vybírá první dostupnou síť s nejsilnějším signálem. Vzhledem k případům Vodafonu a mmO2 je třeba dodat, že každý přijíždějící cizinec nemusí spoléhat na tento výběr, ale může si svůj mobil manuálně přesměrovat i do jiné, levnější sítě.
Po mnohaletém vyšetřování, během nějž Montiho úředníci vtrhli do sídel německých a britských mobilních operátorů, nakonec regulátor vydal prohlášení, že ceny za mezinárodní roaming jsou příliš vysoké a že by měly být sníženy (míra snížení nebyla blíže specifikována). Komise ve stručnosti tvrdí, že na trhu s roamingem je omezená konkurence, která umožnila zmíněným operátorům účtovat vysoké ceny, a tím poškozovat zákazníky. To je zatím vše, žádná opatření už Monti nenavrhl, další postup je na komisařce Kroesové.
Komise má v jedné věci pravdu: počet operátorů je skutečně v každé zemi omezený, což obecně přináší menší výběr a vyšší ceny pro spotřebitele. Ale to jen z toho důvodu, že vlády vydaly omezený počet licencí. A to ještě v zemích, kde byli operátoři vyšetřováni, je počet operátorů s vlastními sítěmi vyšší než jinde – v Británii jsou čtyři (Vodafone, Orange, mmO2 a T-Mobile), v Německu také (T-Mobile, Vodafone, Orange a E-Plus). V České republice jsou jak známo tři, například na Slovensku pouze dva.
Škoda na trhu škodovek
Montiho stanovisko má však vážné slabiny. V zahraničí má zákazník paradoxně větší výběr než doma, protože roamingové dohody jsou uzavřeny s většinou operátorů. Nejenže má díky tomu lepší pokrytí, ale hlavně si příslušnou síť může vybrat. Že to většina lidí nedělá nebo o této možnosti neví, je jiná věc (jsou to jejich peníze, nikoli Montiho).
Komise navíc zcela směšně vymezila relevantní trh – tedy trh, na kterém je podle zavedené praxe antimonopolních regulátorů zkoumáno postavení jednotlivých producentů. Kdyby v britském případě považovala za relevantní trh celou Británii, pak by zjistila zhruba následující podíly operátorů: Vodafone zhruba jednu třetinu, mmO2 a Orange po čtvrtině a T-Mobile kolem 17 %, nikdo tedy není dominantní (nemluvě o tom, že pro komunikaci se zahraničím není nutné používat pouze mobil, ale i pevné linky). Namísto toho jsou podle Evropské komise relevantními trhy jednotlivé sítě, v nichž má – z logiky věci – dominantní postavení vždy příslušný operátor. Zhruba jako kdyby neměřila postavení Škody Auto na automobilovém trhu, ale na trhu škodovek.
Mezi službami mobilních operátorů dnes právě roaming přináší nejvyšší zisky. Důvod je jednoduchý: počet lidí, kteří ho často využívají, je stále relativně malý. Navíc jde především o bohaté zákazníky, kteří nejsou na ceny příliš citliví. Je to stejné jako se samotným zaváděním mobilních telefonů. I jejich služby byly zpočátku drahé a až s přibývajícím počtem zákazníků zlevnily.
Koalice proti Vodafonu
V Evropě dnes komplikují zlevnění roamingu národní bariéry. Zatímco mezi jednotlivými státy USA žádný roaming není a šestice národních operátorů (po převzetí AT&T Wireless Cingularem zúžená na pětici) poskytuje služby na celém území za stejné ceny, v Evropě každá země používá jiné sítě, jinou regulaci apod. Přesto se Vodafone – jediný operátor s téměř celokontinentálním pokrytím – rozhodl v roce 2001 svým zákazníkům, kteří si vyberou jeho síť i v zahraničí, nabídnout nižší ceny. Ostatní operátoři reagovali v prosinci 2003, kdy jako protiváhu sestavili dvě „roamingové koalice“. Jednu tvoří T-Mobile, španělská Telefónica Moviles, Telecom Italia a Orange, druhou mmO2, italský Wind, španělská Amena, norský Telenor, maďarský Pannon a švýcarský Sunrise. Díky těmto aliancím ceny postupně, byť relativně pomalu klesají.
Ve stejném směru však působí i technologický vývoj, který přináší stále „chytřejší“ SIM karty, telefonní přístroje i sítě, což zjednodušuje výběr operátora. Stručně řečeno: Komise začala „řešit“ problém v okamžiku, kdy již přestává být problémem.
