Socialisté se od nepaměti velmi rádi ohánějí souslovím sociální spravedlnost. V posledních desetiletích začali používat ještě další termín, a to sociální soudržnost (platí spíš soudružnost). Jak to však myslí s uplatňováním těchto termínů v praxi, nám předvádějí právě v těchto dnech politikové, o nichž si na plakátech přečteme, že jsou sociální demokraté a že to myslí upřímně. Ale asi jen s některými vybranými skupinami obyvatel. Již před řadou měsíců, kdy se silou protláčel zákon o služebním poměru, jsem upozorňoval na jeho až smrtící dopady na veřejné rozpočty. Dnes po několikerém odložení jeho účinnosti se ukazuje, že problém se ještě více prohloubil. Není to již jen otázka chybějících finančních prostředků pro jeho realizaci, ale ukazuje se, že dochází k prohlubování nerovnosti mezi jednotlivými profesemi placenými z veřejných rozpočtů.
Naprosto očekávaně a logicky musela nastat situace, že ti, kterým nebylo přidáno tolik, co některým vybraným sociálním skupinám, se ozvali a požadují navýšení svého finančního ohodnocení alespoň na přibližně stejnou úroveň jako zaměstnanci policie, vězeňské služby a hasiči. Klientelismus, tak příznačný pro minulou a současnou vládu se tak dostává do nové roviny. Již to nejsou pouze prosazovaní jednotlivci a úzké lobbyistické skupiny, ale jde o prosazování celých zájmových skupin na úkor jiných sociálních skupin.
Vláda, v čele s premiérem, tak bezostyšně a flagrantně začíná porušovat své vlastní programové prohlášení staré jen několik týdnů, na jehož první straně hned v preambuli mezi cíli a prioritami píše, že bude přispívat „k větší sociální soudržnosti.“ O pár řádků dále uvádí, že bude „dbát o sociální zabezpečení občanů a solidaritu mezi nimi“. Cha, cha, cha.
Je docela pochopitelné, že zaměstnanci v jednotlivých sektorech veřejné ekonomiky a odbory tlačí na svého zaměstnavatele, tzn. vládu, aby si urvali pro sebe co nejvíce. Zodpovědnost vlády však je, aby zvyšovala finanční odměny takovým způsobem, který by neohrožoval budoucí generace. Jestliže však v období tzv. „ekonomického růstu“ dosahují deficity veřejných rozpočtů astronomických výšek, nelze než považovat tento způsob kupování si určitých sociálních skupin za trestuhodně nezodpovědný. A to, co se může zdát sociálně spravedlivé pro policisty, hasiče a členy vězeňské služby, zní asi velmi sociálně nespravedlivě pro učitele, lékaře, případně další úředníky placené z veřejných finančních prostředků. A to ještě si mnozí neuvědomují, že některé sociální skupiny mají různé další výhody, jako odchodné po pár letech služby, příspěvek za službu po dalších několika letech v zaměstnání, a to v částkách ne zanedbatelných. Další zásadní chybou je zažitá praxe, že nejsou vytvořeny podmínky pro individuální ohodnocení vynikajících výkonů příslušníků jednotlivých profesí. Většinou dochází k tomu, že se zvyšují části tarifních mezd a omezují se z důvodu nedostatku finančních prostředků složky osobního ohodnocení. Ale to už je většinou výsledek „géniů přerozdělování“.
Důsledkem aplikace principu „sociální spravedlnosti“ je tedy situace, kdy malá skupina stranických byrokratů má možnost nekontrolovaně disponovat omezenými zdroji, které jsou určeny pro uspokojování potřeb, a zároveň má moc a právo přerozdělovat tyto zdroje podle mocensky stanovených pravidel. Většinou se tak děje ve prospěch těch, kteří se necítí být adekvátně odměňováni a mohli by se v důsledku toho začít bouřit. Uplatňování „sociální spravedlnosti“ v podobě představ naší vlády proto vyvolává prohlubování nerovností uvnitř systému, což vede k dalším nesystémovým rozhodnutím a k neustále narůstající nerovnováze.
