Po 50leté zkušenosti s totalitními režimy všeho druhu zaujímají občané často extrémní stanoviska ke všemu, co k nám přichází ze zahraničí. Jejich přístup je většinou bipolární. Buď jsou velmi skeptičtí, kritičtí a velice nedůvěřiví ke všemu „cizímu“, anebo všechno, co je „z ciziny“, až nekriticky obdivují. Tyto názory jsou důsledkem naší 50leté relativní uzavřenosti a z ní vyplývajícího nedostatku zkušeností se světovou konkurencí všeho druhu.
Zastavme se u dnes tolik diskutovaného zahraničního kapitálu a zahraničních investic v České republice. Jedni si stěžují na jeho nedostatek a volají po vytvoření takových podmínek, které by v blízké budoucnosti umožnily přilákat větší množství kapitálu ze zahraničí do našeho hospodářství. Očekávají, že pomocí tohoto kapitálu se změní výkonnost a konkurenční schopnost našich podniků. Obávají se, že bez něj nebude možné zahájit realizaci podstatných strukturálních změn v našem hospodářství. Druzí naopak před působením zahraničního kapitálu varují. Upozorňují na nebezpečí levného výprodeje našeho majetku do zahraničí, na snahu některých zahraničních investorů koupit svého českého konkurenta a záhy jeho provozy uzavřít, aby mohli dodávat své často mnohem dražší produkty na náš trh. Pokud by takové chování zahraničních investorů v naší zemi nabylo většího rozsahu, nevedlo by k očekávanému ekonomickému růstu, nýbrž k rostoucí nezaměstnanosti, hospodářskému poklesu, popř. stagnaci.
Komu lze více věřit? Zkušenosti s působením některých zahraničních firem v našem hospodářství by nám mohly pomoci částečně odpovědět na tuto otázku. Vezměme například v úvahu firmy Procter and Gamble, Coca-Cola, Rieber and Son a Volkswagen. Americká firma Procter and Gamble, která koupila rakovnickou Rakonu, byla první věhlasnou a velkou zahraniční společností, která kapitálově vstoupila na náš trh. Vstup to byl vskutku impozantní, a „po americku“ doprovázený mohutnou reklamou jejích nových a inovovaných výrobků. Netradiční reklama a marketink zabezpečily této společnosti viditelné místo na našem trhu. Podobně úspěšným případem je privatizace sodovkárny v Kyjích, kterou koupila australská společnost Coca-Cola Amatil. Její distribuční vozy v tradičních barvách Coca-Coly vidíme od té doby brázdit po našich cestách a ulicích našich měst a obcí. Coca-Cola jako nejrozšířenější světový nápoj je k dostání i všude u nás a vzhledem k cenovému růstu jiných nealkoholických nápojů přestává být nápojem exkluzivním. Tato firma navíc značně obohatila náš trh novou nabídkou ovocných nápojů. Poněkud jiným, i když méně úspěšným příkladem, je Vitana Byšice, která byla privatizována norskou společností Rieber and Son. Tato společnost nejenže neprodává své produkty pod svým jménem, nebo pod jménem své dceřinné společnosti Toro, která zabezpečuje skandinávský trh stejnými výrobky jako Vitana trh náš, ale obohatila výrobní sortiment Vitany o řadu nových produktů, které ocení především naše hospodyňky. Navíc velmi razantně proniká i na zahraniční trhy. Kdo neví, že společnost Rieber and Son je většinovým vlastníkem akciové společnosti Vitana, vůbec by si nemusel všimnout, že tento kapitál už není v českých rukou. Jinak je tomu však v případě automobilové a.s. Škoda, která budí dojem, že je už plně v rukou německého investora. Zatím tomu tak však není, neboť Volkswagen v mladoboleslavské Škodě existují názory různé.
Na jednu významnou skutečnost bychom však chtěli upřít vaši pozornost, a tou je struktura vlastnictví zahraničních firem. Soukromí vlastníci s jasně definovanými zájmy představují velmi stabilní a předem známé podmínky pro činnost podnikového managementu. Jeho úsilí by mělo směřovat k dlouhodobé stabilizaci a maximalizaci zisku. V našich současných podmínkách je neméně významným faktorem pro podnik zabezpečení pozitivního cash-flow. Společnosti Procter and Gamble, Coca-Cola Amatil a Rieber and Son jsou společnostmi vlastněnými jasně definovanými vlastníky. Poněkud rozdílná je situace ve společnosti Volkswagen, neúměrný růst sociálního zabezpečení zaměstnanců, ochrana domácího trhu s automobilovými komponenty apod. Tyto cíle se mohou měnit a mohou být prosazovány s různou intenzitou v závislosti na politickém vývoji a změnách v obsazení obecních úřadů po volbách ve spolkových zemích Německa. Politickým zájmem po sloučení Německa v období recesí postiženého německého hospodářství klidně může být zachování pracovních příležitostí v závodech společnosti Volkswagen v západních spolkových zemích, ale také v závodech v Erfurtu a v Eisenachu v nových spolkových zemích. Mladoboleslavská Škoda by se pak mohla stát obětí těchto zájmů, u nichž by politická stránka řešení problémů převážila nad ekonomickými aspekty.
Zahraničního kapitálu se obecně nemusíme bát. K tomuto tvrzení existuje jeden významný důvod, a tím je jeho podíl v naší ekonomice, který nedosahuje zdaleka rozměrů obvyklých ve standardních tržních ekonomikách. Ani 30 % celkového majetku v rukou zahraničních investorů není ve světě výjimkou. U nás tento podíl ani zdaleka nedosahuje ani pětiprocentní hranice. Máme tedy světový standard ještě v čem dohánět! Je známo, že zahraniční investice představují pozitivní stimuly spolupráce mezi lidmi a národy. Přímé zahraniční investice, které zpravidla následují po převzetí bývalých státních akciových společností, jichž se náš článek dnes převážně týkal, jsou většinou jasně definovatelné, a bývá známo, kdo za nimi stojí. Poněkud složitější by byla úvaha o nepřímých investicích, ale o tom až někdy příště.
