Naprostou neznalost základů ekonomie neodbornost a nekonzistentnost ve svých názorech prezentoval Jiří Pehe v článku Několik otázek pro Václava Klause na s. 11 v Hospodářských novinách 4. června 2001.
Za všechny nepřesnosti a podivnosti cituji pro ilustraci jedinou: „Pokud jde o EMU (Hospodářská a měnová unie), bylo by dobré, kdyby Václav Klaus vysvětlil proč je přesvědčen, že zakrývání ekonomických rozdílů mezi slabými a silnými oblastmi s pomocí směnných kurzů a úrokových měr je dobrá věc.“ Kdo si přečetl alespoň některý z Klausových mírně inovovaných propagandistických recyklátů ví, že autor o tom nikdy nebyl a není přesvědčen. Naopak autor v souladu s ekonomickou teorií tvrdí, že pružné směnné kurzy a rozdílné úrokové sazby napomáhají vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi různě vyspělými ekonomickými oblastmi. Méně rozvinuté oblasti, pro něž jsou typické nižší náklady nejen na pracovní sílu, ale také na ostatní výrobní činitele (třeba díky shovívavějším ekologickým předpisům), jsou vyhledávaným místem pro zahraniční investory. Vyšší úrokové sazby než průměrné světové úrokové sazby přilákají zahraniční kapitál i do těch oblastí, kam na to nestačí ani výše zmíněné cenové výhody například proto, že v těchto oblastech je méně vyvinutá dopravní a jiná infrastruktura, nevýkonné soudnictví a státní správa či nepřehledné a zmatečné zákonodárství. Masivní příliv zahraničního kapitálu umožňuje méně vyspělým oblastem udržovat platební bilanci země v rovnováze. V rámci této rovnováhy, která posiluje domácí měnu, se mohou domácí výrobci „dostat“ k zahraniční měně, za niž si nakoupí vyspělé zahraniční technologie, aby svou produkcí účinněji konkurovali na náročných světových trzích.
Neuvědomujíc si tyto a další ekonomické souvislosti, které nabízejí pružné měnové kurzy vývozcům z méně vyspělých zemí, aby se prosadili v náročné světové konkurenci a vlastními silami se tak pokusili učinit krok směrem k prosperitě, konkurenceschopnosti nejprve ve výrobě a později také ve spotřebě a životní úrovni, brání intelektuálové Peheho ražení přirozenému a faktickému sblížení oblastí s rozdílnou ekonomickou úrovní. Namísto toho jim chtějí pomáhat transferovými platbami ze strukturálních a jiných fondů prostřednictvím přerozdělovací mašinerie EU. Fiskální transfery, ať jsou velké či malé, tak nejsou nikdy natolik transparentní, aby uspokojovaly daňové plátce. Copak už jsme zapomněli na naši česko-slovenskou fiskálně přerozdělovací zkušenost? Ani v EU to není jiné. Copak si Jiří Pehe myslí, že daňoví poplatníci z nejvyspělejších oblastí Evropy jako jsou Bavorsko, jižní Anglie či Dánsko budou z hlediska svého životního cyklu věčně a s porozuměním přispívat na málo efektivní ekonomiku Řecka, jižní Itálie či nástupnických zemí?
Smečujícímu panu profesorovi s úsměvem pod knírem nahrává Jiří Pehe trapnou otázkou: „Proč je lepší platit daně v Praze, kde pojem „fiskální odpovědnost“ zní zatím spíše jako vtip, než platit daně v Bruselu?“ Pro zastánce decentralizace státní správy, včetně decentralizace daňové, s nimiž se Jiří Pehe často ztotožňuje, když volá po přesunu fiskálních kompetencí z pražského centra do středisek VÚSC, zní tato otázka zcela nepochopitelně. Proč Jiří Pehe spolu s ostatními na jedné straně volá, aby se rozhodování více přibližovalo k občanovi a na druhé straně toto rozhodování chce přesunout z Prahy do Bruselu?
Chce-li Jiří Pehe Václavu Klausovi klást otázky, aniž by dal panu profesorovi příležitost každou odpovědí učinit z tazatele hlupáka, měl by si alespoň prolistovat Základy ekonomie od Roberta Holmana, poradce předsedy Parlamentu. Poté by ho možná začly napadat otázky, při nichž by se i bohorovný pan profesor zapotil. Proč s takovou pompou předával žádost o vstup do socializující EU? Proč poslanci a senátoři ODS nemají zájem využívat výhod konkurenčního trhu v elektroenergetice, plynárenství, telekomunikacích a jiných síťových odvětvích, kde i socializující EU je nedostižným vzorem pro mnohé naše vládní úředníky činné ještě za Klausových vlád. Proč se ODS staví na stranu těch, kteří požadují odklad prodeje půdy a nemovitostí občanům EU, když ruští vlastníci v Čechách pro tento účel založených firem si je už dávno koupili? A mnoho dalších. Diletantská kritika je negací kritiky, je oslavou kritizovaného. To snad Jiří Pehe nechtěl. Ne nadarmo se říká, mlčeti zlato.
