Za nic jiného je naše vláda a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky patrně nepovažují. Podle znění Návrhu zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností jsou tyto instituce s často až tisíciletou tradicí považovány za nesvébytné subjekty. Jejich postavení ve společnosti by se po přijetí navrhovaného zákona přiblížilo stavu, v němž tyto instituce fungovaly v období budování reálného socialismu.
V období komunistického režimu miliony občanů snily o náboženské svobodě a nezávislosti církví na státu. Desetitisíce lidí za tento legitimní požadavek trpěly v žalářích. Mnozí z nich zaplatili cenou nejvyšší – vlastním životem. Nebyli mezi nimi pouze věřící, ale také ateisté, kteří bojovali za svobodu. Každý boj za svobodu je nezbytně také bojem za náboženskou svobodu. Svoboda vyznání stejně jako například svoboda slova, volnost pohybu či svoboda podnikání jsou podle pojetí přirozeného práva, z něhož v zásadě vychází i naše ústava, nezcizitelnými svobodami, které musí respektovat jakýkoliv akt pozitivního zákonodárství. Svoboda vyznání či náboženská svoboda znamená, že stát nezasahuje do života občanů v oblasti kultovní a duchovní. To samozřejmě předpokládá, že nezasahuje ani do činnosti institucí, které za tímto účelem spontánně vznikly a které ve společnosti existují a fungují v rámci platných zákonů. Z tohoto hlediska je samozřejmě nemožné, aby církve a náboženské společnosti, v nichž se občané dobrovolně sdružují, byly na státě nezávislé, a aby zároveň byly financovány ze státního rozpočtu. Taková nezávislost má stejnou kvalitu jako nezávislost dítěte, které opustí domov sdílený s rodiči, ale téměř veškeré finanční prostředky potřebné na živobytí dostává od nich. Zatímco v případě rodiny by téměř nikdo nezpochybňoval absurdnost takového pojetí nezávislosti, v případě církví a náboženských společností je tomu u nás jinak.
Žádná z našich polistopadových vlád vzešlých ze svobodných voleb nijak nezpochybňovala legitimitu náboženské svobody pro občany České republiky. Žádná k ní ovšem nepřistupovala důsledně. To, co platí o politickém systému, jenž je dle Ústavy České republiky „založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran…“, platí v zásadě i o náboženském životě společnosti, o který pečují církve a náboženská společenství. Avšak zatímco parlamentní politické strany nemohou být nezávislé na státu, protože jsou spjaty s výkonem státní moci a dále jsou financovány ze státního rozpočtu (de facto se významně identifikují se státem), s církvemi je tomu v moderní občanské společnosti jinak – mají ambici být na státu nezávislé. Pojem nezávislosti nelze redukovat na viditelné nezasahování státu do kultovních či duchovních činností, nýbrž zahrnuje i jejich personální a organizační zabezpečení a hospodářskou činnost církví.
Ekonomicky jsou církve v současnosti u nás zcela závislé na státu. Jsou totiž z převážné části financovány ze státního rozpočtu. Znamená to, že kultovní a duchovní aktivity církví včetně platů duchovních jsou hrazeny z peněz daňových poplatníků. Pro zachování tohoto stavu neexistuje dosti silný a jednoznačný většinový konsenzus týkající se prospěšnosti církví pro společnost, třebaže je vědecky prokázáno, že účast na životě církve pozitivně koreluje se společensky odpovědným chováním (např. u mládeže častěji účastnící se církevního života je menší pravděpodobnost trestné činnosti, a to zvláště tehdy, žije-li v sousedství s mnoha věřícími) a že tedy z činností církví a náboženských společností má užitek celá společnost. Absence zmíněného konsenzu znamená, že státní financování náboženského života se většině daňových poplatníků jeví jako porušování jejich svobod, neboť prostřednictvím státního přerozdělování jsou donuceni podporovat činnosti, o jejichž smyslu a účelu nejsou přesvědčeni. Ve svém důsledku to vede k posilování proticírkevních a protináboženských nálad a tendencí. Jediným východiskem z této situace je důsledné uplatňování principu nezávislosti církví na státu, který vylučuje možnost financování kultovních a duchovních aktivit církví a náboženských společností ze státního rozpočtu.
Skutečná nezávislost církví a náboženských společností není utopií. Potřebují k ní majetek a možnost s tímto majetkem svobodně nakládat. Majetek bezpochyby mají, ale v této zemi se v uplynulých 12 letech nenašel dostatek politické vůle nezbytný k jeho vydání z rukou státu. Jinými slovy, chyběla politická vůle k přeměně formální nezávislosti církví na státu v nezávislost reálnou. Thomas Jefferson, který stál na čele boje za náboženskou svobodu a brojil proti starým privilegiím církve a jejímu vlivu na světské záležitosti, prosadil 16. ledna 1786 přijetí tzv. Virginských stanov náboženské svobody. Jejich obsahem byla svoboda vyznávat Boha po svém či být bez vyznání, a to nezávisle od politické odměny či trestu, jakož i zrušení státní podpory církve z výnosu z daní.
Námitka, že ne všechny církve disponují majetkem, který by po restituci mohl být dalším zdrojem jejich financování, neobstojí. Římskokatolická církev a Českobratrská církev evangelická se v rámci ekumenické spolupráce zavázaly poskytnout část výnosů z restituovaného majetku pro financování těch církví, které majetek nemají. Vysocí hodnostáři těchto dvou našich největších církví si totiž uvědomují, že existence dalších církví na území České republiky jim nemůže škodit. Naopak je pro ně výhodná z výše popsaného důvodu prospěšnosti pro společnost a především z důvodu konkurence. Konkurence v kultovní a duchovní oblasti vede ke kultivaci chování církví a náboženských společností. Projevuje se to nejen ve vzájemné toleranci mezi různými konfesemi, nýbrž i v přístupu duchovenstva jak k věřícím, tak i nevěřícím. Nedostatek konkurence v této oblasti vede k negativním důsledkům, které nejsou nepodobné negativním dopadům chování firmy, jíž stát udělil monopol, na její zákazníky. Poté, co firma získá privilegované postavení, začne se zhoršovat kvalita jí poskytovaného produktu a zvyšovat jeho cena. Často se stává, že takovýto státní monopol dodává za velmi vysokou cenu produkt, který téměř nikdo nepotřebuje.
Vláda předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Z dikce tohoto zákona je patrné, že vládě nejde o zreálnění doposud formální nezávislosti církví a náboženských společností na státu. Spíše naopak. Podle návrhu zákona stát prostřednictvím ministerstva kultury vyžaduje tak detailní informace, jejichž rozsah umožní státním orgánům arbitrárně zasahovat do činností církví. Podrobnost požadovaných informací vytváří dojem, že se jedná o instituce pro společnost vysoce rizikové. Prověřování a vymáhání těchto nadbytečných informací požadovaných dle návrhu výše uvedeného zákona odčerpává čas a energii státní správě a vyčerpává státní finance. Obojí by mohlo být efektivněji využito v boji proti kriminalitě, zločinu a terorismu. Předkládaný zákon omezuje dosavadní právo církve rozhodovat o svých vnitřních záležitostech a staví církev do role organizace podřízené státu více než doposud. Místo toho, aby návrh zákona uvolnil podnikání církví a náboženských společností a vytvořil podmínky pro samofinancování vlastních aktivit, a tím pro zmenšení jejich závislosti na stále napjatějším státním rozpočtu, vytváří pravý opak. Podnikání církví a náboženských společností významně omezuje ustanovením, podle něhož smějí tyto instituce použít dosažený zisk jen k naplnění cílů svých činností, tedy nikoliv také k podnikání samotnému. To je totéž, jako bychom podnikateli zakázali použít zisk k dalšímu investování, takže veškerý zisk by mohl použít jen pro svou vlastní spotřebu. Potkalo-li by takové opatření např. naši elektroenergetiku před deseti lety, tak bychom dnes svítili zcela jinak – určitě méně nebo také vůbec ne, pokud bychom si potřebný elektrický proud nemohli dovézt ze zahraničí. Omezení svobody podnikání s majetkem církví a náboženských společností předjímá budoucí negativní postoj státu k restituci církevního majetku. Státní úředníci si tímto zákonem připravují pozici pro odmítnutí restituce s argumentem, že církve nejsou schopny spravovat svůj majetek efektivně. Samozřejmě že nebudou moci, bude-li jim znemožněno reinvestovat zisky. Vzhledem k žalostnému stavu tohoto majetku po dlouhém experimentu kolektivistického hospodaření může takové ustanovení navrhnout pouze nezodpovědný vlastník, tunelář nebo ekonomický naivka.
Více než čtyřicetiletá komunistická zkušenost ukázala, jak devastující pro společnost i církve bylo jejich spojení se státem. Nyní mají naši zákonodárci příležitost vytvořit podmínky pro dlouhodobě stabilní, kooperativní a oboustranně prospěšné vztahy mezi církvemi, náboženskými společnostmi a státem na základě respektování principu faktické náboženské svobody založené na ekonomické nezávislosti církví a náboženských společností na státu. Tento principiální požadavek je navíc zcela v souladu s řešením problémů narůstajících deficitů veřejných rozpočtů cestou omezování mandatorních výdajů.
