Po dobrém nedělním obědě, který se však nijak nelišil od svátečních obědů z doby totalitní, jsem sáhl po jednom ze starších čísel Lidových novin, při jehož čtení jsem zvolna upadal do příjemného polospánku.K tomu mi má dvouletá dcera zapnula rádio. Najednou se mi zdálo, že se opět nacházím v době zvané totalitní.Tento hrůzný sen mě tak vyděsil, že jsem se zcela probudil a pozorně se zaposlouchal do rozhlasového vysílání.Podle tónu a ladění příspěvku jsem si myslel, že ke mně znovu promlouvá „populární“ politický komentátor Rudého práva z období totality soudruh Jaroslav Kojzar. Tentokrát však pro změnu z rozhlasu.Nezávislý tón a způsob argumentace byl úplně stejný. Obsah, pravda, byl odlišný, neboť z dobou je třeba jít vždy. Už po několika sekundách pozorného naslouchání mi bylo jasné, že „břitký“ kritik namířil ostří své kritiky proti Občanské demokratické straně a jejímu předsedovi. Obsahem jeho normalizační kritiky Kojzarova stylu a la “ Kdo je Václav Havel“ byla zmatená směsice autorových názorů na tuto politickou stranu, její chování a prohlášení jejích představitelů. Pod palbu své kritiky zahrnul najednou charakter ODS založený prý na principu silného vůdce a poslušné členské základny. Nevraživý přístup této strany ke svým bývalým partnerům v OF a ke všem, kteří nejsou ochotni jednoznačně přijmout jediný scénář hospodářské reformy, hlavně však k bývalým disidentům, poněvadž jejich renomé získané v minulosti nelze už prý v současnosti žádnými prostředky dobýt. Na příkladu parlamentního vystoupení „jakési“ mladé poslankyně za Romskou občanskou iniciativu, která jak známo, v parlamentu podporuje ODS, se snažil dokumentovat vzedmutí antisemitických nálad, také snad živelných ODS. Zároveň se tvrdě postavil proti zavádění kapitalismu volné soutěže 19. století, doporučovaného zemím střední a východní Evropy nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Miltonem Friedmanem, a proti přezíravosti vůči intelektuálům ze strany vedení ODS. Ostří jeho kritiky se dotklo ještě mnoha dalších záležitostí, které jsem si bohudík nezapamatoval. S tak chaotickou směsicí názorů nelze polemizovat, lze ji jen odmítnout.
U těchto intelektuálů bych se však přece jen na okamžik zastavil. Obávám se, že těch, kteří jsou přesvědčeni o svých schopnostech vědecky řídit a usměrňovat vývoj společnosti, máme až moc. Nevyrůstali u nás pouze přirozeně jako v populaci každé svobodné společnosti, ale byli plánovitě vychováváni pomocí zkorumpovaného systému dálkového studia, jehož cílem bylo získat oprávnění k výkonu nějaké funkce v socialistické společenské hierarchii.
Touha po řízení společnosti a řízení osudů jejich členů, i když explicitně nevyjádřená, je vlastí právě mnoha intelektuálům. Ti tak činí jistě v dobrém přesvědčení, že svým potenciálem jsou schopni řídit vývoj společnosti ku prospěchu každého jejího člena lépe, než když se to ponechá za vlády demokraticky přijatých zákonů samotným členům společnosti. V tomto se však fatálně mýlí. Sociální inženýrství, k němuž intelektuálové, vědomi si své „intelektuální“ převahy nad zbytkem společnosti, všude na světě tíhnou, představuje způsob řízení společenských procesů, který není s to společnost dovést ani k bohatství a prosperitě, ani k sociálnímu porozumění. Ani sebe schopnější individua obklopená týmy vzdělaných lidí nejsou s to shromáždit a vyhodnotit všechny informace, relevantní pro chování a rozhodování každého společenského subjektu. K aplikaci sociálního inženýrství je nutná silná role státu ve společenském životě. Právě o stát se musí opírat „osvícení“ intelektuálové při prosazování svých racionálních idejí.Kam až tito „osvícenci“ mohou společnost dovést, už dnes vypovídají dějiny socialismu. Každý jednotlivec ví nejlépe sám, jak se má v dané situaci chovat a jednat ku prospěchu svému, a tím i celé společnosti. Nepotřebuje být k tomu veden žádnými intelektuály. Ti mu mohou nejvíce prospět tím, že svůj intelekt dají do služby lidské ideje lidské svobody a suverenity a zaslouží se, aby tato idea nebyla ve jménu nikoho a ničeho nikdy omezována. A k tomu je třeba pokory. Pokory, která je vlastní všem skutečným velkým intelektuálům, kteří si uvědomují omezenost lidského poznání a lidských schopností k řízení nesmírně složitých, pestrých a vždy originálních společenských procesů. Není to tedy přezíravost vůči intelektuálům, nýbrž stejný přístup jako ke všem ostatním členům společnosti.Těm, jimž se nedostává pokory, a kteří, považují sebe sama za intelektuály, vyžadují určitá privilegia, se zdá, že jsou přehlíženi.Patrně mezi ně patří i pan doktor Železný, jehož jméno jsem se dozvěděl až po odvysílání jeho příspěvku v nedělních rozhlasových „Živých slovech“(14. července 1991 na stanici Československo), která mě tak vylekala a která bych pro jejich styl vzhledem k naší současnosti a k tomu, co jsme zažili v minulosti, navrhoval zařadit spíše do bloku „slov mrtvých“.
