Názory prosazující ochranu domácího trhu jsou spojeny se známými stanovisky, jejichž správnost považují jejich zastánci za samozřejmou a není ji proto třeba dále dokazovat. Skutečný hospodářský vývoj mnohé z těchto argumentů nejen zpochybnil, ale i vyvrátil. Tyto argumenty se staly spíše mýty, jichž se zastánci ochrany trhu zuby nehty drží.
Mýtus č. 1 : Deficit obchodní bilance je škodlivý, protože je projevem ekonomické slabosti.
Ve skutečnosti jsou obchodní deficity spíše projevem hospodářské síly než slabosti za předpokladu, že měnový kurs domácí měny je reálný. Deficit obchodní bilance ukazuje, že obyvatelé země s obchodním deficitem si dovolili spotřebovat více zboží a služeb než obyvatelé ze zemí jejich zahraničních obchodních partnerů.
Mýtus č. 2 : Obchodní deficity likvidují pracovní příležitosti.
Statistiky mnoha zemí ukazují, že nezaměstnanost v průměru klesá s růstem obchodního deficitu.
Mýtus č. 3 : Prosperita některých zemí je založena na přebytku obchodní bilance.
Tuto prosperitu však zpochybňuje nižší životní úroveň jejich obyvatel. Patrně nikdo nepochybuje o tom, že japonská ekonomika je považována za prosperující, možná více než hospodářství Spojených států, avšak kupní síla Japonců je o 30 až 40 % nižší než kupní síla Američanů. Díky ochraně domácího trhu se zemědělskými produkty utrácejí Japonci za potraviny čtvrtinu svého disponibilního důchodu, zatímco Američané pouze 11 %.
Mýtus č. 4 : Vysoká otevřenost ekonomiky ohrožuje domácí výrobce.
Poplašné prohlášení tohoto typu podporují domácí konkurenčně neschopní výrobci. Argumentují, že jim na druhé straně činí škody uzavřenost zahraničních trhů. Žádají proto, aby vláda chránila domácí výrobce tím, že například zvýší cla nebo zavede dovozní přirážku či dovozní depozitum na dovážené zboží.
Mýtus č. 5 : Obchodní přebytky či deficity jsou vždy výsledkem politiky vlády.
Ti, kdo používají tento argument, nechápou, jak fungují svobodné trhy. Neberou například v úvahu, že některé země díky svému velkému přírodnímu bohatství tradičně mají přebytek obchodní bilance, jiné země se chlubí přebytkem díky dalšímu významnému výrobnímu zdroji, jímž disponují, a tou je kvalifikovaná, disciplinovaná a relativně levná práce. Jiné země, které neoplývají žádnou srovnatelnou výhodou ve vybavenosti výrobními zdroji se potýkají s obchodními deficity.
Mýty se vytvářejí převážně všude tam, kde je obtížné jednoznačně odpovědět. Proto si položme dvě jednoznačné otázky.
1) Potřebuje český spotřebitel větší ochranu domácího trhu ?
Nepotřebuje. V jeho případě totiž nejde o jeho vlastní ochranu v pozici spotřebitele, či o ochranu trhu jako takového, nýbrž o ochranu domácích výrobců před zahraniční konkurencí. Tuto ochranu lze uskutečnit prostřednictvím dovozních depozit, přirážky, cel, daní na dovážené zboží, tarifů, kvót, či jiných množstevních omezení. Tato opatření zvyšují ceny dováženého zboží, čímž snižují jeho konkurenční schopnost. Zároveň vytvářejí podmínky pro růst cen zboží domácích producentů. Jakékoli zvýšení ochrany trhu pro ně znamená nepřímou subvenci. Tuto subvenci samozřejmě platí spotřebitel.
2) Potřebují čeští výrobci větší ochranu domácího trhu ?
V tomto případě odpověď zní NE. Vedou mne k tomu následující důvody :
- Ochrana výrobce na domácím trhu je v podstatě jeho specializace na tento trh a povede k dlouhodobé ztrátě jeho konkurenční schopnosti na zahraničních trzích. Vzhledem k omezenosti poptávky na našem domácím trhu může jít pouze o ochranu dlouhodobě slabých výrobců bez ambicí na průnik na zahraniční trhy. Z hlediska společenské efektivnosti je výhodnější , když tyto firmy zaniknou dříve než později. Uvolněné výrobní zdroje bude možno použít alternativně s větším efektem.
- Česká ekonomika není otevřenější než hospodářství našich největších obchodních partnerů. Pokud se to někomu na první pohled jeví, nechť si uvědomí rizika vyplývající z nízké efektivnosti našeho právního řádu. Obchodní rizika,která číhají na zahraniční dovozce, tvoří další bariéru pro rozvoj jejich aktivit u nás.
- Otázkou zůstává, zda-li bránit některým subvencovaným dovozům. Na jedné straně představují nekalou, unfair konkurenci domácím producentům, které nepodporuje vláda prostřednictvím státního rozpočtu. Na druhé straně ovšem znamenají čisté přerozdělování důchodu vytvořeného v zahraničí ve prospěch našich spotřebitelů a na úkor cizích daňových poplatníků. V případě tak mohutného průniku subvencované produkce, že dojde k ohrožení konkurenčního prostředí na domácím trhu, by měl dostatečnou ochranu poskytnout platný antidumpigový zákon. V pozici vládního úředníka bych se v tomto případě zachoval pragmaticky a rozhodl se podle porovnání výše úspor, které přinese zahraničím subvencovaný dovoz našim spotřebitelům, s výší ztrát, které ponesou domácí výrobci.
Větší ochrana domácího trhu čili rostoucí protekcionismus vede k přerozdělování zdrojů od a na úkor spotřebitelů ve prospěch převážně neefektivních výrobců, kteří dlouhodobě nejsou konkurenceschopni na globálních trzích. Právě globalizace trhů posouvá tuto otázku možná významnou pro některé populisticky orientované politiky do oblasti méně významných ekonomických témat.
