Před pobočkami Investiční a Poštovní banky se v posledních dnech vytvářejí fronty čekajících vkladatelů. Není tomu letos poprvé. K podobné situaci došlo už na počátku letošního března.
Za neklidem vkladatelů, který vyjadřuje právě fronta před bankou, stojí nejčastěji tzv. zaručená zpráva. Zatímco v jiných zemích bývá touto zneklidňující zprávou hrozba bankrotu či konkurzu, u nás tuto funkci plní hrozba nucené správy. Základem takovýchto informací mohou být objektivní hospodářské potíže banky, které jí brání plnit její závazky. Mohou jimi ovšem být fámy přiživované konkurencí. Ať jsou příčiny jakékoli, tak právě „nájezdy“ vkladatelů na banku s cílem okamžitého výběru vkladů mohou ohrozit stabilitu jakékoli banky, tedy i zcela „zdravé“, a znemožnit jí plnit její závazky.
Co má za těchto okolností učinit vláda? Pokud je banka relativně malá, tedy počet jejich nespokojených vkladatelů neohrožuje politickou stabilitu, tak se vlády většinou neangažují nad úroveň platné legislativy. Problém ovšem nastává, dosahuje-li banka v našich poměrech velikosti České spořitelny, Komerční banky, ČSOB či IPB. V těchto případech politiky opouští odvaha a vědomí, že jsou reprezentanty všech občanů. Podléhají tlaku silných manažerů a společně s nimi „cítí odpovědnost“ za úspory občanů. Protože se jedná o vysoký počet vkladatelů jejichž hlas může politikům dopomoci se po volbách vrátit do stávajících křesel, „vyhrnou si rukávy“ a pomáhají. K pomoci však používají peníze všech občanů z veřejných finančních zdrojů, aby pomohli nejen nešťastným bankéřům a vkladatelům, ale převážně sobě!
Reakce Ministerstva financí ČR a ČNB na fronty před pobočkami IPB není vůbec překvapivá. Podle ní by se měli o banku postarat samotní její akcionáři a vláda společně s ČNB přijmou příslušná opatření ke stabilitě banky jen v případě, nebudou-li kroky stávajících hlavních akcionářů účinné. Aby kroky akcionářů mohly být účinné, měla by vláda „přispět“ k urychlenému rozhodnutí obchodního soudu o navýšení základního jmění IPB o 20 mld. korun, k němuž se zavázala Nomura. Realizace tohoto opatření by nejen rozptýlila mnohé spekulace, ale posílila by kapitál banky a vylepšila ukazatel tzv. kapitálové přiměřenosti, který je bedlivě sledovaný ČNB. Vláda by se okamžitě měla razantně zasazovat o „propustnost“ práva v konfliktních vztazích dlužníků a věřitelů. Nejen IPB, ale ani ostatní banky se nemohou dostat k zástavám, jimiž nesolventní dlužníci ručili za poskytnuté bankovní úvěry.
Pokud stát není schopen zajistit vymahatelnost práva, nelze se divit, že banky v pozici věřitelů žádají za takové selhání státu odškodnění. Tyto škody však nikdy neplatí ti, kteří je způsobili, nýbrž je prostřednictvím veřejných rozpočtů platí všichni občané. To znamená, že převážně ti, kteří za to nemohou. Proto vláda jako představitel všech občanů by neměla dovolit, aby z veřejných finančních prostředků měli větší užitek ti silní a velcí, kteří si dokážou svůj zájem prosadit na úkor neúměrně většího množství ostatních občanů.
