Snad žádná událost v posledních více než deseti letech od počátku obnovy kapitalismu v Čechách nerozdělila společnost více než v posledních šesti týdnech vedený boj v ČT. Stávající stav dovoluje s nadsázkou konstatovat, že proces „spontánní privatizace českou cestou“ se podařilo dočasně ukončit. Odbory a někteří zaměstnanci si dělají (vysílají) co chtějí, nikoho neuznávají a nechtějí ani za svou činnost nést ekonomickou zodpovědnost. Che Gevarové české politiky přespávající se vzbouřenými redaktory ve velínu zpravodajství společně dosáhli svého. Je zajímavé, že mezi „politiky v pyžamu“ byly i dvě manažerky, které řídili velké veřejnoprávní instituce (nemocnice). Musí dobře vědět jaké problémy jsou s řízením a především financováním takovýchto firem. Politikové, pokud budou chtít „odprivatizovat ČT“, budou muset přechodně zasahovat přímo do řízení ČT přinejmenším tím, že se budou spolupodílet na jmenování prozatímního ředitele, případně i dalších členů managementu.
Jaké kroky by měly následovat v ČT nyní. Předně by se měl provést forézní audit. Ale ani ten nemusí plně odhalit nedostatky případně rezervy v hospodaření ČT. Smlouvy totiž mohou být právně v pořádku ovšem podmínky, za kterých jsou služby či zboží nakupovány mohou být pro někoho velmi výhodné a pro někoho nevýhodné. Mělo by tedy dojít k odbornému posouzení obsahu všech smluv, kde by měly být zkontrolovány částky vyplacené za poskytované služby, zda-li tyto služby nebyly zhotovovány v zařízení ČT bez úhrady např. nájemného a nakonec nakupovány ČT od různých (tvůrčích) firem. Těžko obstojí argument některých umělců či producentů, že umělecká hodnota díla je jen těžko vyčíslitelná. Ve světě jsou známy případy, kdy i umělci se ucházejí o možnost vytvořit toto dílo na bázi grantů. Nevidím důvod proč by ČT granty nemohla vypisovat a rozdělovat tak prostředky získané od koncesionářů způsobem veřejného výběrového řízení. Už vůbec nevidím důvod proč by nemohly být obdobným způsobem realizovány ostatní běžné služby a nákupy.
Zvláštní kapitolou je poskytování reklamy ve veřejnoprávní televizi. Je sice pravda, že některé obdobné veřejnoprávní televize v zahraničí žijí i z poplatků za reklamu ovšem zkušenosti jsou rozdílné. Např. v Německu se příjmy za reklamu podílejí mezi 10 – 20 % celkových příjmů veřejnoprávních televizí (u nás cca 40 %). Na některých kanálech je reklama dokonce po určité hodině zakázána. Když se podíváme na ceník reklamy v ČT tak právě v době kdy je tato reklama v Německu zakázána jsou ceny za reklamu 30 vteřinového reklamního spotu nejvyšší a pohybují se od 200 do 250 tisíc korun. Zajímavé výsledky by mohla přinést analýza smluv při exkluzivním (monopolním) obstarávání reklamy pro ČT. Tuto službu pro ČT zabezpečuje společnost IP Praha, která byla v loňském roce přejmenována na ARBOmedia.net Praha spol. s r.o. Nevím co vedlo tehdejší představitele ČT k uzavření smlouvy o výhradním prodeji reklamního času ČT. Je ovšem fakt, že Ministerstvo financí povolilo založení podniku se zahraniční majetkovou účastí kam svůj vklad dala i Česká televize. Svůj podíl zde měla od roku 1991 a svůj majetkový vliv ztratila (proč) v roce 1993. Je smlouva s ARBOmedia.net Praha pro ČT opravdu tak výhodná?
Koncesionáře by mělo zajímat i to, kolik stojí výroba pořadů, jejichž „úspěšnost“ měřena sledovaností v polovině roku 2000 byla tristní a pohybovala se mezi 0,9 – 1,1 % z celkového počtu diváků nad 15 let. Netvrdím, že by musely být nutně zrušeny, ale náklady na jejich výrobu by se měly radikálně snížit.
Část současných i bývalých zaměstnanců tvrdí, že prvním krokem prozatímního ředitele (přezdívají mu sebevrah) by mělo být čtvrtinové snížení počtu pracovníků, čtvrtinový odprodej či pronájem (ne zdarma či téměř zdarma) nemovitého, ale i movitého majetku. U redakce zpravodajství a publicistiky by mělo jít až o poloviční snížení počtu pracovníků. Nevím jak dlouho by trvalo působení byť prozatímního ředitele, který by se pokusil o takováto řešení.
