Téměř po třech letech strávených ve vládních funkcích toho měl docent Pavel Mertlík dost a zvedl se z ministerského křesla k odchodu. Pro mnohé je to jistě dobrá zpráva. Paradoxně z ní mají asi největší radost jeho někteří ministerští kolegové. Pro jiné je to zpráva, která signalizuje řadu prohlubujících se hospodářských problémů, které samozřejmě není možné vyřešit kolektivisticko socialistickými chiméristickými přístupy.
Jako strážce státních peněz ministr Mertlík už pravděpodobně došel k závěru, že naplnění megalomanských předvolebních slibů socialistů není možné bez dalšího masivního zadlužování budoucích generací. Posledním hřebíčkem do jeho ministerské rakve mohlo být právě rozhodnutí o zrušení řízení na výběr poradce k privatizaci energetiky a plynárenství. Je potřeba se zmínit, že peníze zaplacené „poradenským“ společnostem mohou být zbytečně vyhozené. Daňoví poplatníci si přece platí i ministerské úředníky, kteří by měli mít dostatek odpovědnosti a znalostí k provedení privatizace. Mimochodem i u těchto zahraničních, často se říká renomovaných společností jsou zaměstnáváni čeští pracovníci, kteří mnohdy původně působili na ministerstvech či v privatizovaných firmách. Pokud by někdo namítal, že poradenské společnosti omezí možnost korupce, tak naopak se dá očekávat, že v honbě za získáním této lukrativní zakázky od státu je tu korupční prostředí připravováno. Kdoví, jestli náhodou i tento okamžik nesehrál právě tu poslední kapku, která vedla k přetečení poháru.
Pikantnost rezignaci Mertlíka dodává i odchod šéfa Fondu národního majetku Jiřího Havla a náměstka, který byl zodpovědný za privatizaci na Mertlíkově ministerstvu Jana Mládka. O složitosti vládnutí v Čechách se pan Mertlík přesvědčil dostatečně při prosazování privatizačních záměrů v několikerých střetech, především s ministrem Grégrem. Tady by mohlo platit přísloví „první vyhrání z kapsy vyhání“. Ministra Grégra porazil kdysi ve vládě se svou představou o fungování Revitalizační agentury, která měla pomoci významným tradičním českým podnikům. Revitalizační alias resuscitační agentura zklamala, nakonec to skončilo tak, že nebyla schopná resuscitovat ani sama sebe a daňové poplatníky to stálo víc jak čtvrt miliardy korun. Pak už Pavel Mertlík ve vládě neslavil téměř žádné oslnivé vítězství. Moc se nepovedla ani privatizace České spořitelny. Její čištění bylo dražší než výnos z prodeje. V době, kdy měl Mertlík ve vládě na starosti hospodářskou politiku, došlo k razantnímu zvýšení daňových nedoplatků. Ty činily při nástupu socialistů k vládě zhruba 77 miliard Kč, dnes je to více než 100 miliard Kč. Nutno ovšem podotknout, že v posledním roce se udržuje výše daňových nedoplatků zhruba kolem 100 miliard.
Katastrofálně se vyvíjí veřejné rozpočty. Pavel Mertlík za to nese zajisté část své politické zodpovědnosti, ale nemůže za všechno. Část růstu vnitřního zadlužení je dána činností předchozích vlád a především ČNB v letech 1990-99 (sanace špatných úvěrů, kdy selhal bankovní dohled). Část deficitu jde i na vrub socialistických představ o možnosti fungování sociálního státu. Možná si Pavel Mertlík uvědomil, že není schopný při stávajících pravidlech a výkonnosti české ekonomiky zabezpečit nepřekročení plánovaného deficitu státního rozpočtu pro letošní rok a možná se mu už bez politické podpory nechtělo připravovat rozpočet pro příští rok. Za největší omyl a chybu ministrování pana Mertlíka lze považovat poskytnutí neomezených státních záruk při přebírání Investiční a Poštovní banky jiným soukromým subjektem. S největší pravděpodobností právě tato kauza bude při hodnocení činnosti ministra Mertlíka v budoucnu nejvíce spojována s jeho jménem. Náklady na ni se ale projeví až dávno poté, co tato vláda odejde do historie.
