fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Konkurence se osvědčila

0

O míře konkurence v oblasti výroby a distribuce elektrické energie i orychlosti a postupu deregulačních opatření se vedou vášnivé diskuse.Autor se domnívá, že by se vládní regulace v této oblasti měla snížitna minimum.

Nepřirozená teorie monopolu

Teoretickou oporou monopolizace energetiky se stal koncept přirozenéhomonopolu, který tvrdí, že jeden výrobce dokáže daný produkt vyrobitlevněji než několik konkurujících si výrobců, neboť s rostoucím objememvýroby klesají průměrné náklady. Tento koncept se dnes ukazuje jakoneudržitelný a v řadě zemí byl nejen v teorii, ale i v praxi opuštěn.Proč?

1) V poslední době došlo k radikálnímu obratu ve vývoji faktoru zvanéhooptimální výkon elektrárny (optimal size plant), tedy výkon, při kterémjsou průměrné náklady minimální. Tento faktor se od časů Edisonovýchtrvale zvyšoval, až dosáhl zhruba 1000-1500MW díky jadernýmelektrárnám. Současný „hit“ elektrárenské technologie, kombinovanáplynová turbína, dosahuje ještě nižších nákladů, a to při optimálnímvýkonu pouhých 100-150MW! Tam, kde dříve nejlevněji uspokojila poptávkujedna obří jaderná elektrárna, zvládne tentýž úkol ještě levněji desetmalých plynových elektráren. To, že každou z nich může vlastnit někdojiný a navzájem si mohou konkurovat, je snad zřejmé.

2) Revoluce v telekomunikačních a informačních technologiích výrazněsnižuje náklady na koordinaci přenosové sítě, takže větší množstvívýrobců netvoří technickou překážku a není hrozbou pro spolehlivý chodsystému. (V USA dokonce nedávno padlo rozhodnutí o tom, že veškeréinformace potřebné pro koordinaci musí všichni majitelé rozvodnésoustavy a výrobci dávat k dispozici přes Internet). Výdobytkyinformační společnosti otevírají cestu konkurenci také tím, že umožňujíobchodovat s elektřinou podobným způsobem, jakým se obchoduje s akciemia „hmotnými“ komoditami na burzách.3) Asi nejdůležitější příčinou odklonu od monopolu je jeho samotnápodstata. Nikdy nebyly pochybnosti o tom, že monopol je třebaregulovat, ale funkční regulační systém, který by vedl ke„spravedlivým“ cenám při minimálních nákladech, se nalézt nepodařilo.Na celém světě převládl mechanismus, kdy státní orgán (u násMinisterstvo financí) vypočítá průměrné náklady a určí monopolnímuvýrobci (soukromému nebo státem vlastněnému) maximální cenu rovnouprůměrným nákladům plus přiměřenému zisku.

Kámen úrazu spočívá v tom, že takto regulovaný monopol nemá zásadnějšímotiv k držení nákladů na uzdě – ať jsou jakkoli vysoké, vždy budouuhrazeny. Výsledkem je trvalý růst regulovaných cen.

I dnes se většina ekonomů patrně shodne na tom, že distribuce a dojisté míry i přenos elektrické energie zůstávají přirozeným monopolem.Nikoli však výroba, která navíc má rozhodující vliv na konečnou cenu.Pravdou je, že existence většího množství navzájem soutěžících výrobcůzvyšuje náklady na koordinaci systému. Tato nevýhoda je ovšem bohatěpřevážena působením konkurence, která tvrdě nutí všechny výrobce kneustálému zvyšování efektivnosti a ze spotřebitele činí rovnoprávnéhopartnera v obchodním vztahu.

Britská zkušenost

Británie vytvořila konkurenční trh s elektřinou v roce 1991. Existujícístátní monopol ve výrobě byl rozdělen na tři společnosti, z nichž dvěbyly zprivatizovány. (Do třetí byly zahrnuty všechny britské jadernéelektrárny, neboť nikdo je nechtěl koupit.) Byl umožněn volný vstup doodvětví. Distribuce zůstala v rukou 12 regionálních monopolů (RECs),které byly rovněž zprivatizovány. Odpovědnost za přenosovou soustavu adispečink převzala společnost National Grid vlastněná regionálnímidistributory. Velkoobchodní cenu neurčuje regulátor, nýbrž trhorganizovaný jako centrální „burza“, kde se každou půlhodinu stanovujecena platná v danou půlhodinu následujícího dne.

Důležitým rysem britského systému je to, že vedle výroby, přenosu adistribuce existuje ještě nabídka, dalo by se říci dodávka elektřiny dodomu. Zcela deregulované firmy působící na tomto úseku obstarávajíelektřinu pro spotřebitele tím, že s nimi uzavírají dlouhodobékontrakty na dodávku elektřiny, kterou potom nakupují na centrálnímtrhu. Nesou tak i případná cenová rizika. Dodavatelem může být kdokoli,třeba i výrobce, který se rozhodne prodávat svoji energii bezzprostředkovatelů. Na začátku si pouze spotřebitelé s příkonem nad 1MWmohli svobodně zvolit svého dodavatele. Ostatní byli v této služběodkázáni na monopolní RECs. Postupně byl limit snížen na 100kW a odroku 1998 budou mít možnost volby všichni spotřebitelé, tedy idomácnosti. Na trhu se vyrojilo velké množství dodavatelů, kteří bojujío zákazníky cenovým podbízením a doplňkovými službami.

Přenos a distribuce zůstávají monopolizovány a cenově regulovány. Cenaúčtovaná dodavatelem tak skrývá několik složek: Cenu za energiisamotnou (tedy za výrobu) a poplatek přenosové a distribučníspolečnosti za její „transport“.

Volič hodnotí deregulaci podle toho, co se stane s cenou. V tomtoohledu si britská vláda nepočínala příliš chytře, neboť deregulace bylaspojena s privatizací a odbouráním dotací. Nemohlo následovat nicjiného než razantní skok směrem nahoru. Stalo se bohužel politickoumódou vinit za tento skok deregulaci jako takovou. Od nevyhnutelného„velkého třesku“ ale reálné ceny dlouhodobě klesají, a to zejména proty, kdo mají možnost volby dodavatele. (Vzácnou výjimkou je několiknejvětších průmyslových zákazníků, kteří v dobách státního monopolupožívali zvláštních výhod.) Hlavním faktorem tlačícím ceny dolů jsounoví výrobci, kteří budují nové, levnější kapacity. Ti už stlačilitržní podíl dvou dominantních výrobců vzniklých privatizací (NationalPower a Power Gen) ze 78% v roce 1990 na 60% v roce 1994. Potomkůmstátního monopolu nezbylo nic jiného, než přijmout firemní kulturutypickou pro konkurenční prostředí a razantně snižovat náklady:Produktivita práce v National Power vzrostla během pěti let o 74%!Nelze věřit, že podobný prostor ke snižování nákladů u nás neexistuje…

Jak na to jdou v USA

V žádné zemi nemá deregulace energetiky takový význam jako ve Spojenýchstátech, které představují jednu třetinu celosvětově vyrobenéelektřiny. Výchozí podmínky se liší od těch britských – typickým rysemamerické elektroenergetiky se staly soukromé společnosti, mající vevymezené oblasti monopol na výrobu, rozvod i distribuci. Jejich ceny,stejně jako investiční rozhodnutí a další aktivity, regulují nezávislékomise jednotlivých států Unie. Výsledek není překvapivý: Obrovskérozdíly mezi cenami jednotlivých monopolů, popírající ekonomickoulogiku, vydávají velmi poučné svědectví o proveditelnosti „optimálníregulace“.V Americe nedošlo k tomu, že by přišel osvícený Deregulátor, který byshora jedním dekretem rozbil přežilý monopolní systém. Jeho postupnýrozklad rozhýbaly a nadále ho popohánějí síly zevnitř. Vše se začaloodvíjet od zákona z roku 1978, který reagoval na ropnou krizi tím, žeumožnil existenci nezávislých výrobců, dodávajících elektřinu vyrobenouz alternativních zdrojů do sítě tradičních společností. Nikdo tehdynečekal, že tak během let vzniknou potenciální konkurenti tradičníchmonopolů, kteří budou vyvíjet tlak na razantnější deregulaci. K nim sepřidaly i ty tradiční monopoly, které mají relativně nízké náklady akonkurence pro ně znamená spíše příležitost než noční můru.

Vysoké ceny některých monopolů učinily z kogenerace lákavou alternativupro velké průmyslové spotřebitele, což se ukázalo jako mnohem účinnějšízbraň než pouhý politický tlak na snížení cen. Díky dokonalémupropojení systémů jednotlivých elektrárenských společností se postupněrozvinul „velkoobchodní“ trh s elektřinou, který byl v zásaděderegulován. Téměř kdokoli dnes může postavit elektrárnu a smluvnědodávat elektřinu velkoobchodním odběratelům. Jedinou podstatnouregulací tohoto trhu je federální nařízení, že všechny společnostivlastnící přenosovou soustavu ji musí otevřít pro uskutečnění všechvelkoobchodních transakcí, i když se jich samy neúčastní.

Bylo jen otázkou času, kdy konkurenční prostředí sestoupí až kekonečnému spotřebiteli. A není divu, že k tomu došlo tam, kde jeelektřina nejdražší. V prosinci 1995 přijala regulační komise státuKalifornie rozhodnutí, které umožní všem spotřebitelům, aby si od roku1998 zvolili svého dodavatele energie. Na jaře letošního roku bylapřijata podobná opatření Kongresem státu New Hampshire a komisemi státůNew York a Massachusetts. Deregulaci připravuje i většina zbývajícíchstátů. Stojí za zmínku, že v případě New Yorku a Massachusettsu bylotradičním monopolům nařízeno, aby převedly své rozvodné a distribučnísystémy na oddělené firmy, aby nemohly diskriminovat konkurenčnívýrobce.

Přestože na konečné výsledky si budeme muset ještě pár let počkat, jiždnes dávají zúčastněné strany svým chováním najevo, že očekávají jenjedno: prudký pokles cen. V New Hampshire začala reklamní kampaň acenová válka ihned poté, co byl přijat deregulační zákon. Ještě více obudoucích cenách vypovídá fenomén „stranded costs“ – doslova nákladyuvízlé na mělčině. Řada monopolů v minulosti investovala do nákladnýchelektráren, jejichž návratnost byla zajištěna regulovanou (tj. vysokou)cenou. Miliony dolarů, které tyto neefektivní monopoly prolobovaly naodvrácení deregulace, nesvědčí o ničem jiném, než že tržní cena budemnohem nižší, než cena garantovaná regulátory. U některých se jedná ohrozbu finančního zhroucení, což je i v ostatních odvětvích způsob,jakým trhy „odměňují“ neefektivnost.

Ohrožené monopoly bojující proti deregulaci si mohou na účet úspěchůzapsat pouze zpomalení celého procesu. Zastavit cestu konkurenci, kterápodle některých studií sníží ceny až o 43 procent (!), však nemohly.Zisky spotřebitelů jsou v tomto případě příliš lákavé. Rovněž šance naposílení konkurenceschopnosti americké ekonomiky zlevněním tohotoklíčového vstupu je nesporným politickým faktorem na straně konkurence.

Další země

Vůbec prvním průkopníkem deregulace bylo Chile, kde privatizace spolu suvolněním konkurence ve výrobě proběhla na počátku osmdesátých let. Trhs elektřinou byl nedávno uvolněn v Argentině. Časté výpady v dodávceelektřiny se staly minulostí, zatímco ceny šly dolů. Britským modeleminspirovaný proces právě probíhá v Austrálii a na Novém Zélandu. PokusyBruselu dát alespoň velkým evropským spotřebitelům možnost volbydodavatele energie jsou zatím úspěšně blokovány jižními státy s Franciív čele. Francouzská vláda zřejmě dobře ví, co by to znamenalo propřezaměstnaný státní monopol Electricité de France.

Inspirace pro Českou republiku

Jistě netrpíme specifiky, díky kterým by konkurence ve výrobě elektřinynemohla technicky fungovat stejně dobře jako v jiných zemích a vdlouhém období by nevedla k nižším cenám než stávající monopol. Výchozípodmínky jsou ovšem mírně řečeno nepříznivé.

Jednak je zde otázka, nakolik regulované ceny pokrývají skutečné(jakkoli neefektivně vynakládané) náklady, zejména ekologické.Nejproblematičtějším rysem naší regulace jsou pak nižší ceny prodomácnosti než pro průmysl, což je zřejmě světová rarita. Razantnídemonopolizace by možná zvedla ceny jako takové a rozhodně by okamžitěodstranila tuto křížovou dotaci. I když by ceny potom zřejměnásledovaly britský příklad, voličům zůstane v paměti počáteční šok.Deregulace zatím není něco, na čem lze u nás dalo politicky vydělat.

Optimismus lze čerpat z americké zkušenosti – sebederegulace zevnitř.Není třeba vymýšlet geniální konstrukce, vytvářející optimálnístrukturu elektroenergetického odvětví. Stačí, když se do nehybnéhoprostředí vnese „rušivý prvek“, alternativa k monopolu (v USA to bylinezávislí výrobci, u nás vypadají nadějně dovozy energie různýmisubjekty), ze kterého postupně vyroste zárodek budoucí konkurence. Tasi cestu k úplné deregulaci proklestí sama.

Sdílej

O Autorovi

mm

Institut liberálních studií je český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..