Reforma nesmí zůstat stát na půli cesty

Ačkoliv se to může zdát jako nemístný optimismus, je možné, že právěsoučasná mírně chaotická situace může vytvořit příznivé prostředí prohlubší zamyšlení, jak dál v ekonomické reformě. Již nyní můžeme vidětněkolik základních myšlenkových proudů. Ten pravděpodobně nejvíceslyšitelný zastává názor, že stupeň liberalizace je příliš vysoký a žejsou to právě „nespoutané tržní síly“, které způsobily pády menšíchbank, že právě ony vytvářejí napětí na trhu se zemědělskými výrobky.Mezi politiky podstatně méně populární je opačný názor, kterýzdůrazňuje, že řada problémů v ekonomice vzniká právě proto, že státníingerence je stále ještě příliš vysoká. Stát stále vlastní podstatnépodíly v nejdůležitějších firmách, určuje stále příliš mnoho cen,komplikuje vstup soukromých firem do řady odvětví a snaží se některésegmenty trhu svázat tuhou regulací. Ten to spor je samozřejmě věčný aani nám se ho nepodaří vyřešit s konečnou platností. Pokud však má jíto střet koncepcí, ne o souboj dvou zamlžených a vzájemně seproplétajících politických slepenců, pak je potřeba formulovat aobhájit alespoň střednědobou vizi našich představ a strategii, která bynás k tomuto cíli mohla dovést. Levice nabízí jako svou vizi zachovánísoučasného stavu, možná s menšími korekcemi směrem zpět v některýchjednotlivostech. Liberální pravice se zdá být zaskočena a veškerou svouenergii spotřebovává na ochranu dobytých pozic. V české ekonomice sevšak, podle mého názoru, nabízejí přinejmenším tři oblasti, v kterýchje možno okamžitě a jasně formulovat liberální program nabízející všemobyvatelům zlepšení jejich životních perspektiv. V první řadě jde orazantní reformu bankovního sektoru. Jejípotřeba nevyplývá ani tak zvývoje posledního měsíce, jako spíše z dlouhodobějších tendencí.Především je nutné oddělit komerční a investiční bankovnictví. Nikomujinému než velkým českým bankám nemůže vyhovovat stávající systém, kdybanky úvěrují podniky, jejichž řízení kontrolují přes své investičnífondy. Zároveň je třeba vyčlenit bankovní dozor z České národní banky akapitálový dozor z ministerstva financí do nové, nezávislé institucevybavené skutečně citelnými nástroji kontroly. Hlavními přednostmioddělení komerčního a investičního bankovnictví jsou vyšší efektivnostbankovních úvěrů a ochrana drobných střadatelů před neúspěšnýmiinvestičními aktivitami komerčních bank. Úspory bychom již nesvěřovaliinstitucím, které jsou schopné vygenerovat špatnými úvěry spřátelenýmfirmám ztrátu 12 miliard korun.Následná privatizace bankovních domů užby byla jen logickým završením liberalizačního procesu. Druhou oblastíje důkladná změna přístupu státu k tzv. síťovým odvětvím (jde o rozvodyelektřiny, plynu, vody, telekomunikace a poštovní služby). Je nutnéznemožnit monopolní praktiky velkých distribučních společností.Pokud mánapříklad ČEZ kontrolu nad distribucí, těž ko bude chtít nakupovatelektřinu od někoho jiného a nebude mít ani zájem na rozvojikonkurenčních zdrojů elektřiny. Stejně tak je nutné umožnit vstupsoukromých společností zabývajících se distribucí plynu či vody. Stejnějako je Telecom povinen zprostředkovávat hovory pocházející od jinýchtelekomunikačních společností, tak je potřeba přinutit plynárenské ajiné společnosti, aby napojily malé soukromé firmy na svoje sítě. Akoneckonců, proč musí být Česká pošta státním podnikem s monopolem nadopravu běžných zásilek? Například v Holandsku se státní pošta postupněprivatizuje, opět při dodržování jasných pravidel. Po těchtodemonopolizačních krocích bude možno bez obav plně uvolnit ceny vtěchto odvětvích.Poslední oblastí, kde je možné a nutné přijít sliberální alternativou, je oblast důchodového zabezpečení. Nejenže seblížíme okamžiku prudkého nárůstu počtu důchodců, ale reformadůchodového zabezpečení může výrazně zlepšit i fungování doposud velmidýchavičného kapitálového trhu. Pokud bychom postupně začali přecházetna systém soukromých úspor, pak by do soukromých penzijních fondů mohlopřitékat až 60 miliard korun ročně a zároveň by se snížilo přímé daňovézatížení obyvatel. To by mělo blahodárný vliv na úrokové míry aspolečně s demonopolizací bankovního sektoru by to i podstatněusnadnilo přístup malých a začínajících podniků ke kapitálu. Zdravýrůst české ekonomiky by tak byl dlouhodobě posílen. Tři uvedenéreformní návrhy nepředstavují žádnou novinku. Stále však chybí ucelenýprogram, který by jasně formuloval celý balík liberalizačních opatření.Je jasné, že tyto reformy neslibují tak spektakulární ohlas jakonapříklad kuponová privatizace, ale jdou ke kořeni problému a mohoupodstatně zvýšit efektivitu na mikroekonomické úrovni, tedy tam, kdeještě zaostáváme. Vhodná a přesvědčivá prezentace liberalizačníchopatření by pak mohla vytvořit základnu pro skutečně koncepční azásadní diskusi o směřování české ekonomiky v budoucnosti.