V posledních dvou měsících se veřejnost zajímala především o to jak to na politické scéně dopadne s volbou prezidenta. Ta se ukázala být poměrně dramatickou a pro mnohé skončila zcela jinak než očekávali. Zdálo by se, že po nastolení prezidenta nastane období, kdy vláda bude konečně pracovat na problémech, které ve svém prohlášení slíbila vyřešit. Kdo si myslel, že nastane klid na tuto koncepční práci, tak se asi hluboce mýlil. Něco o situaci ve vládní koalici signalizovalo už to, že se jim třikrát nepodařilo prosadit za prezidenta svého vlastního kandidáta a to i přesto, že v Senátu disponoval podstatně více hlasy než kandidát, který se nakonec stal prezidentem. Kdo z koaličních poslanců podpořil nového prezidenta je jen spekulace, protože volební lístky jsou zničeny a prezident je zvolen. Nyní se k jeho volbě bude možná hlásit víc poslanců a senátorů než kolik získal hlasů a někteří zase jeho volbu nepřiznají. Jasné je to, že nového prezidenta nevolili jenom poslanci ODS, ale přidali se k nim i další opoziční, tzn. komunisté, a nepochybně i mnozí poslanci vládních stran. Ať už rozhodující hlasy dodaly lidovci či samotní sociální demokraté, je nepochybné, že v těchto stranách začíná vrcholit boj o moc.
Složitá situace je u sociálních demokratů. Možná právě proto Vladimír Špidla požádal o to, aby došlo k hlasování o důvěře vládě. To by za jistých okolností mohlo přinést překvapivé výsledky, ale protože se hlasuje veřejně, spoléhá se současný premiér na to, že strach bude silnější než protest proti jeho způsobu řízení vlády. Navíc, když si to každý nakonec spočítá, tak zatím není zájem žádné současné parlamentní strany, aby došlo k předčasným volbách. Nedůvěru vládě tak za jistých okolností vyjádří asi pouze poslanci ODS a možná někteří z KSČM. Ale ani těm se tak nebude chtít činit. Jednak samotní poslanci by mohli přijít o své „teplé“ posty, protože nikomu není zaručeno místo na volitelném pořadí v případných předčasných volbách. Dále pak se ukazuje, že průběh hospodářského cyklu se opět svažuje směrem k oslabení české ekonomiky, což se projeví i v dalších negativních jevech a čím později by k předčasným volbám došlo, tím lépe pro samotnou opoziční stranu ODS.
KSČM může jen těžko počítat s tím, že po minulých zkušenostech by voliči zanedbali svou účast u voleb a že by si své postavení v Poslanecké sněmovně ještě vylepšila. US je nyní pod prahem volitelnosti a pokud by se v případě předčasných voleb dostala do Parlamentu, tak by to byl malý zázrak.
Nejsložitější problém je u ČSSD. Zdá se, že po volbě prezidenta trpí jednotlivé frakce frustrací. Současný premiér se úporně snaží zadupat do země svého premiérského předchůdce. To se mu sice doposud daří, ale zatím vždy ještě „vyraší nějaký další výhonek“ této skupiny, která oživí jejich postavení. A tak se premiér Špidla uchýlil ke kroku, který nemusel dělat, a který mu za jistých okolností může „zlomit vaz“. Zatím se zdá, že v Poslanecké sněmovně převažuje skupina poslanců, kteří stojí za premiérem. Analytikové si už všimli, že není celistvá a drolí se na další podskupiny. A tak se může stát, že tzv. mladočeši se postaví proti staročechům, ale nebudou jednotní a bude tu najednou další skupina, která bude hájit své mocenské zájmy a pozice. A byť je bývalý předseda strany a vlády na Vysočině a ztratil motivaci v podobě získat prezidentský stolec v přímé volbě, opětovně vzkazuje, že vládnout se musí umět. Premiér Špidla „hozenou rukavici“ zvedl a buď se mu podaří „výhonky“ zemanovců úplně zadupat do země a nebo to může jemu a jeho příznivcům přinést vážné problémy nejen v pozici premiéra, ale i v samotné straně. Vše bude tedy záležet na tom jaké seskupení delegátů bude mít sjezd sociální demokracie, kteří budou rozhodovat zprostředkovaně o osudu Špidlova kabinetu, ať už důvěru příští týden dostane nebo ne. Kdo ví kolik si jich bude přát, aby přišlo „vysvobození“ z Vysočiny v podobě staronového premiéra Zemana, který tomu dnešnímu bude chtít ukázat, že „vládnout se musí umět“.
