V České republice se již několik let mezi odbornou veřejností hovoří o nezbytnosti provedení reformy veřejných financí. Po letech zasouvání tohoto problému pod koberec konečně začal vznikat materiál, který by jasně pojmenoval stávající problémy v této oblasti. Skryté zadlužování, které započalo v polovině devadesátých let, nabralo rychlost smrtící spirály a stalo se otevřeným po převzetí výkonné moci socialistickými vládami. Stav veřejných financí a tempo vnitřního zadlužování českého hospodářství je tak nejpalčivějším ekonomickým problémem země.
Co tedy chybí k nápravě veřejných financí? Je to politická odvaha a rozhodnost. Ano, politikové musí přijít a říci: pokud bude pokračovat současný stav, tak úrovní zadluženosti na tom budeme na konci tohoto volebního období jen o něco lépe než například Německo, ale hůře než třeba Velká Británie, Finsko, Dánsko, Lucembursko či Irsko. Je zapotřebí přijít s tak nepopulárními opatřeními jako jsou škrty v oblasti sociálního zabezpečení. Ti, kteří sociální dávky nepotřebují, je dostávat nebudou. Je zapotřebí odtroubit populistickým slibům o zavedení plošných přídavků na děti. Je potřeba se podívat svým voličům do očí, říci ano, my jsme Vám lhali. Nebo alespoň přiznat, my jsme se mýlili, růst ekonomiky není takový, aby nás mohl opravňovat k tomu, udržovat či zvyšovat všechny dávky, které jsme Vám slibovali.
I když materiál, který připravilo Ministerstvo financí k problematice veřejných financí, je pravděpodobně nejkomplexnějším pohledem na současnou krizi v této oblasti, zdaleka neobsahuje návrhy v potřebné šíři a hlavně v potřebné výši. Vedle škrtů sociálních dávek tzv. nepotřebným či méně potřebným (zamezení zneužívání těchto dávek) musí materiál obsahovat nezbytné škrty na neproduktivní činnosti a přímo plýtvání veřejnými zdroji. Nezbytné bude tedy provést celkovou inventuru výdajů státního rozpočtu. S tím souvisí nutnost připravit nová pravidla sestavování rozpočtu a vypracovat jednoduchá, lehce kontrolovatelná pravidla toku finančních prostředků do všech úrovní státní správy. To je to, co bylo podceněno při reformě územní správy ze strany Ministerstva vnitra, a proto reforma není úspěšná. Měly by být zrušeny daně, jejichž výnosnost je nízká a administrativa s výběrem těchto daní spojená příliš nákladná. V neposlední řadě by měla být dopracována nová pravidla rozpočtového určení daní. To znamená co a kolik z které daně poplyne do rozpočtu obcí, kolik do rozpočtu krajů a kolik zůstane pro centrální vládu.
Myslím si, že řada ministerských úředníků má poměrně jasnou představu, jak by celý nový systém měl nebo mohl fungovat. Bohužel chybí politická vůle. Materiál, který byl již ve vládě jednou předložen, byl zpochybňován resortními ministry a premiér neměl tu odvahu, aby bouchl do stolu a řekl, tak tady od toho se odpíchneme a začneme pracovat. Místo toho se svolávají stále nové a nové schůzky k jednání, které byly následně z důvodu jiných problémů spojených s politickými hrátkami uvnitř ČSSD odvolány. V řešení problému veřejných financí se dopředu nepostoupilo. Možná také proto, že ve vládě není ani jeden ekonom. Dnes je již zřejmé, že do června, kdy se připravují podklady pro schválení rozpočtu roku 2004, se jen těžko co vyřeší a změní. Legislativní normy, které by umožnily reformu veřejných financí, tak nebudou přijaty s největší pravděpodobností ani do konce roku. Tím se odsouvá jejich možné použití až pro přípravu rozpočtu na rok 2005. Jenže rok 2005 je již na konci politického cyklu, kdy se chystají volby v roce 2006. A právě do tohoto období by pak spadala některá nezbytná nepopulární opatření spojovaná s reformou veřejných financí. A tak se zdá, že tato vláda se s největší pravděpodobností verbálně přihlásí k nutnosti provedení reformy, ale bude spíše hrát mrtvého brouka, resp. bude nerozhodná. Možná si říká, že se jí vyplatí risknout, nic nedělat a spoléhat se na to, jak se u nás říká, „po nás potopa“. Ukazuje se, že na naší politické scéně chybí politici, možná „sebevrahové“, kteří by byli schopni provést i nepopulární opatření a zabránit tak negativnímu vývoji veřejných financí v budoucnosti. Nebo si politikové říkají: „z cizího krev neteče a erár to nějak vydrží“.
