Bez dodatečné poptávky generované studenou válkou se řítíme do dalšíkrize z nadvýroby, která vyvolá problémy postihující milionové masylidí na celém světě. Tomu lze zabránit pouze posílením globálníhořízení ekonomiky vykonávaným vládami států a nejlépe sdruženími států.Hospodářská stabilita produkovaná bipolaritou světa a zbrojením námumožnila hrát si chvíli na liberalismus (vlády Margaret Thatcherové aRonalda Reagana), ale nyní je třeba vrátit se k odpovědné hospodářsképolitice. Přibližně toto je poselství článku Stanislava Heczka vEkonomu 41.
Velká deprese 30. let jako zdroj poučení
Heczkova interpretace velké deprese 30. let a událostí předcházejícíchje mylná, což je v podstatě postačující důvod k odmítnutí většinyzávěrů vyvozených v článku, neboť ty z této interpretace vycházejí. Jezcela nesmyslné prohlašovat liberální hospodářskou politiku za původcekrize. Jejím pravým důvodem byly snahy centrálních měnových autorit ovyužívání nově objevených nástrojů aktivní měnové politiky a jejichneadekvátní reakce na počátku deprese, která způsobila jejíbezprecedentní hloubku a délku se všemi průvodními jevy jako je vysokánezaměstnanost, bída a vzájemně se zničující celní válka. Mylnáinterpretace příčin deprese zároveň opět dopřála sluchu zastáncůmteorií nevyhnutelnosti hlubokých krizí jako charakteristického rysukapitalismu laissez-faire a obhájcům zásahů státu jako nástrojevyrovnání nabídky s poptávku. Obojí argumentace je ale fundamentálněchybná.
Poválečná vlna intervencionismu
Světová válka přinesla válečné plánování, centralizaci a také vznikprvních mezinárodních institucí, které měly dohlížet na stabilitusvětového hospodářství (konference v Bretton-Woods dala vzniknout MMF aSvětové bance). Víra v účinnost státního přerozdělování a stimulacepoptávky vydržela mnohým několik desetiletí až do samého krachu celététo politiky (některé však ani to nepřesvědčilo: Heczko – „zbytnostkeynesiánských zásahů vyplývala z toho, že nebylo [dále] nutno poptávkupovzbuzovat, protože faktory poptávky byly dány bipolárností světa“).Konec směnitelnosti dolaru za zlato ukončil smysl existenceMezinárodního měnového fondu, inflace doprovázená vysokounezaměstnaností ukázala pravý výsledek aktivní vládní rozpočtovépolitiky a uvolněné měnové politiky centrálních bank. Nastal časvykázat vládu z některých aktivit, které jí nepřísluší. Tuto situacipopisuje Stanislav Heczko následovně: „Teorie liberalismu se staladominantní v sedmdesátých a osmdesátých letech, protože pro ni bylypříznivé podmínky.“ To je téměř pravdivé, ale ne v kontextu, jakpopisuje Heczko. Příznivost podmínek v žádném případě nevyplývala zexistence zabezpečené poptávky prostřednictvím výdajů na zbrojení, alez neúspěchu vládních intervencionistických politik. A navíc jistéliberalizační kroky provedené v Británii nebo USA sloužily spíše jakozdroj inspirace, než jako převrácení trendů v nárůstu penězpřerozdělovaných vládami.
Evropská unie, EURO a liberalismus
Stanislav Heczko se pozastavuje nad tvrzením Jiřího Schwarze, žeglobalizace omezuje schopnost států provádět účinnou měnovou politiku aklade si otázku, zda se totéž nedotkne Evropské unie. Naštěstí volnásměnitelnost měn a z ní vyplývající volnost pohybu kapitálu bránícentrálním bankám provádět výraznou aktivní politiku a manipulovatneomezeně úrokovými měrami. Táže-li se Stanislav Heczko, zda bude mocievropská centrální banka vykonávat zdravou měnovou politiku, takodpověď zní ano. K vyvarování se inflačního tištění peněz není potřebapříliš velké aktivity, spíše naopak. Otázkou ovšem zůstává, jestlidůvodem zavádění EURO je udržování měnové stability. Mnoho autorůhovoří o blahodárných vlivech společné měny, o snížení transakčníchnákladů apod. Najdou se ovšem i takoví, kteří hovoří o výhodnostikonkurence mezi evropskými měnami a na historickém vývoji centrálníhobankovnictví ilustrují zcela jiný příběh. Státům se nejprve podařiloeliminovat konkurenci soukromých emisí peněz. Ustavení jediné měny jakozákonného platidla, zmonopolizování tohoto sektoru zřízením centrálníchbank a opuštění kovových standardů následně vedlo k množství dřívenevídaných inflací a hyperinflací po celém světě, které byly produktemcentrálních bank a které ožebračily masy lidí (o kterých mluví Heczko).Mezinárodní pohyb kapitálu, otevření ekonomik a možnost zajištění seproti inflaci sebralo centrálním bankám (vládám) tento zdroj příjmů zprováděné inflace. V současné době dochází v souvislosti se zavedenímEURO k eliminaci konkurujících si evropských měn (monopolizacievropského měnového trhu) a ke kartelizaci světového měnového trhu(vedle amerického dolaru a jenu zůstává pouze EURO jako 3. hlavní měnaza předpokladu, že se podaří přimět Británii jej akceptovat). Papírovýměnový standard spolu s omezenou konkurencí mezi měnami nedává přílišoptimismu do budoucnosti, neboť se ztrácí jedna z posledních pojistekpůsobících proti inflační emisi peněz.
V některých oblastech ekonomiky podléhající společným politikách EU jižvidíme první výsledky. Ex-ante harmonizace prováděná EU sice možnásníží transakční náklady, to ovšem není to, co by mohlo odstranitpříčiny evropských potíží. Vysoké daně a štědrý sociální systém je zestrany EU doplněn o boj proti daňové konkurenci (začíná se hovořit o„daňovém dumpingu“!!!) zemí, které vysokými daněmi nechtějí přivoditproblémy svému podnikatelskému sektoru (viz případ Irska -EKONOM 41-,které je nuceno do roku 2005 resp. 2010 harmonizovat (rozuměj zvýšit)své sazby daně z příjmu právnických osob ze současných „neférových“10%).
Trh je svoboda volby
Stanislav Heczko uvádí dlouhou řadu problémů, které prý trh nedokážeřešit a kde je proto nutný zásah globální autority – vlády. Dochází námprý suroviny, voda, energie a svět sužuje chudoba. Je udivující, žeekonom Heczko může dojít k takovému závěru. Obavy z úplného vyčerpánízásob surovin ukazují naprosté nepochopení fungování cenovéhomechanismu a procesu volné tvorby cen, jehož základním atributem jeocenění vzácnosti zdrojů. V historii nalezneme stovky podobnýchkatastrofických vizí, které se jedna po druhé nenaplňují. Kreativitasoukromého podnikání za předpokladu fungování volného cenovéhomechanismu vždy problém „řešila“. Ekonomika není totiž statický systém,což ovšem Heczko skrze své vnímání světa přes všeobecné rovnováhy amakroekonomické agregáty nevidí.Problém chudoby je jedním z dalších argumentů, kterým by spíše měliargumentovat zastánci svobodného trhu, neboť chudoba a pomalý nebožádný hospodářský rozvoj jsou neblahým následkem vládníhointervencionismu, přerozdělování (viz Index ekonomické svobody,Economic Freedom Network 1997), pokusů o aplikaci kolektivistickýchideologií a z toho vznikajících (občanských) válek a politického útlakunebo inflací vyvolaných centrálními bankami, jak již bylo uvedeno výše.
Svobodný trh nevzniká specielně proto, aby řešil globální problémy. Trhje pouhým nástrojem, který ke svému fungování vyžaduje svobodu volby,neboť je založen na svobodné směně. Jeden svobodně nabízí, druhýpoptává. Dojde-li ke směně, oba získávají. Trh neselhává, neboťsvobodná směna neselhává. Nutí-li stát jednotlivce ke směně, kterou byjinak neuskutečnili, pak minimálně jeden z nich tratí. To je skutečnépopření principu svobodné směny, tj. selhání (otázkou zůstává čí).
Sílu liberálních myšlenek nelze posuzovat podle toho, jaká je okamžitákonstelace politických sil nebo rétorika čelních vládníchpředstavitelů. Jak je vidět z článku Stanislava Heczka přes všechnyrádoby moderní argumenty o „nové úloze státu“, globalizaci, unikátnostisoučasného období po konci studené války se jedná o standardníargumenty, které nalézáme u kolektivistických ekonomů nejen v tomtonebo minulém století, ale i dříve. Proto i základní protiargumenty bymohly být téměř opsány z knih starých mnoho desetiletí. Bylo by asiužitečnější, aby se příště Stanislav Heczko vymanil ze zajetíargumentace vágními makroagregáty v duchu mylných myšlenkových směrů aekonomických doktrín a soustředil se více na diskusi o podstatěekonomických a společenských zákonitostí. Na úplný závěr bych rádpodotkl, že můj spánek je klidný, neboť další krize z nadvýroby, a toani v současném globálním sousedství, se neobjeví.
