Zavedení vízové povinnosti pro obyvatele zemí jihovýchodní Evropy, okterém zcela vážně uvažuje Ministerstvo vnitra, je dalším krokem kuzavírání naší země před okolním světem a hrubým zásahem do našísvobody. Jedná se o krátkozraké rozhodnutí, kterým se státní úřady (a vtomto případě policie) snaží na úkor všech ostatních zakrýt svouneschopnost při řešení problémů, který volný pohyb osob přináší.Chci-li nyní jako český občan zaměstnat např. ukrajinského dělníka,intelektuála nebo učitele, musím se nejprve dotázat úředníka, nemá-liněkoho „od nás“. Nezeptám-li se, jsme oba kriminalizováni. Vláda miústy svého úředníka říká: „Ukrajinci nám Čechům kradou práci. Vašesvobodné rozhodnutí uzavřít s nimi pracovní smlouvu (o které si mylněmyslíte, že je pro vás výhodná) nás – prodlouženou ruku státu -nezajímá. Nejprve jsou na řadě Češi.“
Procedury, při kterých jsou lidé rozdělováni na Čechy a ne-Čechypovažuji za projev arogance státní moci, za postupy nanejvýšponižující, nehledě na jejich zcela mylné ekonomické „zdůvodnění“,které bere v úvahu pouze rozdělování současného bohatství a ponechávástranou jeho vytváření. Státní moc zasahuje do záležitosti, do kterézasahovat vůbec nemá – dobrovolné směny mezi dvěma jednotlivci bezvlivu (uvalení nákladů) na nějakou třetí stranu. Jeden práci nabízí,druhý ji hledá, je sjednána cena, za kterou se obchod uskuteční.Neexistuje zde ani tak často zmiňovaná asymetrie informací, která promnohé zavdává příčinu státní intervence. Přítomnost bdělého okaúředníka zde není vůbec potřeba. Pronikání cizinců na prací, která jemnohdy jediným zdrojem obživy pro jejich rodiny a kterou nemohouvykonávat legálně, neboť jim úřady nevydávají pracovní povolení, má býtnyní učiněna přítrž. Současná praxe má být ještě vylepšena tím, že se„můj“ Ukrajinec bude muset dotázat úředníka, zda mu český stát laskavědovolí vůbec překročit své hranice, zda jeho samotná fyzická přítomnostnení Českou republikou vnímána jako ofensivní či nepřátelský akt.Přitom se jej úředník zeptá, není-li napojen na nějakou teroristickouorganizaci či zda nepřijel spáchat nějaký zločin. Když se občan (předempodezíraný z nějaké nekalé činnosti!) nepřizná a odpoví že ne,zaznamená se „pouze“ kam, ke komu a proč jede, co a s kým tam budedělat, jako ne-Čech bude muset předložit zvací dopis od nějakého Čechaa úředník jej za patřičný obnos vpustí do naší malebné země.
Administrativní překážky volnému pohybu osob doplněné povolenímipracovat (!), neznamenají nic jiného než hlásání hesla „Čechy Čechům“,což z úst představitelů vlády, popřípadě ministerstev vnitra nebosociálních věcí zní poněkud podivně. Alespoň se ovšem zčástivysvětluje, odkud tito lidé čerpají svůj myšlenkový potenciál.
Bohužel (samozřejmě!?) takovéto zacházení s cizinci je běžnou praxí vmnoha zemích světa, Evropskou unii nevyjímaje. To ovšem nevypovídá nico správnosti takového konání. Představitelé České republiky velicerychle zapomněli na naši vlastní zkušenosti s vízovou povinností, kteráznepříjemňovala život tisíců našich obyvatel ještě před několika málolety. Nyní chceme obdobnými byrokratickými procedurami obtěžovat tisícelidí na východ od našich hranic. Začleňujeme se tím do „pevnostiEvropa“, kterou tímto pomáháme spolubudovat, vstupujeme do „Evropy“,kde pod záminkou ochrany civilizačních euroatlantických hodnot vládyspolu s militantními odborovými svazy hrají své strategické hry na úkorvětšiny obyvatel uvnitř tohoto společenství, všech obyvatel okolníchzemí a ke škodě myšlenek svobody člověka obzvlášť.
Při posuzování každého opatření vlády je nutné vidět jeho skutečnémotivy a dlouhodobé dopady. V ekonomice probíhají i věci, které nejsouvidět na první pohled. Svobodný pohyb osob podobně jako volný pohybkapitálu či volný obchod jsou procesy, které přes svůj krátkodoběnepříjemný dopad na určité skupiny obyvatel přinášejí dlouhodobýprospěch a prosperitu. Zavádění vízové povinnosti, udělování pracovníchpovolení, kvóty na dovoz jablek nebo neúplná směnitelnost měny jsou nadruhé straně příklady naší krátkozrakosti a příčiny ztrát v dlouhémobdobí. Řídíme-li se ovšem známým Keynesovým výrokem „v dlouhém obdobíjsme všichni mrtvi“, pak jednáme poměrně konzistentně.
