Česká ekonomika sklízí plody hospodářských politik tzv. pravicovýchvlád, kterým předsedal Václav Klaus, jenž šířil po celém světě chiméru,že on je jako jediný předseda vlády skutečným klasickým liberálem a žecelá vláda uskutečňuje radikální hospodářskou reformu, která jesrovnatelná (ne-li důslednější) s nejúspěšnějšími hospodářskýmireformami, které na této planetě proběhly v tomto století. Citovalreformní desatero úspěšného novozélandského reformátora RogeraDouglase, udivoval členy Mont Pelerin Society (společnosti světovýchklasických liberálů) vypočítáváním svých reformních kroků, přirovnávalčeský vývoj k německému hospodářskému zázraku. Bohužel u nás docházípřesně k tomu, před čím strůjce německého hospodářského zázraku LudwigErhard varoval: „V nedávné době jsem byl často znepokojen mocnýmvoláním po kolektivní bezpečnosti v sociální sféře…. Jestliže tatománie vyroste, sklouzneme do sociálního pořádku, v němž každý bude mítruku v kapse druhého.“ Podobně jako západní Evropa ocitá se i českáekonomika v tzv. pasti blahobytu, s jedinou výjimkou – česká společnostsi kvůli „liberální“ vládě nestihla blahobytu příliš užít. A tak se„pravicovým“ politikům podařilo v Čechách zdiskreditovat na politickémkolbišti tradiční pravicové ctnosti – jako je úcta k soukromémumajetku, z čehož vyplývá snaha o snižování role státu v ekonomice – aučinilo tyto politiky téměř k nerozeznání od „levicových“ politikůvětšiny ostatních stran. Pravo-levé dělení politického spektra jižovšem v mnoha jiných zemích nemá tu vypovídací schopnost, kterou kdysimělo, a tak se nám zásluhou minulých vlád alespoň zkrátil čas, po kterýjsme si mohli myslet, že zájmy a cíle politiků různých stran jsourůzné. Problém je ale v tom, že se minulým vládním garniturám v čele sVáclavem Klausem podařilo zdiskreditovat celé liberální učení (a z něhovyplývající hospodářsko-politická doporučení), neboť těmito myšlenkamiospravedlňovali nejhorší myslitelná etatistická a kolektivistickáopatření, ke kterým se vláda kvůli zachovávání jisté velikosti poměruněkterých pofiderních makroekonomických veličin uchylovala. Znamenaloto, že vláda přestala vykonávat politiku zakotvenou v nějakéideologické doktríně (privatizovat je dobré, restituce jsou správnésamy o sobě, regulace cen je zlo a musí se tedy odstranit) a začalaprovádět tzv. „neideologickou“ pragmatickou politiku. Výsledkem je, žeekonomika se příliš dynamicky nerozvíjí, že ovšem roste počet úřadů aspolu s tím se zmenšuje prostor pro svobodné rozhodování jednotlivců aže nikdo už Václavu Klausovi nevěří, že je liberál.
Co přinese vláda sociální demokracie? S největší pravděpodobností také„pragmatickou“ politiku. V rámci této politiky se budou sociálnídemokraté snažit uskutečnit něco, co poslední zbytek zdravého rozumubránil minulým vládám uskutečnit – přijmout Evropskou sociální chartu.Dále bude hrát ještě výrazněji na „evropskou notu“, tzn. že se budemeještě intenzivněji učit, jak skrze dotace „pomoci v evropském duchunašemu zemědělství“, jak omezením práce cizinců na našem území „pomocičeskému trhu práce“, jak prostřednictvím silné antimonopolní regulace„pomoci rozvoji konkurenceschopnosti českých výrobců“, což lze vhodnědoplnit rozšířením zákazu inzerce (a spotřebitelských soutěží)zahraničních podnikatelů a zaváděním „antidumpingových cel“ a dovozníchpřirážek. Na druhou stranu bude nová vláda pokračovat v selektivnípodpoře zahraničních investic na našem území, kterou v rámci „rozvojeproexportní politiky“ doplní selektivní podporou vývozců. Samozřejměvláda nezapomene na „pomoc rozvoji školství a vědy“ v rámci tzv.„knowledge society“, což je oblíbená zástěrka jak Tony Blaira tak BillaClintona pro vládní intervenci do zbytků systému soukromého školství avýzkumu. Krátce řečeno, vláda sociálních demokratů bude „pomáhat akonat dobro“. Bohužel (a v tom se nebude lišit od vlád předešlých) zacizí peníze a tak, že sama rozhodne, co za „dobro“ uzná. Takže můžemeočekávat takové sociálně demokratické „dobro“ s příchutí evropskésupraregulace s typicky českým komunistickým přídechem vanoucím z nitraČSSD.
Praktické úvahy ovšem zmírní tuto smršť „dobra“, kterou bychom mohliočekávat. Předchozí vlády „naštěstí“ pomocí skrytých i zjevných dluhů avelkého objemu mandatorních rozpočtových výdajů předurčily značnou částvýdajů budoucích vlád. Manévrovací prostor vlády nebude tedy velký vpřípadě, že nedojde ke zvyšování daní. Nějaký razantní skok v jejichvýši (a tedy další nárůst přerozdělování) by zcela jistě narazil naodpor, a tak nezbude než využít orwellovského newspeaku a pokusit seveřejnost přesvědčit, že zvýšení daní je pouze jejich nutná valorizace,což ovšem zásadní problém nedostatku prostředků pro rozsáhlépřerozdělovací programy neřeší. Proto je pravděpodobné, že pragmatickéuvažování povede i k pokračování privatizace zbylých státních molochů,jejíž výtěžek pomůže řešit problém nedostatku financí. (Programuradikální reformy dle vzoru novozélandské Labor Party se asi ani nynínedočkáme, pro její uskutečnění musí být ekonomika v ještě zoufalejšísituaci.)
Vláda sociální demokracie nepovede k návratu k socialismu (k přímémuvyvlastnění bude docházet tak jako za předchozích vlád „pouze“ v tzv.„veřejném zájmu“), ale můžeme čekat pokračování politiky nárůstu mocistátu (a omezování svobodného nakládání se soukromým majetkem)prostřednictvím nejrůznějších vládních regulací ať již mají podobulicencování, standardů kvality či evropské harmonizace v oblastiprůmyslu, služeb, školství, zdravotnictví, atd.
