Součástí nezbytných reforem veřejných financí musí být i změna financování veřejného zdravotního systému a s ním související celá nová koncepce reformy zdravotnictví. Strach a neschopnost ministrů zdravotnictví současné vlády připravit reformu je zarážející. Chtěli by, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Reformu zdravotnictví však nelze postavit na líbivých gestech a slibech, které sociální demokracie před minulými volbami dávala občanům. Léčba churavějícího zdravotnictví bude bolet s největší pravděpodobností všechny zainteresované subjekty. Při určitém zjednodušení se jedná o pacienty, resp. pojištěnce (jsou nejméně organizovaní), poskytovatele lékařské péče, nemocnice a jiná zdravotnická zařízení (tzn. lékaře a další zdravotní personál), farmaceutické firmy a výrobce zdravotnického zařízení, zdravotní pojišťovny a v neposlední řadě stát, jako jeden z plátců pojistného za státní pojištěnce.
Každá z těchto skupin může mít stejné, či přibližně stejné zájmy, ale zároveň mají i zájmy, které jsou nebo mohou být rozdílné či dokonce protichůdné. Při uspokojování těchto rozdílných zájmů dochází k problémům a k poruchám při financování celé zdravotní péče. V současném systému například lékaři mají zájem na co největším počtu odvedených výkonů a mnohdy tak může docházet k duplicitě při vyšetřování jednotlivých pacientů. Ne všechna zdravotnická zařízení pak mají nastavené takové parametry, které by jim umožnily odměňovat vysoce kvalitní výkony lékařů a diferencovat tak mezi těmi, kteří neustále pokračují ve zvyšování své odbornosti, mají mezinárodní renomé, a těmi, kteří se povětšinou jen vezou.
Samotná léčebná zařízení v podobě nemocnic mají vážné problémy s tím, že v minulosti jim byly nadekretovány změny tarifních mezd, na které však neměly většinou peníze, takže tyto chybějící částky odčerpaly z osobního hodnocení anebo se nemocnice zadlužily a musel to řešit stejně stát v podobě oddlužování. Později se odpovědnost přenesla na kraje, ale bez plného finančního krytí a bez převodu některých dalších potřebných kompetencí.
Dalším problémem je na jednu stranu relativně vysoký počet lůžek akutní péče, ne vždy optimální využívaní drahých přístrojů (na více směn či nepřetržitě), a někdy příliš vysoké náklady na doprovodné služby, které nemocnice nezbytně potřebují (prádelny, čistírny, stravování, ostraha).
Ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám však nehraje stát příliš čistou hru. Na jedné straně zvyšuje zdravotní pojištění drobným podnikatelům a živnostníkům, na druhé straně za velký počet svých pojištěnců tyto částky zvyšuje pouze nepatrně. Měl by ctít stejná pravidla, která nastavuje ostatním účastníkům veřejného zdravotního pojištění.
Veřejné zdravotní systémy se potýkají s problémy i v jiných poměrně silných ekonomikách světa. Recept na vyléčení není jednoduchý, ale ukazuje se na základě zkoumání dlouhodobých časových řad, že tam, kde nedochází přímo k spoluúčasti pacienta je systém méně efektivní. Pokud bude někdo chtít provést skutečnou reformu zdravotnictví, musí překonat fikci a za politickou lež označit tvrzení, že zdravotní péče je „bezplatná“. V lidském životě z ekonomického pohledu „nic není zadarmo“. S největší pravděpodobností bude muset reforma začít s následujícími nepopulárními opatřeními:
– Zavést spoluúčast na služby nesouvisející přímo s výkonem lékařských úkonů. Není možné dlouhodobě a plně hradit ze solidárního systému např. stravu, ubytování, pořizování nočních košil pro pacienty, prostěradel, přikrývek atd.
– Zavést motivaci pojištěnců formou určité spoluúčasti k uvědomění si ceny zdravotní péče (kolik stojí léky, kolik jednotlivé zdravotní úkony). Zvýšit motivaci k péči o vlastní zdraví ve formě slev a přirážek při platbě zdravotního pojištění.
– Zavést vyšší spoluúčast za platby u „nadstandardních“ medikamentů, zdravotních pomůcek či náhrad (tam, kde existuje alternativa).
– Zavést individuální účty a zvýšit účinnost kontroly provedených úkonů.
– Zvýšit platby za státní pojištěnce.
– Převést kompetence s vyplácením nemocenských dávek na zdravotní pojišťovny.
– atd., atd., ….. další stovky opatření
Finanční kompenzace za zvýšení nákladů by od státu měli dostat jen sociálně nejslabší. Jedno je jisté – sliby, ideová zaslepenost, klientelismus a zbožná přání k léčení zdravotnictví určitě nepomohou. Pane ministře a celá vládo, probuďte se!
