Vzhledem k tomu, že náš pan premiér prožil nedávno jeden znejšťastnějších dnů svého života, připadá mi vhodné zmínit se několikaslovy o mýtu hrubého domácího produktu (HDP), o zázračné veličině,která je tím jediným, co stojí za tak výjimečným návalem štěstí vtěžkou prací naplněném životě našeho vrcholného politika.
Měření a používání HDP je výsledkem snahy o podchycení úrovněhospodářské aktivity na daném území v daném časovém rozmezí. Učebnicovějde o peněžní vyjádření hodnoty bohatství vytvořeného na zmíněném územíběhem zmíněného období. Vy, co nechápete, jak lze takovou hodnotuměřit, neboť ji považujete za subjektivní kategorii, máte oči otevřenéa proto pro vás nemohou být zprávy o růstu HDP zdrojem blaženosti.Nicméně ti z vás, kteří „samozřejmě“ vědí, že hodnoty lze přece sečítatpodle ceny výrobků a služeb a že HDP je dokonce fajn měřítko blahobytuobyvatel toho kterého území, čtěte, prosím, dál.
Hned zpočátku by bylo dobré upozornit na následující. I kdyby něcotakového, jako je HDP, bylo teoreticky smysluplné, nic by to neměnilona skutečnosti, že čísla, která na lidi chrlí masmédia, jsou jen velminepřesným odhadem. Jsou totiž výsledkem úsilí institucí, jejichžpracovníci nemají nic lepšího na práci, než se šťourat v detailechživotů jednotlivců a firem. Zjednodušeně řečeno, jedná se o součettoho, co jim jednotlivci a firmy nahlásí (přirozeně pod pohrůžkousankcí, jinak by to dělal jen málokdo a HDP by bylo daleko menší).Ukažme si ale na několika příkladech, že ani teoreticky na tom nenísmysluplnost HDP o nic lépe.
Připusťme na chvíli, že hodnota každého statku (výrobku, služby) jedána jeho prodejní cenou a že ji tedy lze měřit v peněžních jednotkách.Zasadím mrkev. Až vyroste, tak ji vezmu a prodám na trhu(předpokládejme, že všechna povolení k tomu mám, ale to je na jinýčlánek). Dostanu za ni 10 Kč, se kterými dříve či později poběžím(jednak na finanční úřad, aby mi je zdanil – též téma na další článek -ale též) na statistický úřad, kde si těchto 10 Kč pečlivě zanesou.Oficiálně jsem tak vytvořil hodnotu 10 Kč. (Prodám-li mrkev sousedovi asvé peníze zapřu, jsem zločinec. Jednak proto, že jsem obral druhé nadaních, ale též proto, že jsem tím snížil HDP, čímž například zcelajistě ohrožuji náš vstup do EU. Prodám-li mrkev matce – viz zákon č.586/1992 Sb. o daních z příjmů…)
Co se ale stane, zbaštím-li mrkev sám!? Předpokládám, že to se ještěstále smí. Vytvořil jsem tedy vypěstováním úplně stejné mrkve v tomtopřípadě nějakou hodnotu, nebo ne? Intuitivně asi ano, kdyby pro mneneměla vůbec žádnou hodnotu, tak bych se s ní přece nemořil! To jeovšem omyl, HDP takové hodnoty neuznává. To samé platí o večeři, kterousi uděláte sami doma, místo abyste šli do restaurace, o koberci, kterýsi vyluxujete sami, místo abyste si ho nechali oficiálně vyluxovat, a onaprosto všem, co lze vůbec legálně koupit (nelegální zboží a služby -drogy či prostitutky – do HDP stejně nevstupují, neboť by stát měřilněco, co zakazuje, a nemohl by se proto potom existencí těchto hodnotnáležitě chlubit…).
Aby nedošlo k nedorozumění, osobně jsem velmi rád, že mi statistickýúřad neposílá dotazníky, abych vyplnil, co všechno jsem si udělal sám ajak si toho cením. To, že tak nečiní, má svoje důvody (mezi něž jistěnepatří skutečnost, že by to bylo poněkud „vlezlé“). Tím hlavním jenesmyslnost takové otázky, ze které plyne neschopnost takový dotazníkvyplnit. Prvním problémem je skutečnost, že nikdo z nás by v praxinedokázal sepsat seznam činností, které za jediný den (natož potom zacelý rok) vykoná, ale na které si by si mohl někoho najmout. Je třebasi uvědomit, že jen máloco si člověk musí udělat sám. Teoreticky si lzejakoukoliv službu koupit. A tak by takový seznam neobsahoval jenzmíněnou večeři a vyluxování, ale musel by zahrnovat i (ad absurdum)umytí rukou či zapnutí poklopce!
I kdybychom výše zmíněný problém dokázali překonat, stále by nám ještězbývalo k jednotlivým činnostem přiřadit peněžní hodnoty. „Za kolik“bychom počítali vypěstovanou mrkev? Za 10 Kč, neboť právě tolik bychdostal, kdybych ji býval prodal? Kdybych ji ale neprodal, nikdy bych sjistotou nevěděl, že by to bylo právě 10 Kč.
Zde narážíme na nesmyslnost původního předpokladu, že hodnota je rovnaceně. Soused, který si ode mne koupil mrkev za zmíněných 10 Kč, přecejasně demonstroval, že mrkev pro něj měla hodnotu vyšší než 10 Kč. Zamrkev by byl možná ochoten dát 15 Kč, 30 Kč, nebo (v případě velminekonvenčního souseda) třeba 100 000 Kč . To se ale nikdy nedozvíme(ledaže bychom se ho zeptali, přičemž bychom spoléhali na to, že mluvípravdu). Nikdy nemůžeme ani přibližně zjistit peněžní hodnotu, jakoupro něj mrkev v době nákupu představovala. Skutečnost, že sestatistický úřad spokojí s údajem 10 Kč, namísto vyslýchání souseda,naznačuje, že mu nejde ani tak o hodnoty, jako o prodejní ceny. Co alev případě naší mrkve, kdy k prodeji nedošlo? Měl by statistický úřadtrvat na tom, abych v dotazníku zodpověděl skutečnou hodnotu, kteroupro mne mrkev představovala, nebo by tam za mne spíše dosadili jakousi“běžnou“ cenu. V prvním případě by došlo k tomu, že by statistika HDPbyla tvořena na jedné straně prodejními cenami u statků prodaných natrhu a na straně druhé hodnotami u statků vzniklých samovýrobou. Vedruhém případě by zase statistický úřad narazil na překážku v podoběneexistence „běžných“ cen některých statků (např. rozsvícení čiotevření okna není příliš na trhu rozšířenou službou…). Snahazapočítávat do HDP i statky, které si poskytujeme sami sobě, je zjevnězcela absurdní. Nicméně vzhledem k tomu, že cokoliv, co si děláme saminějakou hodnotu představuje, je od makroekonomů velmi nabubřeléprezentovat HDP jako smysluplnou veličinu. HDP není nic jiného nežsoučet transakcí nameldovaných statistickému úřadu očištěný omeziprodukty. Paradoxně, kdyby vláda každému nařídila, aby svémusousedovi uvařil večeři a nechal si za ni oficiálně zaplatit, došlo bynavzdory stejnému počtu uvařených večeří k zázračnému růstu HDP.
Je tedy nyní, když víme, jak málo nám statistika HDP říká, zřejmé, pročnemůže být obecným měřítkem blahobytu? Vždyť to, že si lidé vaří večeřesami, je nezvratným důkazem o tom, že tento stav preferují před tím,aby jim večeři vařil soused. I když je HDP za takové situace nižší,jejich blahobyt je zjevně vyšší! Kdyby HDP bylo měřítkem blahobytu, jakby se tato veličina vypořádala s oceněním volného času? Kdybych zůstaldenně v práci o pár hodin déle než dnes, možná bych vytvořil vícehodnot, které statistikové do HDP započíst umějí. Navzdory vyššímu HDPby však byl můj blahobyt nižší. Co když si někdo cení svého volnéhočasu natolik, že produkuje jen sám pro sebe, ale jinak vůbec nepracuje.Jeho HDP by bylo nulové, a přesto by byl jeho blahobyt vyšší, než kdybytrávil den v zaměstnání vytvářením počitatelných hodnot.
Má-li být výše HDP tím, o co se má vládá starat (a za co jistě očekávánehynoucí vděčnost svých poddaných), měla by lidem přikázat si všechnonechat udělat a uzákonit všeobecnou pracovní povinnost, nejlépe 24hodin denně. Píše-li se v novinách, že růst HDP byl za minulý rokzáporný (došlo k poklesu HDP), nemusí to nutně znamenat poklesblahobytu obyvatel. Může se jednat klidně o důsledek dobrovolnéhorozhodnutí lidí méně se dřít v práci, méně toho spotřebovat či více sitoho udělat sám. Nebuďme proto zdrcení poklesem HDP, nebuďme však anieuforičtí z jeho růstu. Nebuďme zkrátka posedlí sledovánímmakroekonomických statistik typu hrubého domácího produktu (a to ani zaúčelem posouzení úspěšnosti té které vlády v její hospodářské politice,ani třeba za účelem stanovení „optimální“ míry růstu peněžní zásoby…).
