Den daňové svobody poprvé v Čechách
„Daně, i když jsou autorizovány veřejností, představují porušení právana majetek – krádež“, napsal ve svém slavném pojednání o ekonomiiJean-Baptiste Say (1803). Uplynula dvě staletí a v dnešních učebnicíchčteme, že daně jsou potřeba, že se dělí na přímé a nepřímé a že jesprávné, aby bohatší platili více. Už méně často se dočteme o tom, covidíme neustále kolem sebe: že se z nich platí celníci, kteří umělezdražují dovážené výrobky, úředníci protimonopolních úřadů, kteřípřikazují úspěšným podnikům, za jaké ceny mají prodávat své výrobky,policisté, kteří zabavují nepohodlné knihy, pracovníci úřadů práce,kteří platí lidem za to, že nic nedělají, komanda, která chytajístředoškoláky kouřící marihuanu nebo zabavují počítače softwarovýmfirmám. Nad tím vším trůní tisíce úředníků, kteří podobná nesmyslnáopatření vymýšlejí, a stovky politiků, kteří tomuto „dění“ dávajílegitimitu. Co ale odlišuje dřívější daně ze Sayovy doby od dnešních“demokratických“ daní? Projevuje se civilizační pokrok tím, že sepřestávají věci nazývat pravými jmény a zvyšuje se množství toho, čemuse od nepaměti říkalo lup? Jak je možné, že na přelomu stoletíprohlásil americký Ústavní soud federální daň z příjmu za protiústavnía po pár letech se nejvyšší sazba této daně přehoupla přes 90 %, anižby to vyvolalo obzvláštní morální rozhořčení? Proč daňová reformanavrhovaná řadou českých politiků spočívá pouze ve snížení danípřímých, jež je doprovázené zvýšením daní nepřímých, přičemž sepředkladatelé utěšují tím, že daňový výnos bude nakonec vyšší? Jak jemožné, že tyto návrhy přinášejí politikům hlasy a přízeň voličů,zatímco lidé, kteří navrhují radikálně snížit daně a nechat lidem většíčást peněz, o kterých si budou rozhodovat sami, jsou označování zabezcitné a nehumánní?
Právě k vyvolání diskuse o těchto zásadních věcech slouží výpočet dnedaňové svobody prováděný v řadě zemí a díky Liberálnímu institutu odletoška také v ČR. Komplikovaná konstrukce daňových systémů totiž vedek tomu, že si mnozí ani neuvědomují, kolik daní platí. Nepřímé danějsou koneckonců mezi politiky tolik oblíbené právě proto, že je lidétolik nevidí a méně se proti nim bouří. Když se poté část zbylých daníoznačí za pojistné, jehož část takzvaně platí zaměstnavatel, je procesmaskování nákladnosti státního aparátu završen. Je dobré si pamatovat,že vytvoření tohoto propletence (doplněného na výdajové stranědůmyslným systémem tzv. transformačních institucí jako je Konsolidační“banka“ apod.) bylo u nás záměrem tzv. liberálních vlád z počátku 90.let. Ty se očividně snažily před lidmi zatajit, kolik skutečně úřady ajejich razítka stojí.
Den daňové svobody říká každému člověku zcela jasně jedinou věc: Kdybyse daně (veškeré povinné platby) neplatily průběžně, ale všechnyvydělané prostředky by nejprve musely směřovat k zaplacení této“povinnosti“, pak do tohoto dne, který letos připadl na 6. června,pracuje každý člověk pouze a pouze pro stát, aby nasytil tohotonenasytného a stále více se rozpínajícího molocha s tisíci parazitickyžijícími úředníky a politiky. Počínaje tímto dnem získává kontrolu nadplody své práce a může sám rozhodovat o způsobu útraty svých peněz. Nicvíce, nic méně. Pět měsíců a pět dnů z roku pro stát, zbytek pro sebe.Pět měsíců a pět dnů pracovat a nemluvit do toho, „co za to“. Mít siceprávo na informace…, ale někdy je možná lépe nevědět.
Den daňové svobody má lidem připomenout, že není až tak důležité, jakýmzpůsobem mu z peněženky peníze odtečou, ale kolik to bude celkem. Asikaždý raději zaplatí (kdyby měl na výběr) 5 procent ze mzdy než 20procent DPH, navzdory skutečnosti, že v EU je zrovna v módě DPH. Každýbude raději pro progresivní daň z příjmu se sazbami 1, 2 a 3 procentanež novátorskou rovnou daň 25 procent. Den daňové svobody nám umožňujepovznést se nad malicherné technicistní záležitosti, které jsousamozřejmě pro politiky (a nikoho jiného) věcí nejzásadnějšího významuv jejich žabomyších sporech, a nahlas říci: Snižte daně!
Josef Šíma, Liberální institut
