Sněmovna odmítla novelu vodního zákona
Před měsícem Poslanecká sněmovna zamítla novelu vodního zákona, a tím pádem se možná v Čechách přestanou zatápět opuštěné lomy. Proč? Pro uhelné společnosti začne být tento druh rekultivace poněkud drahý.
Chraňte sněhová děla
O jednom dopadu nového vodního zákona jsme již psali (Studna na peníze, Respekt č. 34/2001): sněmovna de facto vytvořila novou daň. Od letošního ledna se začalo platit i za vodu, kterou někdo čerpá na vlastním území a za vlastní peníze. Zatím se tato povinnost ještě netýká běžných občanů a jejich studen — platí se pouze za odběr z jednoho zdroje, který přesáhne 6000 m3 za rok nebo 500 m3 za měsíc. Ustanovení bylo namířeno proti vodárnám: místo aby podle přání státu odebíraly vodu z erárních společností Povodí, začaly se orientovat na levnější vlastní zdroje. Takže vláda a parlament jim je nyní zdanily (oficiálně se daň jmenuje „platba za vodu“), což by mohlo každý rok vynést do Státního fondu životního prostředí asi 1,5 miliardy korun. Případně se vodárny poslušně vrátí k odběrům z Povodí. Ale zákon má ještě jedno ustanovení — a to se týká například zmíněných uhelných společností. Oč jde? Podle paragrafu 101 musí Povodím platit také ten, kdo „oprávněně odebírá vodu z povrchových vodních toků“ (zákon definuje i takové samozřejmosti jako slovo „oprávněnost“ a výraz „vodní tok“). Zákon se opět vztahuje na velké odběratele se spotřebou 6000 kubíků ročně nebo 500 kubíků měsíčně. Samo o sobě to zní rozumně. I povrchová voda je vzácný zdroj, za jehož používání by se mělo platit. Je sice otázka, proč právo na inkasování peněz musí mít opět státní podniky, ale budiž. Jenže z ustanovení je řada výjimek, které prozrazují vliv různých nátlakových skupin. Tak například za vodu neplatí ten, kdo ji odebírá pro „účely chovu ryb“, „pro veřejná koupaliště“ a „pro výrobu sněhu vodními děly“ (!). Těžko zde hledat nějaký hlubší veřejný zájem — s výjimkou osvobození hasičů od placení poplatků za čerpání vody.
Zmáčkni těžaře
Kdo naopak platit bude? Ten, kdo odebírá vodu „pro průtočné chlazení parních turbín“ (elektrárny), „pro zemědělské závlahy“ nebo „pro zatápění umělých prohlubní terénu“ (tedy zaplavované lomy, o nichž byla řeč v úvodu). Při zevrubnějším pohledu na tento výčet je nápadná jedna věc: stát se snaží uvalit poplatky především na subjekty, které odebírají hodně vody a mají hodně peněz. Jinou logiku v tom najít nelze. U elektrárenských turbín jde víceméně o drobné částky, ale v případě zaplavovaných lomů je to jiná. Nový zákon se týká především severozápadních Čech, kde probíhá nejvíce vodních rekultivací. Podívejme se například do okolí Sokolova. Bývalý lom Michal je ještě maličkost — napustit zde jezero o velikosti zhruba 29 hektarů by stálo asi 1,5 milionu. Lom Medard by přišel jednorázově na 280 milionů, lom Jiří na miliardu (tato čísla alespoň uvádí akciová společnost Sokolovská uhelná). Výjimkou by byl jen lom Boden, který je určen pro chov ryb. Jinak by ale čistý zisk pro státní podnik Povodí Ohře činil asi 1,3 miliardy korun. Ustanovení o zaplavovaných lomech se počátkem února pokusili vyškrtnout poslanci ze severozápadních Čech. Sněmovna však jejich návrh odmítla. Z pohledu zdravého rozumu a tržního přístupu k životnímu prostředí by měl za použití vody platil především ten, kdo ji do vodního toku nevrátí, případně ji vrátí znečištěnou. Místo toho si stát vyrobil „jezero na peníze“ pro své podniky Povodí na úkor relativně bohatých uhelných firem.
