Spojené státy si připomínají architekta, který změnil vzhled amerických měst
Chicagské Muzeum moderního umění momentálně hostí výstavu, která pozornosti českých návštěvníků města na břehu Michiganského jezera patrně jen tak neunikne. Mapuje totiž posledních třicet let činnosti jednoho z největších architektů 20. století Ludwiga Miese van der Rohe. Zajímavou shodou okolností se tak děje právě v době, kdy se o Miesovi v souvislosti se zápisem brněnské vily Tugendhat do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO živě diskutuje i v české kotlině.
Pomalý druhý start
Poté co německý architekt na vrcholu svých tvůrčích sil obohatil legendární stavbou jihomoravskou metropoli, začala se bohužel nad Evropou stahovat válečná mračna a autor jejího návrhu proto raději přesídlil za oceán. Přestože byl tehdy už dvaapadesátiletý Mies na starém kontinentě uznávaným architektem, začínal ve Spojených státech prakticky od nuly. První zakázkou, kterou se mu podařilo získat, byl návrh na výstavbu domu pro rodinu Rasorových ve Wyomingu. Pracoval na něm přes šest let. Výsledkem byl návrh sídla klenoucího se nad horskou bystřinou a s výhledem na Grand Teton — tedy vlastně jakási americká obdoba brněnské vily Tugendhat. Přes Miesovo obrovské úsilí však projekt nakonec zůstal jen na papíře. Podobně ostatně skončil i jeho plán na výstavbu nového campusu tehdy ambiciózního a expandujícího Armour Institute of Technology (dnes Illinois Institute of Technology) v jižní části Chicaga. Třebaže mimořádně rozsáhlému projektu věnoval bezmála deset let života, dočkala se z něj nakonec realizace pouze hrstka menších budov (především laboratoří). Projektem, kterým Mies van der Rohe konečně prolomil americké čekání, byl až „finančně nenáročný víkendový dům“. Ten je dodnes možné pod jménem Farnsworth House najít asi 50 mil západně od Chicaga, na břehu říčky Fox v městečku Plano. Jde přitom o stavbu, která nese všechny typické znaky Miesova architektonického stylu — užití moderních materiálů (sklo, beton, ocel) a velkých, otevřených a nekonformně řešených prostorů. Skutečným průlomem v Miesově nově budované kariéře však byla až výstavba dvou činžovních domů na břehu Michiganského jezera severně od centra Chicaga (dnes North Loop). V současnosti jsou sice zastíněny jinou skvostnou budovou — mrakodrapem John Hanckock Tower — nijak jim to však neubírá na eleganci a historickém významu. Mies zde opět uplatnil svůj hlavní trumf — otevřené prostory a celá budova je tvořena ocelovou konstrukcí, vyplněnou sklem. Novinkou je však výška domů. Mies se zde poprvé pustil do konstrukce výškových budov a přizpůsobil se tak Americe a jejím požadavkům. Přestože se tehdy investoři Miesových novot obávali, působí dnes jeho stavby zcela všedně. Právě to je však důkazem architektova obrovského vlivu. Je to totiž zapříčiněno tím, že styl čím dál proslulejšího Němce začali jeho kolegové stále častěji napodobovat. Mies sám nenechával v tomto ohledu nic náhodě a aktivně si na Illinois Institute of Technology vychovával žáky, kteří s ním pak na některých projektech spolupracovali a dále jeho styl rozvíjeli. Právě díky Miesově škole se nakonec začala centra amerických měst postupně měnit a budovy z cihlově-kamenných konstrukcí, které připomínaly horrorovou architekturu Gotham City z komiksů o Batmanovi, začaly ustupovat elegantním stavbám z oceli a skla. Symbolickým vítězstvím Miesova moderního stylu se pak stala výstavba newyorské Seagram Building (1954–1958), jejíž součástí bylo i malé náměstíčko se střízlivou fontánou, které si okamžitě získalo popularitu jako příjemné místo k nejrůznějším dostaveníčkům. Právě všeobecná oblíbenost Seagram Building nakonec přispěla i k úpravě newyorského stavebního zákona, který začal výstavbu podobných domů podporovat. Definitivní vstup do amerického povědomí pak Miesovi vynesl další lukrativní zakázky: výstavbu Crown Hall v Chicagu a federální budovy v centru stejného města, Toronto-Dominion Centre, IBM Building v Chicagu či Montrealskou Westmount Square.
Poslední návrat domů
Jedna z posledních staveb, na níž se ve svém životě Mies van der Rohe podílel, bylo sídlo Neue Nationalgalerie v Berlíně. Šlo o projekt, který měl pro stárnoucího architekta mimořádný význam, neboť pro něj byl po třiceti letech jakýmsi symbolickým návratem domů a také příležitostí postavit skutečně velkou stavbu i v Evropě, kde jeho věhlas započal. Mies se proto rozhodl využít šance a navrhl budovu vycházející z jeho kdysi nerealizovaných plánů. S trochou nadsázky lze říci, že Mies van der Rohe změnil Ameriku. A to přes to, že se v ní zabydlel v době, kdy většina jeho vrstevníků již měla zenit své tvorby a životních sil za sebou.
