WorldCom a Vivendi oživily otázku: Co se to stalo s telekomy?
Americký WorldCom stojí před krachem, šéf francouzské Vivendi Universal byl minulý týden přinucen k rezignaci a tato firma se zřejmě rozpadne — to jsou zatím poslední velké pády v telekomunikační branži. Připočítat můžeme nizozemského operátora KPN, který byl nedávno zachráněn na poslední chvíli; jeho dceřiná společnost KPNQwest letos na jaře zkrachovala. Ale i další velká jména z branže, donedávna nedotknutelné modly (Deutsche Telekom, France Telecom), se dnes na burze obchodují za zlomek hodnoty z počátku roku 2000. Potíže má sice leckterý sektor světové ekonomiky, ale snad s výjimkou letecké dopravy nikde nejsou tak všeobjímající a tak vážné jako v telekomunikacích. Co se to jen v této branži děje (krom toho, že sem tam někdo podvádí s účetnictvím)? Copak jí ještě před třemi lety neprorokovala drtivá většina ekonomů růžovou budoucnost?
A prodám za polovic
Hlavní odpověď zní až triviálně: telekomunikační manažeři pozapomněli na základní ekonomická pravidla. Pokud investice nevytvoří — alespoň v delším období — zdroje k tomu, aby se zaplatila, nemá smysl ji provádět. Financování expanze na úvěr není samo o sobě zavrženíhodné, pokud kupní ceny nepřevyšují reálnou hodnotu investic. Špatný odhad jde na vrub vlastního jmění neboli majetku akcionářů; v krajním případě podnik zkrachuje. Toto vše si v posledních letech telekomunikační firmy zopakovaly v poměrně drastické lekci. Šéf Vivendi Jean-Marie Messier velmi nákladně investoval do mediálních koncernů (kanadský konglomerát Seagram za 34 miliard dolarů, televize Canal Plus za 12,2 miliardy, USA Networks). Z původně vodárenské firmy tak vytvořil během šesti let světový konglomerát s rozpětím od telekomunikací přes teplárenství k médiím. Jenže Vivendi musela loni velkou část investic odepsat, což vedlo k rekordní ztrátě 13,6 miliard dolarů — a nespokojení akcionáři přiměli Messiera k odchodu. Jiný příklad: France Telecom před dvěma lety koupil mobilního operátora Orange za 40 miliard dolarů. Nyní se může stát, že ho v rámci ozdravných opatření bude muset prodat, ovšem cena by dnes byla zhruba poloviční. Do třetice: Deutsche Telekom se už rok potácí v potížích, o něž se do značné míry zasloužil předražený nákup amerického operátora VoiceStream za 30 miliard dolarů. Dnes by při prodeji stržil třetinu. A to už ani nemluvíme o tom, jak mobilní operátoři přestřelili při dražbě německých a britských licencí na „mobily třetí generace“, známé pod zkratkou UMTS. Spálili se všichni významní hráči: Orange, Vodafone, T-Mobile…
Britové ukazují směr
Při zpětném pohledu na tuto přehlídku nepodařených investic je třeba připomenout atmosféru poloviny 90. let: vyspělé země rozjely liberalizaci a privatizaci telekomunikací, začínalo opojení internetem, mobilní telefony se vydaly na vítěznou jízdu světem a na kapitálovém trhu bylo dost peněz. Telekomunikační giganty nebyly zvyklé na tržní prostředí (do té doby měly zaručen monopol) a jejich šéfové neměli dost zkušeností a selského rozumu — většina jich ostatně pocházela z bývalých monopolů nebo z příslušných ministerstev. Iluzi o tom, že stará ekonomická pravidla pro „novou ekonomiku“ neplatí, ostatně tehdy podlehli i mnozí investiční bankéři a většina analytiků. Stačí prolistovat rok staré noviny a číst si výroky „renomovaných expertů“. Ale zpátky do současnosti. Cestu z potíží dnes ukazuje americká jednička mezi operátory pevných linek AT&T nebo British Telecom: po masivním propouštění, odprodeji majetku včetně dceřiných společností a změně podnikatelského plánu se jim podařilo problémy aspoň snížit. Akcionáři také mohou dodat nový kapitál ze svého, jako tomu bylo v případě nizozemské KPN (injekce ve výši pět miliard eur). S odprodejem už začala Vivendi, což bude znamenat konec firmy v dosavadní podobě. Už dnes vlastní pouze 42% podíl ve Vivendi Environment (obhospodařuje její vodárenské či teplárenské aktivity). Velmi pravděpodobný je prodej francouzského mobilního operátora Cegetel, jehož cena je ovšem oproti loňskému roku poloviční (6,5 miliardy dolarů). K restrukturalizaci se odhodlává i France Telecom s dluhy dosahujícími 60 miliard dolarů. Situaci ale komplikují francouzské zákony, podle nichž podíl státu ve France Telecom nesmí klesnout pod 50 %: případného zvyšování jmění by se měla účastnit vláda, jenže zrovna nemá peněz nazbyt. Telekomunikační sektor po procitnutí ze sna 90. let prožívá kocovinu. Jak dlouhá bude, záleží na vládách jednotlivých zemí. Pokud nechají krachům volný průběh, pak by nemusela trvat příliš dlouho. Stejně však nelze čekat rychlé a zázračné oživení, spíše opatrný a dýchavičný růst. To má dopad i na privatizaci Českého Telecomu: není realistické očekávat výrazné přeplácení, a to ani ve střednědobé budoucnosti.
