V účetnictví ČEZ se bez vysvětlení rozplynuly miliardy korun
Loňský rok označila akciová společnost ČEZ při nedávné prezentaci svých hospodářských výsledků za zlomový. Ačkoli její tržby klesly, díky značnému snížení nákladů se jí podařilo razantně zvýšit zisk (z 2,8 na 8,4 miliardy). Takže monopolní Otesánek začal s odvykací kúrou a zeštíhlováním? Nebo je to jen účetní hra s čísly? Důvodů k tomu, aby se ČEZ snažil vylepšit svou pověst v médiích, u veřejnosti i zahraničních investorů, je dost: vláda slibuje rychlou privatizaci a od příštího roku se otevírá trh s elektřinou, třebaže zatím jen pro velké zákazníky.
Černá léta
Pohled na hospodaření ČEZ během 90. let jeho hlavního akcionáře — stát — nemohl příliš těšit. Podle všech ekonomických kritérií se výsledky (byť s výkyvy) zhoršují. Na počátku 90. let měl ČEZ mezi českými podniky nejvyšší zisky, v roce 1993 vydělal bezmála 17 miliard korun. Předloni už to ale bylo jen zmíněných 2,8 miliardy. Každého vlastníka zajímá, kolik firma dokáže vydělat v poměru k vloženému kapitálu. I tato tzv. hrubá rentabilita (zisk před zdaněním ku vlastnímu jmění) se ale stále zhoršovala. Proč? Především kvůli nákladům, které rostly mnohem strměji než tržby. Jasně to ukazuje graf Stále dražší provoz: ČEZ sice zvyšoval tržby (z 51 miliard v roce 1993 až na 62 miliard v roce 1998, od té doby mírně klesly), ale jeho provoz byl čím dál dražší (náklady z 34 miliard v roce 1993 vyšplhaly až na předloňských téměř 57 miliard). Často se říká, že náklady ČEZ rostou kvůli jeho velkým investicím — staví Temelín, dokončil přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé stráně a odsiřoval uhelné elektrárny. Při podrobnějším pohledu do účtů mezi léty 1993 a 1999 ale taková odpově_ nestačí. Vzrostly náklady na palivo? Ano, ale pouze o 1,6 miliardy, neboť ceny uhlí byly poměrně stabilní a předloni dokonce klesly. Začal ČEZ tolik utrácet na mzdách? Platy v tomto podniku jsou skutečně nadprůměrné, ale přesto personální náklady vzrostly pouze o 1,4 miliardy, neboť se poměrně razantně propouštělo (počet zaměstnanců v letech 1993–99 klesl z 13,7 na 9 tisíc). Pak je tu zmíněná výstavba, modernizace a odsiřování elektráren, která byla z velké části hrazena z cizích zdrojů. Během 90. let proto vzrostly finanční náklady (úroky, rezervy na kurzové ztráty) z necelé miliardy na více než sedminásobek. Když všechny tyto náklady sečteme a zahrneme sem i nutné odpisy, vychází zhruba 15 miliard. Jenomže růst nákladů byl mnohem vyšší. Kdesi v provozu ČEZ se rozplynulo dalších 8 miliard. V podrobné rozvaze se o nich lze dočíst pouze to, že byly použity na „nákup služeb a materiálu“. Vypadá to neuvěřitelně, ale v polostátních monopolech se i taková suma ztratí jako nic.
Export už neporoste
Podívejme se nyní na výnosy. Zde je na tom ČEZ podobně jako s náklady: od roku 1996 se neustále snižuje jeho podíl na domácím trhu (viz graf). Propad v roce 2000 je zčásti způsoben tím, že ČEZ ukončil smlouvu o nákupu elektřiny s Elektrárnami Opatovice a že statistici zpřesnili výpočty celkové spotřeby (zejména u velkých průmyslových podniků, které si elektřinu vyrábějí samy). I tak je ale překvapující, že ČEZ loni nedokázal využít vyšší poptávku po elektřině, kterou vyvolalo hospodářské oživení. Zde se zřejmě projevuje větší pružnost a vstřícnost nezávislých výrobců vůči regionálním distributorům elektřiny. Jestliže se podniku podařilo přesto zvýšit tržby, je to kvůli rostoucímu vývozu, zejména do Německa (menší roli sehrálo také zdražení elektřiny). Loni vyvezl ČEZ rekordní množství 12,4 TWh, což je více než dvojnásobek oproti předchozímu roku. Pro představu: jde o roční výkon celé jaderné elektrárny Dukovany. V příštím roce se pro ČEZ o něco více otevře německý trh. Německo totiž uplatňuje princip reciprocity: jeho trh je liberalizován ve stejném rozsahu, jako je otevřen trh obchodního partnera. Při současném přetlaku na německém trhu ale není možné předpokládat výrazné zvýšení vývozních cen (dnes kolem 580 korun/MWh). A pokud se nezačne stavět nové vedení do Německa, není možné zvýšit exportní množství, protože dosavadní kapacita je v podstatě vyčerpána.
Temelín a trh
V budoucím hospodaření ČEZ jsou dvě velké neznámé. Tou první je jaderná elektrárna Temelín. Každá elektrárna má při spouštění porodní bolesti, ale málokterá je tak úzkostlivě sledována jako tato. Dlužno dodat, že ČEZ si za dnešní pozornost může zčásti sám svým zatajováním informací po celá 90. léta a svou mediální neobratností. Další výdaje způsobené Temelínem těžko odhadovat. Každé zdržení, nehoda apod. stojí ČEZ velké peníze v dodatečných nákladech. Druhou neznámou je budoucí postavení na liberalizovaném trhu. Už od 1. ledna 2002 budou mít zákazníci, jejichž spotřeba přesahuje 40 GWh ročně (to je spotřeba středně velké firmy nebo města o velikosti Nymburka či třeba Prachatic) právo vybrat si vlastního dodavatele elektřiny. Postupně se toto právo bude rozšiřovat a od ledna 2006 si budou moci vybírat spotřebitelé zákazníci. Pro budoucí trh má nyní ČEZ výhodné postavení díky cenovému výměru Energetického regulačního úřadu, který od letošního ledna převzal pravomoc určovat ceny elektřiny. Tento ceník královsky honoruje tzv. systémové služby (zajišťování stability elektrizační soustavy, regulace napětí a frekvence, poskytování záložního výkonu apod.), jež ze zákona obstarává Česká přenosová, stoprocentní dceřiná společnost ČEZ. Všichni výrobci jí platí 169 korun za megawatthodinu. Dobře jsou placeny také tzv. podpůrné služby, které Česká přenosová pro svou práci nakupuje, převážně od ČEZ. O tento zdroj lukrativních příjmů ale může ČEZ přijít stejně snadno, jak ho získal. Cenový výměr lze totiž relativně rychle přepsat. A taková změna zamíchá kartami na elektroenergetickém trhu více než novela zákona.
Škrty na obzoru
Další zvýšení tržeb ČEZ není pravděpodobné. Klíčem k jeho úspěchu v budoucnu je další redukce nákladů. Právě proto ČEZ označuje rok 2000 za zlomový. V podniku se loni znovu propouštělo, takže se počet zaměstnanců snížil na 8700. Pod novým ředitelem Jaroslavem Mílem (přišel z konkurenčních Elektráren Opatovice) se snížily náklady o 6,4 miliardy. Toto číslo je, pravda, nutno brát s jistou rezervou. Například téměř miliarda spadá na vrub tzv. dluhové restrukturalizace (snížil se dluh v cizích měnách), o dvě miliardy se snížily tvorba provozních rezerv a další téměř miliarda úspor je „optický klam“, neboť v nákladech roku 1999 byly zahrnuty i výdaje na zastavení retrofitu (zásadní rekonstrukce) elektrárny Tušimice I. Teprve zbývající tři miliardy „řezaly do živého“ — novému vedení je třeba přiznat v podstatě první velké škrty v historii ČEZ. Jestli je to ale trvalý zlom v dosavadním trendu, o tom musí ČEZ přesvědčit v příštích letech.