O petrochemický podnik svedou boj jen tři zájemci, vláda polovinu nečekaně vyřadila
S předstihem oproti původním plánům vláda minulý čtvrtek rozhodla o tom, které společnosti budou moci provést hloubkovou kontrolu účetnictví ve státem ovládané petrochemické firmě Unipetrol. Navzdory doporučení privatizačního poradce vybrala ze šesti dosavadních zájemců pouze tři: polský PKN Orlen, holandsko-britský Royal Dutch/Shell a maďarský MOL. Z těchto firem zřejmě vzejde budoucí majitel podniku, který ovládá téměř celý český chemický a petrochemický průmysl.
Britové, Poláci…
Vyřazeny z privatizace byly kazašský KazMunaiGaz, rusko-tatarský Tatněfť a slovenská Penta. Důvody svého rozhodnutí vláda nesdělila, odkázala pouze na „strategické zájmy“ Česka. Pokud bychom předpokládali, že strategické zájmy jsou bezpečnostní rizika, pak takové vysvětlení není úplně vyčerpávající. Připusťme, že kazašská a rusko-tatarská firma jsou riskantním zahraničním investorem. KazMunaiGaz je personálně provázán s autoritativním režimem ve své zemi, a Tatněfť pochází z oblasti, kde západní podnikatelská kultura ještě nezapustila kořeny. Z bezpečnostních důvodů ale nelze vyřadit slovenského investora. Přesněji řečeno, jestliže má vláda pochybnosti o „nezávadnosti“ Penty v případě Unipetrolu, jak je možné, že se Slováci bez problémů dostali do finále souboje o Severočeské doly? A pokud kabinet uvažoval o bezpečnostních hlediscích vzhledem k vazbám a obchodům jednotlivých firem, jak je možné, že prošel bez připomínek PKN Orlen, který se v privatizaci spojil s Agrofertem Andreje Babiše? Na tyto otázky ministři odpověď nenabízejí, s vysvětlením, že vláda nemusí svá rozhodnutí odůvodňovat. Ale k věci: podle předběžných nabídek je favoritem privatizace společnost Royal Dutch/Shell, která nabídla 11 až 13 miliard korun. Shell s obratem přesahujícím 160 miliard eur patří mezi největší světové korporace. Zaměstnává okolo 100 tisíc lidí ve 130 zemích světa. Kromě sítě čerpacích stanic je Shell jedním z největších hráčů ve světě těžby a zpracování ropy, s tím souvisejícím chemickém průmyslu, v těžbě a úpravě zemního plynu a zabývá se i výrobou elektřiny. V Česku má vedle benzinek také podíl v České rafinérské, kterou prostřednictvím konsorcia IOC fakticky ovládá. Druhým v pořadí podle peněz je PKN Orlen – za Unipetrol nabízí devět až deset miliard. Jeho partnery jsou zmíněný Agrofert a americký ConocoPhillips. Mimochodem, Conoco mělo podporovat Babiše už v privatizaci roku 2001. Oproti Shellu se jedná o menší firmu s celkovým obratem kolem 60 miliard eur. Zabývá se hlavně průzkumem, těžbou, zpracováním a distribucí ropy. PKN Orlen vznikla v roce 1999 fúzí společností Petrochemia Plock a Centrala Produktów Naftowych a jedná se o největší polskou rafinérskou společnost. Podíl polského státu v Orlenu postupně klesl na současných 28 %. V případě, že tendr vyhraje právě PKN Orlen, se dá předpokládat rozdělení Unipetrolu na několik částí. Benzina by zřejmě připadla Conocu, rafinerie a část chemické výroby Orlenu a zbytek Agrofertu, s nímž jsou Unipetrol a jeho dceřiné společnosti svázány houštinou komplikovaných smluv a účastí ve společných podnicích (Aliachem). Právě tato provázanost Unipetrolu s Agrofertem bude pro jakéhokoli nového vlastníka největším problémem.
…a Maďaři
Posledním zájemcem je maďarský MOL, který za Unipetrol nabízí sedm až devět miliard. MOL je z hlediska tržeb vůbec největší maďarskou firmou. Až donedávna měl na území Maďarska legální monopol na průzkum a těžbu ropy i zemního plynu. Vedle toho je de facto monopolním dovozcem ropy a zemního plynu do země. Vlastní veškeré maďarské rafinerie a získal i 36% podíl ve slovenském Slovnaftu. Na rozdíl od Česka, kde ropovody a produktovody patří samostatným společnostem, alespoň oficiálně nezávislým na petrochemických podnicích, tyto sítě v Maďarsku vlastní právě MOL. Kromě toho mu patří celá síť tranzitních plynovodů včetně všech podzemních zásobníků zemního plynu. Jediná část plynárenství, která je v rukou někoho jiného, jsou maďarské distribuční společnosti – ty patří evropským energetickým gigantům. MOL bychom si vlastně mohli představit jako maďarskou kombinaci Transgasu, Moravských naftových dolů, Unipetrolu, České rafinérské, MERO a Čepro. Jeho privatizace stále probíhá, a to formou prodeje akcií institucionálním investorům. V prosinci 1995 vlastnila maďarská obdoba českého Fondu národního majetku zhruba 88 % akcií MOL, tento podíl postupnými prodeji klesl na 25 %. Podrženo a sečteno, problémem privatizace Unipetrolu je především malý počet firem, které mohou podat nabídku, nikoli konkrétní uchazeči. Dva ze tří zájemců mají minimálně silné tendence ke spolupráci – MOL a PKN Orlen. Fakticky tak může jít o souboj pouze dvou seskupení. V něčem je však situace o něco lepší než při neúspěšném pokusu privatizovat Unipetrol z konce roku 2001. Zatím to vypadá, že vláda nebude nabyvateli zakazovat, aby si s Unipetrolem dělal, co chce, například aby některé jeho části odprodal či zavřel. Stejně tak je zatím jediným rozhodujícím kritériem nabídnutá cena. To je posun správným směrem. Vláda ale ani nemá jinou možnost, pokud se chce vyhnout opakování blamáže s Babišem a chce získat rozumný výnos přibližující se deseti miliardám. Ani ten ale není jistý, neboť zmíněné předběžné nabídky nejsou jakkoli zavazující.
