Při prodeji ČEZ lze nyní čekat cokoli
Ministru Grégrovi zřejmě 13. prosince zhořkla oslava narozenin. Začalo to přitom tak dobře — vláda schválila jím podporovaný nákup nadzvukových stíhaček. Jenže pak přišel prodej českého plynárenství a elektroenergetiky, kde ministr a jeho náměstci očekávali výnos 400 miliard. Tento výsledek ale zůstane jen jejich osobním snem.
A teď Slovensko
Privatizace plynárenství skončila pro vládu úspěchem. Vítězný RWE Gas se 133 miliardami překonal odhady zhruba o třetinu. Přitom po odstoupení jeho spojence Wintershallu byla účast RWE Gas považována za víceméně formální. Ostatní nabídky byly ovšem vyřazeny (privatizační komise to zdůvodnila tím, že konkurenti měli výhrady ke kupní smlouvě). Výsledek znamená mimo jiné porážku koncernu E.On, ačkoli měl hned dvě želízka v ohni –- o český plyn se ucházel jednak v konsorciu s americkou Duke Energy, jednak prostřednictvím Ruhrgasu, jejž v posledním čtvrtletí ovládl. RWE byl dosud silný především v elektroenergetice (na německém trhu je srovnatelný s E.Onem) a vodárenství (ovládá třeba největší veřejně obchodovanou americkou vodárenskou firmu American Water Works). Po vítězství v České republice se i v plynárenské branži stává hráčem, s nímž je minimálně ve střední Evropě nutno počítat. Díky Transgasu RWE ovládl jednu ze tří cest, kterými se dodává zemní plyn z Ruska do západní Evropy –- a to cestu dosud nejvýznamnější. Proto také RWE nabídl víc než vyřazení konkurenti (alespoň podle neoficiálních informací). Výsledek české privatizace může mít dopad i na obdobný a souběžně probíhající prodej na Slovensku. Zájemci o Slovenský plynárenský priemysel jsou totiž v podstatě shodní s uchazeči o Transgas. Velcí hráči bezpochyby po svém neúspěchu v Čechách ztratili část své bohorovnosti a klidu. Zvláště pro italský SNAM by další fiasko bylo nepřijatelné, protože přes Slovensko běží hlavní zásobovací trasa ruského plynu pro jižní Evropu. Slovenská vláda tak vlastně může poděkovat české, protože ceny z tamního prodeje jistě půjdou díky překvapení u nás nahoru.
Skandál na dohled
V případě Unipetrolu a zejména ČEZ však existují silné indicie pro domněnku, že o nabyvateli bylo rozhodnuto předem. Jde především o všechny zmatky a podivnosti kolem soutěží. Když se ukázalo, že britská Rotch Energy nabídla za Unipetrol víc než český Agrofert, vláda ji vyřadila se zdůvodněním, že nejde o strategického investora, ale o „překupníka“. Tak proč byl Rotch Energy vůbec umožněn přístup na finálový seznam, tzv. short-list, jehož účelem mělo být právě odfiltrování spekulantů? U elektroenergetiky ze tří zájemců splnil podmínky pouze jeden. Britská International Power podala nabídku s připomínkami ke smlouvám a byla vyřazena. Favorizovaná francouzská EdF nejenom že podala nabídku s mnoha připomínkami (její zástupce EdF je předčítal půl hodiny a rozhodně nešlo o banální výhrady, jak se později snažil naznačit ministr Grégr), ale ještě navíc pozdě, což už zavání fraškou. Podle pravidel se měla stát vítězem italská společnost Enel, která podala nabídku včas, řádně a bez připomínek. Nicméně měla následující „chyby“: nabídla realistickou cenu 135 miliard korun, v podstatě neprovozuje jaderné elektrárny — a nejmenuje se EdF. Vláda fakticky zrušila privatizaci a vyhlásila novou soutěž pro dva pozvané zájemce — Enel a EdF. Jako novou podmínku si stanovila, že cena musí přesáhnout 200 miliard. Chtít může samozřejmě leccos, jenže na to musí být dva. Ať si o EdF myslíme cokoli, patří k velice tvrdým vyjednavačům a své akvizice nikdy nepřeplácela. Lze vážně pochybovat, že u ČEZ udělá výjimku. Enel má sice obrovský zájem ČEZ koupit, ale těžko předpokládat, že zvýší svou nabídkovou cenu o 50 procent. Předvídat další vývoj v elektroenergetice je skoro nemožné díky naprosté netransparentnosti. Může se stát cokoli, pokud si to vláda usmyslí. To je velice špatná vizitka pro politickou a obchodní kulturu v této zemi.
