Snahy čekatelských zemí pro vstup do Evropské unie se začínají zvrhávatv nepříjemně komickou frašku. Totiž jak politickým představitelůmasociovaných zemí, tak i evropským úředníkům mráz po zádech divěpřechází, když si uvědomí, že by měli respektovat základní hodnoty, nakterých je EU dle svých stěžejních dokumentů postavena. Mezi těmitopilíři se na čelném místě skví, světe div se, především volný pohybkapitálu, zboží, služeb a pracovních sil (čtyři svobodycharakterizující vnitřní trh unie). Právě tyto hodnoty jsou alepředmětem tak zvaných přechodných období, která je obcházejí nebo přímopopírají.
Přechodná období, neboli například oddálení volného pohybu pracovníchsil, jsou tak vymyšlena jako faktické oddálení plnohodnotného rozšířeníunie. Například česká delegace požadovala, mimo jiné, i odkladliberalizace trhu s elektřinou, úlevy v ochraně životního prostředí čidočasně nižší sazby DPH v telekomunikacích a menší spotřební daně napohonné hmoty. To vše dle posledních prohlášení našich vyjednavačůvzalo za své. (Mnoho dalších požadavků však stále zůstává ve hře, neboťcelkem je všemi čekatelskými zeměmi žádáno 500 přechodných období, cožznačí průměrně 40 na jednu zemi). Máme se tedy radovat nebo naopakobávat důsledků tohoto kroku?
Především je třeba vysvětlit, proč jsou vlastně požadována takovákvanta přechodných období. Chtělo by se říci, že je to v zájmusamotných občanů, ale to by byla poměrně odvážná odpověď ve světlekonkrétní politiky našich vyjednavačů. Vzpomeňme například na bývaléhomístopředsedu vlády Egona Lánského, pana Evropu, který, blahé paměti,nadšeně národu sdělil, že dosáhl úctyhodného úspěchu, když dokázalvyjednat oddálení možnosti nákupu českých nemovitostí cizinci. Za toobětoval, pro něj asi nepodstatnou věc, a to možnost volného pohybupracovních sil. Lapidárně řečeno se mu podařilo znemožnit majitelůmnemovitostí svobodnou směnu s občany unie a zároveň zmrazit nadějemnoha českých občanů vycestovat za prací do ciziny.
První český ústupek z minulého týdne se týká odkladu liberalizace trhus elektřinou. Je docela neuvěřitelné, že taková otázka může vůbec býtnastolena. Elektroenergetický trh měl být liberalizován již dávno,třeba zrovna za vlády „pravicového“ mága Klause. Pokud by se tak stalo,dnes bychom se mohli těšit z nižších cen, které by nám přinesla volnákonkurence v odvětví. To samé platí pro plynárenství, ale i pošty atelekomunikace. Všechno jsou to klasické příklady vzniku monopolu,který byl jednoznačně zaviněn politiky. Smutné je, že prvotní chybynebyly nikdy napraveny a všechny politické garnitury, bez ohledu na svéproklamované politické smýšlení, se až dojemně shodly na tom, žemonopol není třeba demontovat.
Otočme však list. Čeští vyjednavači se dále vzdali možnosti žádatzdanění telekomunikačních služeb nižší sazbou DPH. Porovnáme-li tentozávěr s výroky z ministerstva financí, které by zdanilo i pleš nahlavě, tak nám nevyhnutelně vyplyne, že tento ústupek nebyl učiněn seslzami v očích. Kuriózní zdůvodnění ministerstva však mluví o tom, žeceny nevzrostou, neboť budou tlačeny dolů konkurencí. Že by procitnutísociálních inženýrů? Cožpak tento elementární závěr, ke kterému došlinaši socialisté, nebyl znám i velkému teoretikovi regulace, bývalémuministru Dybovi, který udělil zbytečně Telecomu monopol na mnoho letdopředu? Jeho následovníci na ministerstvu a v parlamentu byli zjevněfascinováni jeho fundovaností a asi proto se tomuto jeho špatnémurozhodnutí nebyli schopni vzepřít. Mimo jiné tak taky účinnězablokovali větší rozvoj internetu.
Zajímavý je vývoj u spotřebních daní, tedy obzvláště daní na cigarety,alkohol a pohonné hmoty. Naše míra zdanění je totiž pod úrovníevropské, přičemž EU stále deklarovala jejich budoucí zvyšování. Českotedy zažádalo o přechodné období, aby sazby nemuselo sjednocovat takrychle. Na druhé straně však hlásalo nutnost tyto daně zvýšit s odkazemna povinnou synchronizaci s úrovní EU, což se výběrčím daní nakonecpodařilo. Po vypuknutí problémů s drahými pohonnými hmotami však snahyzvyšovat spotřební daně na benzín ustaly a tím pádem teď našivyjednavači zjistili, že jsou naše sazby takřka kompatibilní. Navícpolitická objednávka v ČR hovoří pro jejich zvyšování. Závěr? Nebyloasi příliš těžké tento požadavek opustit. Není tedy důvod se radovat.
Další české ústupky se týkají kapitoly životní prostředí. Jelikožpožadavky EU jsou poměrně velké, a tak i finančně náročné, česká stranase snažila jejich implementaci oddálit. Tento požadavek byl takéopuštěn, a to s kuriózním vysvětlením: vyšší finanční požadavky setýkají jen několika podniků, takže je můžeme v klidu obětovat. Dovětekhovoří o tom, že by jistou kompenzaci mohla poskytnout samotná EU. Toje docela úsměvné, občané EU nám platí za to, abychom používali výrobnípostupy příznivější k životnímu prostředí. Takový přístup by nemělzůstat bez povšimnutí. Lze tedy jen poděkovat daňovým poplatníkům EU avyjádřit naději, že se tento postup bude ještě mnohokrát opakovat.
Co říci na závěr? Snad jen vyjádřit své díky našim vyjednavačům, že siza naše peníze hrají velkou hru, které se vznosně říká vstupnívyjednávání. Bohužel ve svém zaujetí často požadují to špatné z EU(vysoké zdanění, různé formy administrativních omezování podnikání arozšířenou byrokracii) a naopak unii nabízí to špatné od nás (předevšímnávrhy z pera bohužel stále ještě ministra Grégra). Výsledkem těchtosnah je také to, že dnes fakticky málokdo ví, jaké nás vlastně čekajípo vstupu do unie výhody a nevýhody.
