O obchodních řetězcích

„Největšími nepřáteli svobody a volného trhu jsou intelektuálové a obchodníci,“ formuloval kdysi jedno ze zlatých liberálních pravidel Milton Friedman. „Ti první proto, že chtějí vždy svobodu pro sebe, ale nehodlají ji dopřát ostatním, a ti druzí proto, že svobodný trh chtějí jen pro své konkurenty, ale nikdy ne pro sebe,“ dodával s chutí na vysvětlenou.

Pravdivost této myšlenky potvrdili naposledy tzv. malí čeští obchodníci potravinami, kteří vytáhli do lítého boje proti velkým zahraničním řetězcům supermarketů a hypermarketů. Jejich argumenty jsou všehovšudy tři. Argument číslo jedna: zahraniční řetězce jsou ovládány cizinci a ne našinci, což je samo o sobě nepřijatelné. Argument číslo dvě: zahraniční řetězce neplatí daně na rozdíl od dobrotivých českých podnikatelů. Argument čisto tři: zahraniční řetězce prodávají pod cenou, ničí tradiční obchodníky a až je zničí všechny, vyženou ceny potravin nahoru a spotřebitel zpláče nad výdělkem. Proto je podle nově zformované prodejní lobby nutný zásah státu, který buď omezí přístup cizích řetězců na trh, nebo různými úlevami podpoří naše prodejce, nejlépe však obojí dohromady.

Začněme protiargumentovat. Spotřebiteli je asi jedno, jestli jeho oblíbený obchod vlastní Jan nebo John. Chuť českých spotřebitelů nakupovat levněji v supermarketech vypovídá o tom, že národnost jejich majitelů je zajímá až na posledním místě. Spotřebitelé evidentně sami nemají žádný důvod preferovat českého prodejce jen proto, že je český. Proč také? Vlastník českého obchodu je pro ně stejně cizím člověkem jako vlastník supermarketu. Nemají důvod preferovat zisk Jana oproti zisku Johna. Důležité pro ně pouze je, za kolik a jak nakoupí.

Druhá námitka je zdánlivě závažnější. Zahraniční řetězce se prý vyhýbají placení daní. Nechtějme sahat do svědomí a daňových přiznání našich maloprodejců, stačí konstatovat, že platit státu co nejméně je snahou každého podnikatele. Z hlediska daňových zákonů jsou si však zahraniční řetězce i domácí firmy rovny. Jak jedny, tak druhé společnosti musejí být založeny podle českého obchodního práva a podle českých zákonů také stejně zdaňovány. Dohlížejí na ně stejní daňoví úředníci a musejí vyplňovat stejná daňová přiznáni. Daňová disciplína zahraničních řetězců je tedy bezpochyby srovnatelná s daňovou disciplínou v celé zemi. Tvrzení, že zahraniční řetězce daně neplatí, je tak poměrně silné a naši malí obchodníci k němu nepodali zatím jediný důkaz. Než však prohlásí tuto větu, měli by dát na stůl vlastní daňová přiznání.

To, že zahraniční řetězce prodávají levněji, je jasné. Proč by k nim jinak také chodili lidé nakupovat? Jistou část nízkých cen mají na svědomí úspory z rozsahu. Jistou část zase cenová politika, která díky snaze uchytit se na trhu způsobuje, že řetězce dotují ze svého ceny některých potravin. Pro spotřebitele je to výborné. Proč nenakupovat levněji, když nás financuje svými dotacemi zahraniční společnost? Byli by blázni, kdyby uvažovali jinak. A k výhrůžkám, že po zániku malých obchodů se ceny vyšplhají na násobky současných cen, lze jen říci, že jednotlivé řetězce si konkurují a žádný nebude moci zvyšovat ceny víc, než mu umožní trh. Naopak vyšší ceny budeme bezpochyby platit, pokud vyslyšíme volání malých českých maloobchodů a začneme je dotovat nebo budeme omezovat vstup na domácí trh. Vždyť nízké ceny v řetězcích vadí našim maloobchodníkům nejvíc. Zřejmě tedy asi chtějí vyšší.

Pojďme se tedy na celý problém podívat jinak. Supermarkety a hypermarkety prostě jen zaplnily jisté volné místo na obchodním trhu, které evidentně existovalo, jak je vidět ze zájmu lidí o nákup v nich. Nástup řetězců je normálním vývojem trhu, který dennodenně probíhá v každé myslitelné oblasti. Zavedeným obchodníkům se pochopitelně nelíbí tvrdá konkurence. Bezpochyby by preferovali, aby všichni dál chodili na nákupy k nim. Jistě je to pro ně v mnoha případech ekonomicky nepříjemné. Nikoho to ovšem neopravňuje ke spoutání přirozeného vývoje do ohlávky dalších regulací. Počínání zavedených obchodů je snahou zabrzdit vývoj a udržet stůj co stůj získané pozice, dobyté trhy, zákazníky a zisky. Připomíná to vzpoury tradičních ševců proti nástupu Baťovy levné velkovýroby obuvi ve 30. letech.

Existuje ale i novodobější příklad. Bylo by přece směšné, kdyby se stát snažil zachovat výrobu psacích strojů na „zavedené“ úrovni přesto, že v každé kanceláři je už psací stroj nahrazen počítačem.

Malí zavedení obchodníci se budou muset přizpůsobit vývoji trhu a stěží mohou spoléhat na to, že se celý trh a všichni spotřebitelé přizpůsobí jejich osobním zájmům. Opak by byl v konečném důsledku pro všechny katastrofou.