Teroristický čin vůči Spojeným státům vyvolal záplavu komentářů, kteréhýřily výrazy jako útok na symbol euroatlantických hodnot a volný trh.Dělící čára v tomto střetu, např. podle Michaela Žantovského (MFD15.9.2001) se „vede mezi těmi, kdo se domnívají, že člověk je svobodný,svéprávný a odpovědný za svůj vlastní osud a těmi, kdo mu svoboduupírají a činí ho rukojmím náboženských a ideologických dogmat“. Kdybyse tito mudrlanti rozhlédli kolem sebe, spatřil by, že společnost ječím dál více ovládána sociálními dogmaty a sebeničící demokracií, kteréčiní lidi nesvobodnými, nesvéprávnými, neodpovědnými za svůj osud.
Podobni bezduchému hmyzu žijeme a pracujeme ve stále větším rozsahu prospolečenství, pro nám neznámé lidi, nikoliv pro sebe, rodinu, přátele.Vlastnictví majetku, pozemků, staveb peněz se stalo pouze nominálním,fiktivním, protože stát diriguje, jak můžeme s tímto majetkem nakládat,co, jak a kde postavit, co je dovoleno si koupit. Místo rovnosti šancínastoupila rovnost materiální, kdy daně neslouží a priori k zajištěníbezpečnosti, výkonu práva a nedotknutelnosti osobního vlastnictví, alespokojenému životu těch, kteří jsou schopní v „demokratickém“mechanismu prosadit vlastní zájem. Zajaté menšiny jsou nuceny vládnoucívětšině sloužit. Mluvíme o demokracii, ale v této podobě je to oprotimonarchii, teokracii či oligarchii pouze jiná, méně zřetelná a bolestnámetoda, jak někoho připravit o svobodu i majetek.
Ve vzletných slovech ústavy jsme si rovni, ale daně platíme nerovně,každý v jiné částce. Tato skutečnost je obhajována tzv. sociálnímidogmaty, a to na stejně „brilantní“ logikou, jako bylo ve středověkuvysvětlováno nevolnictví, nadřazenost šlechty či později rasovásegregace nebo apartheid. V dnešní pseudodemokracií, každý můženeomezeně hlasovat o majetku a právech někoho jiného a v rozsahuodlišném, než se to dotýká jeho osobně. Když nelze stanovit někomu vícepovinností na základě barvy kůže, není přece možné tak činit ani nazákladě majetkových poměrů.
Každý z nás je nějakým způsobem iracionální, ale pouze do určitéčástky. Sumy peněz přerozdělované státem ale nevidíme nebo můžemepouhým hlasováním jejich placení přenést na druhé. Politický systém jetak zbaven jakýchkoliv kontrolních mechanismů a otevřel se bezbřehýprostor pro lidskou hloupost a s ní spojené cynické, mocenskémanipulace politiků.
Nejen náš majetek, ale i plození dětí se stalo předmětem dohledu aplánování státu, odporným jazykem dnešních chovatelů lidského dobytka v“zájmu zajištění dostatečného počtu aktivních obyvatel schopných hraditdůchody“. Státní rozpočet se stal poznanou nutností, kde se zachycujítzv. „mandatorní“ výdaje, které daňoví poplatníci musí uhradit děj seco děj. Když nestačí ani kouzla s čísly, jsme okradeni tiskem nových,inflačních peněz. Sociální programy pečující o člověka od narození dohrobu vedou k destrukci odpovědnosti za vlastní život, rozvratusounáležitosti rodin a mezilidské solidarity. Odnaučili jsme se pomocpotřebným poskytovat i ji přijímat a činíme tak se stále větším pocitemstudu nebo závisti. Oproti minulosti ale dramaticky vzrostl početmesiášů, kteří chtějí poskytovat almužny (dotace, sociální dávky….)nikoliv ze svého, ale z cizího majetku. Za tímto účelem existují celépolitické strany. Neustále se rozšiřuje množství tzv. veřejných statků(vzdělání, zdravotnictví, výzkum…) financovaných centrálně, a to naúkor soukromé iniciativy. Stát si vyhrazuje, v zájmu prováděníindoktrinace, základní výchovu dětí, manipuluje se středním i vysokýmškolstvím, přes finance a legislativu kontroluje vědu, kde stanovuje očem je přípustné bádat (biotechnologie, genetika..). Zvláště účinná seukazuje metoda cukru. Pokud jsou všichni intelektuálové faktickyplaceni státem, většina z nich, vědomě nebo i nechtíc provádí apodporuje státní propagandu. Výsledkem je zrůžovění učitelů a studentůvysokých škol, kteří se stávají hlasateli paternalismu, každodennímasáž medií ve prospěch rovnostářství a nátlakových skupin, neboztotožnění většiny akademické obce se vstupem Česka do Evropské unie.
V minulosti, pokud král neplnil své povinnosti, vazal měl právovypovědět poslušnost. V dnešní době jsme svědky mnoha situací, kdyvladař-stát neplní smlouvu s občany např. při vymahatelnosti práva nebousnadňování běhu věcí a občané jsou vyzývání držet ústa a krok. Ležícíspokojeně u telenovely nebo čtoucí bulvár, ani nepozorujeme nárůst mocistátu, což ale vůbec neznamená nárůst jeho schopnosti nám sloužit. Jetomu právě naopak a stále častější bezmoc vůči byrokratické mašinériije pouze logickým důsledkem celého procesu.
Lidský pokrok není automatický děj, ale tvoří druhou stranou svobody.Stejně tak blahobyt spojení s tímto pokrokem není nevyhnutelný, nebyldán shůry státem či bohem, ale je pouhou epizodou v lidských dějináchtisíciletého období strádání a nedostatku. Krátké období svobodyvyvolalo obrovský pokrok v materiální i duchovní úrovni stamilionůlidí. Dnes, jako bychom sami chtěli zabít slepici – kapitalizmus, kterýsnáší zlatá vejce, a to i pro své odpůrce. Snažíme se zvýšit blahobytna úkor volnosti, ale ztrácíme obojí. K čemu nám vlastně bude vítězstvínad vnějšími teroristy, když ti „naši“ již nás drží pod krkem?
