Letošní parlamentní volby budou přes všechny vzletné řeči, jako vždy ohledání nejmenšího zla a rozdělování stokorunového „státního“ příspěvkuza odevzdaný hlas. V každých volbách demokracie selhává a důvodů ktomuto tvrzení je několik. Občané, včetně těch vzdělaných a veřejněaktivních, hlasují na základě předsudků a neověřených informací,přičemž nejvíce jsou ovlivněni billbordovým sex-appealem politiků.Koupi automobilu věnujeme několikanásobně více úsilí, než celým volbám.Je to ale naprosto racionální chování. Kdo obětuje čas podrobnémustudiu programů a životopisů kandidátů, když jeho hlas je jedním z osmimiliónů? I kdybychom přečetli všechny volební brožury, nejsme schopnirozpoznat pravdivé údaje od reklamní nadsázky ani vynutit si splněníslibů v nich obsažených. Další důvod „racionální pasivity“ voličů jeten, že ve volbách se nerozhoduje přímo o konkrétních otázkách (např. ovýši daní). V Česku i dalších zemích se praktikuje zastupitelskádemokracie, kdy zvolení poslanci přijímají v průběhu svého funkčníhoobdobí zákony v podstatě nezávisle na názoru svých voličů. Politicképrogramy mají tedy hodnotu nezávazné deklarace, což také potvrzujenestydatá ochota všech partají jít do koalice v podstatě s kýmkoliv.Občané proto nejsou ani ve volbách nadřazeni politikům. Volíneinformovaní, vládnou neodpovědní.
Politické strany i občanská sdružení vystupují jako obhájci všeobecnéhoblaha, ve skutečnosti jsou ale nástrojem koncentrovaných zájmůlobbyistů. Ti čerpají motivaci buď ze své pýchy sociálních inženýrůnebo usilují o peněžní a mocenská privilegia pro určitou menšinu. Vprincipu je to prašť jak uhoď. Čím to ale, že jedni a titíž politicizískávají podporu od skupin s protichůdnými zájmy? Odevzdáním volebníhlasu pro určitou politickou stranu, zároveň „kupujeme“ i ty částijejího programu, které jsou nám lhostejné nebo s nimi nesouhlasíme.Spolu s důrazem na boj proti kriminalitě se smiřujeme i s daňovýmiúlevami, za volný vstup na vysokou školu musíme odkývat dotace, atd.Volební většina nikdy není stoprocentní a také není názorovou většinou.Přesto diktuje bez omezení menšině své názory a hodnoty, kteréproměněny v činy, vedou k nucenému přerozdělování majetku. Už slyšímargument, že hledání rovnováhy mezi skupinovými, resp. individuálnímizájmy, byl, je a bude běžně používaný politický model. Zločinnost senikdy nepodaří odstranit, a také nikdo netvrdí, že je správná.
I kdyby nic z toho, co bylo řečeno neplatilo, konstruování pozemskéhoráje prostřednictvím voleb hatí lidská přirozenost. „Vykonavatele“demokracie, politiky a úředníky nelze totiž polepšit, odnaučit korupci,zkultivovat, obměkčit, prostě donutit, aby se z pohledu občanů chovalinormálně. Za prvé, jednají vždy v souladu s vlastními, lidskypochopitelnými zájmy (získání a udržení funkcí, minimum práce přimaximální odměně), a za druhé, nikdy nebudou mít dostatek informací prořízení společnosti. Organizační změny (krajské uspořádání, pověřenéobce….) i úpravy pravidel (zákon o státní službě) jsou z tohoto pohledujenom drahé Potěmkinovy vesnice. Žádní „správní“ politici ani úředníciprostě neexistují. Ve vzduchu, ve vodě, na zemi ani v podzemí horyBlaník.
Pokud má ve společnosti panovat svoboda, mír a harmonie, není možnéuskutečňovat jakýkoliv „pozitivní“ program; za něco; pro někoho; zauspokojování něčích nároků. Je to stejně marné a zároveň nebezpečné prostrůjce i jejich okolí jako lepení perpetum mobile ze zárodků moru. Lzebýt pouze „negativistický“, odnímat privilegia, rozšiřovat svobodu „odněčeho“. Jedinou správnou volbou by byla politická strana, která slíbí,že absolutně nikomu nic nedá. Než volit mezi různými zly a tím jedno znich legitimovat, je lepší nevolit vůbec. To ale v žádném případěneznamená zřeknutí se práva na kritiku poměrů, ve kterých žijeme, anisouhlas s tím, co politici činí.
