Hlavními nástroji nepřímého vyvlastňování obyvatelstva státem jsouberně, cla (berně na dovoz), inflační vytváření nových peněz centrálníbankou (tiskem a poskytováním půjček obchodním bankám), peněžnítransfery občanů (spotřebitelů) ve prospěch zájmových skupin (např.zemědělců a dnes i nemocných, prostřednictvím návrhu na převod platebnemocenských dávek na zaměstnavatele) a hromadění nesplatitelnýchrozpočtových dluhů. V okamžiku, kdy zdanění přesáhne určitou míru dosudtolerovanou voliči a hrozí ztráta jejich podpory, politici se uchylujík vytváření deficitu, což je únik před hněvem občanů odložením zdaněnído budoucnosti. Z psychologického hlediska je pro vládu vždy výhodnějšízvyšovat daně pod záminkou nutnosti splácení minulých dluhů. PremiérVladimír Špidla shrnul vztah politiků k dluhům velice lapidárně:„Deficit bude takový, jaký budeme potřebovat“. Obecně platí železnépravidlo, že státní rozpočet je pouze orientační, vždy deficitní a jehoobjem je z pohledu politiků a úředníků nedostatečný.
Co jsou daně
Nelze ovšem přejít samotný fenomén berní (od slova brát, krást), kteréjsou nazývané eufemismem daně nebo fiskální politika, aniž bychom sedotkli jejich podstaty. Berň je vyvlastněním pod hrozbou násilí(exekuce majetku, vězení atd.). Přitom nelze najít jediný rozumnýargument, proč by měl někdo dostávat cizí peníze. Většina občanůpovažuje berně za něco daného, zjeveného, co bylo, je a bude, a to vevšech státech světa, ale někteří politici si totožnost daní svyvlastněním uvědomovali. Stačí nahlédnout do čl. 1 Dodatkovéhoprotokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb),kde se deklaruje ochrana vlastnictví, ovšem s výjimkou placení daní,jiných poplatků a pokut. Signatáři této úmluvy se takto jistili, abyobčané nemohli vznášet proti berním námitku s tím, že se jedná ovyvlastnění bez náhrady.
Až na pár historicky pomíjivých výjimek, berně směřují pouze vzhůru. VeSpojených státech byla federální berň prohlášena Nejvyšším soudem zaneústavní. Teprve v roce 1913 došlo ke schválení ústavního dodatku č.XVI. a následně zákona, přičemž se sazby pohybovaly v rozmezí 1 až 7%.Na konci I. světové války dosáhla maximální berní sazba 77% a presidentF.D.Roosevelt, kromě jiných socialistických, resp. polofašistickýchopatření, využíval při své vládě berní sazbu 94%. Inu, jak vidět, anitéto svobodomyslné zemi se nevyhýbá „pokrok“.
S berněmi je jako vymoženost doby spojena progrese. Bývalý ministrfinancí Jiří Rusnok se v diskusi o návrhu ODS na zavedení rovné daně(ve skutečnosti se jednalo o jednotnou daňovou sazbu, rovnou daní bybylo placení např. 20 000 Kč na poplatníka a rok) vyjádřil, že vsoučasných podmínkách by pouhé odstranění daňové progrese znamenalozvýšení finanční zátěže pro 40 až 60 procent poplatníků z nízkých astředních příjmových skupin. Celkem bezostyšně tím přiznal, že velkáčást občanů žije na úkor ostatních. Každý z nás ale dostává od státu vpodstatě stejný díl služeb policie, armády, soudů a „patří“ mu stejnýkousíček tanku, stíhačky, policejního auta nebo soudního taláru. Nenížádný důvod, aby někdo platil víc než jiný. Různá výše odváděných daní,která vyplývá ze současného progresivního zdanění vytváří příkrounerovnost, přičemž rozdíly v platbách jsou obhajovány se stejně„brilantní“ logikou, jako bylo ve středověku vysvětlováno nevolnictví,nadřazenost šlechty či později rasová segregace nebo apartheid. Nikdo,kdo chce být považován za ekonoma, nemůže tvrdit, že užitek milionáře zkoruny jeho zisku je jiný než u toho, kdo vydělává 10 000 Kč. I kdybyale daňová progrese byla biblickým přikázáním a praktikovaly ji všechnystáty světa, nic to nemění na její odpornosti a nutnosti ji odstranit.
Celá teorie zdanění vyučovaná na vysokých školách je nauka o tom, jakskrýt před občany výši berní a zamezit jejich protestům. Lidé neznajímnožství peněz, které si stát pomocí daní přivlastňuje. Příkladem budižcelkové náklady na pracovníka, včetně „odvodů na sociální a zdravotnízabezpečení“ placené zaměstnavatelem. V porovnání s čistou mzdou sezdanění pohybuje okolo 40 procent, u pohonných hmot si stát bere zkonečné ceny dokonce 52 procent. A politici brání tomu, aby navýplatních páskách a paragonech o nákupu pohonných hmot, tabáku aalkoholu byl uveden celý objem daní.
Je stát více než občan?
Podívejme se také na způsob výběru berní. V důsledku stále palčivějipociťovaného nedostatku peněz ve státním rozpočtu, dochází utužovánídaňového režimu, resp. režimu obecně, a to způsobem narušujícímajetková (podle čl. 11, odst.1 Listiny základních práv a svobod mávlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu a zákonnesmí favorizovat vlastnictví státu), ale i občanská a politická práva.Snaha naplnit státní rozpočet pro zajištění velice pofiderních výdajůvede dalším a dalším legislativním návrhům jako zavedení registračníchpokladen, majetkových přiznání, zřízení finanční policie, zákazstánkového prodeje atd., které útočí na svobodu člověka. Uveďme § 147tr. zák. neodvedení daně, pojistného….za poplatníka (podnikům je taktoukládána povinnost bez náhrady vykonávat služby pro stát, což kolidujes čl. 9 Listiny základních práv a svobod „Nikdo nesmí být podrobennuceným pracím a službám“.), § 148tr. zák., zkrácení daně, poplatku apodobné povinné platby, § 148b tr. zák. „Kdo nesplní svoji zákonnouoznamovací povinnost vůči správci daně a ohrozí tak ve větším rozsahuřádné a včasné vyměření daně jinému nebo její vymáhání..“. (Přeloženo,kdo nenapomáhá okradení svého bližního, bude potrestán ….). Ust. § 164tr. zák. „Kdo veřejně podněcuje ….. k hromadnému neplnění důležitépovinnosti uložené podle zákona…..“ (tj. výzva k neplacení daní jetrestná), § 165 tr. zák. schvalování trestného činu (tj. trestné jeschvalování neplacení daní nebo vychvalování pachatele) omezují svoboduslova a znemožňují vést v této věci diskusi. Zajímavou kapitolou jenerovné postavení mezi státem a občanem vznikající v důsledku daňovéhořízení. K vymožení své pohledávky, musí občan vést soudní spor oexistenci pohledávky, a to v rámci odvolání u soudů několika stupňů.Teprve v okamžiku, kdy je rozsudek pravomocný, může být podán návrh navýkon rozhodnutí. Naproti tomu stát, reprezentovaný správcem daně,platebním výměrem určí pohledávku a exekuci majetku provádí bezodkladného účinku, před ostatními věřiteli. Toto jednání má všechnyznaky popsané v § 256 (poškozování věřitele) a § 256a (zvýhodňovánívěřitele) tr. zák., až na to, že se jich nedopouští dlužník, ale jedenz věřitelů. Opomeňme další věci, jako zálohové placení daní z příjmu,který ještě nenastal a nemusí nastat, vyměřování penále z této zálohovédaně, provádění zápočtů finančními úřady v konkurzním řízení i když tozákon o konkurzu jasně zakazuje (opět se jedná o zvýhodňování jednoho zvěřitelů), liknavé vracení přeplatků daně nebo možnost pozastavenívracení těchto přeplatků (důkazní břemeno nese poškozený) atd. Všechnytyto záležitosti čekají na řešení před Ústavním soudem.
Zbytečné účetnictví o ničem
Nezapomínejme, že s berněmi souvisí další vynucené náklady, např. naúčetní a auditorské služby, které jsou přenášeny ve vyšší ceně zboží nakonečné spotřebitele. Jak přitom ukázaly případy např. Vítkovic, a snadvšech našich bank, které měly falšované účetnictví (je nanejvýšzajímavé, že lidé z vedení těchto firem nejsou stíhání minimálně dle §125 tr. zák., za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění – ….kdov účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivénebo hrubě zkreslující údaje…) tyto nucené služby jsou naprosto kničemu. „Daňová optimalizace“, prováděná na hraně toho co je dovoleno,odebírá také lidem čas a energii, kterou by mohli věnovat dalekoproduktivnějším záležitostem a staví je do role potenciálních zločinců.Na druhé straně, nepřehledná, nesrozumitelná, podpodzákonná změťpředpisů dovoluje berním úředníkům dostat do úzkých kteréhokoliv občananebo firmu. Zvláště když výklady těchto pravidel a způsob jejichkontroly (např. metodické postupy ministerstva financí) jsounepochopitelně před veřejností utajovány a sami úředníci neví, jakurčité problémy řešit. Spolu s obrovským přerozdělováním HDP, kdy skoroo každé druhé koruně rozhoduje stát (kdo zlobí nemusí dostat žádnouveřejnou zakázku), se jedná o hlavní způsob zajišťování loajality firemi občanů.
Sestavování rozpočtu, stoj na hlavě
Analýzy státně konformních „ekonomů“ hlavního proudu, tzv. počtářů sepři sestavování státního rozpočtu zaměřují na podružné záležitosti.Ptají se:“Bude mít státní rozpočet dostatek peněz? (Měl snad někdy?) Cos domněle povinnými (mandatorními) výdaji státu jako jsou důchody,sociální dávky atd.? Co si počnou po zrušení daňových privilegiíněkterých občanů hypoteční banky, stavební spořitelny, životnípojišťovny a penzijní fondy?. (Existují snad daně za účelem živenítěchto institucí?)“. A tak počtáři, tu zvednou nezdanitelné minimum, tuuberou a zase přidají nějaké procento u daně z přidané hodnoty nebo vesvých grafech skloní či narovnají nějakou křivku věštby budoucíchpříjmů. Nedokáží ale překročit vlastní stín a rozpoznat, že tohle vůbecnení podstatné. Správná otázka zní takto:“ Proč mám platit přídavky nacizí děti, důchody mě neznámých lidí, firmy, které mi nepatří,železnici na níž nejezdím atd.? Jakým právem jsem k tomu nucen?“.Paternalisté namítnou, že určitá solidarita musí ve společnosti být,čímž se zároveň dopouští jazykového zmatení. Použít slovo solidarita napojmenování něčeho vynuceného, je stejné, jako místo noha říkat hlava.Ti kdo to dělají, asi opravdu „myslí“ nohou. Za druhé, jestli někdocítí potřebu solidarity, nechť se řídí tímto přesvědčením, pěkně vklidu rozdá všechen svůj majetek a neobtěžuje ostatní. Z těchto důvodůtvrdím, že vyrovnanost státního rozpočtu, problém zda bude nebo nebudedostatek peněz na dávky, důchody, dotace apod. v diskusi o daníchnehraje žádnou roli. Zní to hrozně, ale: „Co je mi po tom?“.
Současná realita
Podle odhadů ministerstva financí z října 2002 se celoroční deficitvyšplhá zhruba na 62,7 miliardy korun, což bude o 16,5 miliardy vícenež deficit schválený. Jak je vidět, se závazností zákona o státnímrozpočtu si vláda nedělá vůbec žádné starosti, proto hovořím o jehoorientačním významu. Sotva byl plánovaný schodek na rok 2003 ve výši157 miliard korun jako v Enronu (americké společnosti prosluléfalšováním účetnictví), pouhým škrtem pera zmenšen na 111,3 miliardkorun, již vláda oznámila záměr zavést další sociální dávky (navzdělání, plošné přídavky na děti..) v úhrnu za 20 miliard korun. Jetřeba zdůraznit, že takto gigantický schodek navrhovala vláda ještěpřed srpnovými povodněmi. Skutečné „úspory“ proti původnímu záměru činí7 miliard Kč a zbytek, ztráta Konsolidační agentury, byla pouzeodsunutá do dalšího období. Přitom v oblasti důchodů v souvislosti sdemografickým vývojem spojeným se průběžným systémem dřímá časovanábomba, České dráhy čekají na konkurz a na úhradu ztráty z osobnídopravy (30 mld. Kč), nemocnice dluží dodavatelů a zdravotní pojišťovnynemocnicím, bude nutné financovat překročený deficit letošníhorozpočtu, nejsou zřízeny Špidlovy svěřenecké fondy pro nově narozenéděti atd. Není zde hlavně zahrnut fakt, že lidé přesouvají v důsledkuvysokých berní své aktivity do „šedé“ ekonomiky a hledají stáleúčinnější metody jak se berním vyhnout. A zázračný hospodářský růst, zkterého by se všechno zaplatilo, je stejně chimérický jako ve své dobězázračné zbraně Adolfa Hitlera. Z tohoto důvodu jsou odhady budoucíchschodků státního rozpočti (2004-107,4 mld. Kč, 2005-102,6 mld. Kč)naprostým nesmyslem. Opět, jestliže si socialisté myslí, že většíkontrolou sociálních dávek, nemocenské a jiných tzv. mandatorníchvýdajů zabrání jejich zneužívání a sníží výdaje, jsou na omylu.Dosáhnou pouze zbytnění policejního, špiclovského státu. Jedinou cestouje zrušení těchto výdajů.
Socialisty, aniž si to moc připouští, poznamenávají abstinenčnípříznaky chybějících mimořádných příjmů státního rozpočtu. Příjmy vroce 2002 z úhrady ruského dluhu, transakce IPB-ČSOB atd. v celkovévýši 51 mld. Kč se nebudou v již opakovat a i proto rozpočet na rok2003 sklouzl do tak vysokého deficitu.
Strašidlo Keynese
V této souvislosti je příznačné, jak tuhý kořínek má pseudoteorieJ.M.Keynese, (její uctívání označil profesor Hans-Herman Hoppe,následovník Ludwiga von Misese, M.N. Rothbarda a dalších tvůrcůrakouské ekonomické školy, za intelektuální skandál 20. století), že vdobě recese (podle socialistů se hospodářství nachází jejich zásluhou vkonjunktuře) je rozumné zvýšit rozpočtový deficit v zájmu vyvoláníhospodářského růstu. Tato myšlenka má mezi politiky nespočetobdivovatelů, jelikož vládním výdajům financovaným veřejným dluhemposkytuje alibi zdánlivé odbornosti. No a výdaje, protože lidé jdou zarozdávajícími politiky jako můry za světlem, znamenají voličské hlasy aty zase funkce. Samozřejmě, že tzv. ekonomové, kteří hlásají pro vládutak příjemné teorie jsou v kolektivu politiků oblíbeni a ti se jimodměňují výnosnými posty, granty a veřejným věhlasem. A kruh „já tobě aty mě“ se uzavírá. Sestavování státního rozpočtu však nemá s ekonomiívůbec žádnou spojitost. Je to záležitost věštců, odhadujících příjmy avýdaje, kalkulantů sčítajících a odčítajících tyto vybájené miliardy asociálních inženýrů prosazujících určité výdaje nebo restriktivnízdanění (alkohol, cigarety atd.), k dosažení cizího dobra podle svýchpředstav.
Pumpování peněz do hospodářství sice dočasně zvyšuje poptávku a tím iprodukci, ale zároveň dochází k postupnému růstu cen. Situace seustálí, a v nové rovnováze může „růstový“ impuls poskytnout jenomdalší, větší dávka státních výdajů. Aby byla podobnost s drogovouzávislostí úplná, současně se deformuje struktura výroby, kdy částzdrojů se přesouvá do oblastí, které neodpovídají přání zákazníků(podniků i spotřebitelů), např. do výstavby pro státní, krajskou aobecní byrokracii. Vždy na konci tohoto uměle vyvolaného rauše sehospodářství nachází ve větším stupni neefektivity i chaosu a vznikajíještě rozsáhlejší problémy, než byly před finanční injekcí. Obchodníbanky nakupují státní dluh místo poskytování úvěrů podnikatelům aprotože se do celého procesu se nechává ráda vtáhnout centrální banka,inflace znehodnocuje úspory obyvatelstva a k potěše vlády i jejízávazky.
Zajímavou otázkou je, kdo a proč vlastně státní dluh financuje, kdovládě půjčuje. Mezinárodní agentura Standard ? Poor´s v 45. týdnu 2002snížila Česku rating schopnosti splácet své dluhy, ale vládu to vůbecnedojalo.
Odpovědí je, že nákup svých dluhů si zajišťuje sám stát. Jako regulátorkapitálového trhu prohlásil, že investoři jsou povinni diverzifikovatriziko a zároveň, že jeho dluhy jsou nejbezpečnější ze všech investic.Na základě toho „analytici“ penzijních fondů a bank zamořují spravovanáportfolia cenných papírů „argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy.
Záplavy byly pouhá záminka
Letošní srpnové záplavy se vláda pokusila zneužít k zvýšení daní, a topod záminkou, úhrada povodňových škod je věcí veřejnou. Samozřejmě tomutak není. Uvědomme si, že stát nikomu nic nezaplatí, protože žádnévlastní peníze nemá. Může se nanejvýš „chlubit“ dluhy, peněziodebranými formou berní a majetkem získaným v dlouhé historii tzv.pozemkových reforem (vyvlastňování šlechty a tzv. velkostatkářů),znárodňování po roce 1945, konfiskací a perzekucí, např. Židů asudetských Němců. Slovní spojení „pomoc státu (vlády)“ bylo a jenesmyslné. Veškeré náklady obnovy země ponesou na svých bedrechobčané-daňoví poplatníci, někdo více a někdo méně, postižení, i ti cozůstali v suchu. Státní propagandisté použili dokonce eufemismus, kterýjako by vypadl z románu George Orwella „1984“ a zvýšení daní chtělizahalit do slov daňová reforma.
Proč to ti politici vlastně dělají? V případě zničení jednoho domu(bleskem, výbuchem plynu..) politik, prostřednictvím organizovánípomoci za cizí peníze, může získat vděčnost pouze několika lidí, jednérodiny. Když jsou zničeny tisíce domů, získává tisíce voličů. Protojsou politici po každé katastrofě tak činorodí. Někdo profituje napovodni prodejem láhve balené vody za 60 korun, jiný snahou zvýšit daněpod záminkou úhrady povodňových škod.
V souvislosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě byly vydány povodňovédluhopisy, které si jako výraz skutečné solidarity koupily všechnyvrstvy obyvatelstva. Měl jsem jeden zarámovaný v kanceláři.Socialistická vláda, složená s politických stran podporovaných 25,7procenty oprávněných voličů s mentalitou pouze dostávat, nikoliv dávat,dobře ví, že by se žádné vstřícnosti nedočkala. A tak když to nejde podobrém, musí to jít po zlém. Proto vláda začala chrlit návrhy na novézdaňování. I kdybychom souhlasili, že na odstranění něčích škod namajetku státu a soukromých osob mají přispívat všichni občané, stát mái bez zvýšení daní několikanásobně více peněz než potřebuje. Za stovkymiliard ve státním rozpočtu lze bez problémů opravit poškozenouinfrastrukturu, ba spolu s vodou v cisternách rozvážet i šampaňské,protipovodňovou hráz v Praze stavět příště ze stříbra a stržené mostypozlatit. Pouze politici nesou odpovědnost, že všechny tyto penízenepůjdou na odstraňování škod, ale budou doslova rozházeny a sprominutím prožrány jinde a jinak. Dramatické záběry z povodní by protoměly běžet hlavně na vnitřním okruhu v parlamentních kuloárech. Částzemě vypadá jako po válce a v takových dobách přece nemůže nikdodostávat peníze na nákup baget s kuřecím masem, cigaret a piva. Teď jeten pravý čas, aby parlament ve stavu legislativní nouze zrušil podporyv nezaměstnanosti, sociální dávky pro nepracující, odstranil všechnydotace a subvence, propustil desítky tisíc zbytečných úředníků a prodalbudovy, kde nyní sedí. Jako ve firmě. Když nejsou peníze, je třebautáhnout opasky. Jakékoliv úvahy o zvýšení berní je nutné považovat zadoprovodný syndrom bahenní horečky zamořující Strakovu akademii aParlament.
